ECLI:CZ:US:2021:2.US.512.20.1
sp. zn. II. ÚS 512/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Č., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. 4 Tdo 1362/2019-559, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019 č. j. 11 To 137/2019-525 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 2. 2019 č. j. 19 T 34/2017-493, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy dle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl okresním soudem shledán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč (s náhradním trestem odnětí svobody v délce 3 měsíců) a k trestu propadnutí věci (1 kusu dermoplastického preparátu vlka obecného a 1 kusu předložky s vypreparovanou hlavou vlka obecného). Stěžovatel se uvedeného trestného činu dopustil - stručně řečeno - tím, že v přesné nezjištěné době v první polovině roku 2015 dovezl ze Slovenska za účelem jejich dalšího prodeje dva neživé exempláře vlka obecného a následně v přesně nezjištěné době na přelomu června a července 2015 uvedené exempláře nabízel k prodeji na internetu, ačkoli nedisponoval příslušnými výjimkami ani potvrzeními. Tímto jednáním stěžovatel v rozporu s jiným právním předpisem - konkrétně čl. 8 odst. 1 a odst. 3 písm. h) nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi (dále jen "nařízení Rady č. 338/97") - nabízel jinému dva exempláře vlka obecného jakožto druhu přímo ohroženého vyhynutím nebo vyhubením. Okresní soud především zdůraznil, že vlk obecný je dle přílohy A nařízení Rady č. 338/97 považován za druh ohrožený vyhynutím, pročež je možnost jeho komerčního využití striktně regulována. V návaznosti na to uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel ze Slovenska do České republiky dovezl bez příslušných výjimek a potvrzení dva neživé exempláře vlka obecného, které si pořídil ke komerčním účelům, a následně je nabízel k prodeji na internetu. Skutečnost, že oba exempláře byly na Slovensku uloveny legálně, je dle okresního soudu pro posouzení viny stěžovatele nerozhodná, neboť trestní odpovědnost stěžovatele byla založena již tím, že je bez příslušných výjimek a potvrzení přechovával a nabízel k prodeji v České republice. Navíc stěžovatel jakožto policista a dlouholetý myslivec musel mít alespoň základní znalost trestněprávních předpisů a obecné povědomí o tom, že již pro samotné držení (byť i neživých) exemplářů vlka obecného v České republice, o jejich dovozu za účelem komerčního využití a prodeji nemluvě, je nutno mít příslušná povolení a požádat o udělení příslušných výjimek. Je proto vyloučeno, že stěžovatel jednal v právním omylu, jehož se nemohl vyvarovat (§19 trestního zákoníku). Okresní soud měl za prokázané, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém. Vzhledem k povaze trestného činu, zjištěnému motivu stěžovatele, jeho osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům a předchozí bezúhonnosti považoval okresní soud za přiměřený peněžitý trest ve výměře 40 000 Kč a trest propadnutí věci.
3. Krajský soud projednal stěžovatelovo odvolání, které ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění konstatoval, že prvostupňový soud provedl dostatečné dokazování, všechny důkazy provedl procesně správným způsobem, na jejich základě dospěl k logickým závěrům stran skutkového stavu věci a věc správně zhodnotil i po právní stránce. Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že ve věci měla být aplikována zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), neboť žádné relevantní pochybnosti stran viny stěžovatele nevznikly. Neztotožnil se ani s námitkami stran subsidiarity trestní represe a nutnosti posouzení věci jako pouhého přestupku, neboť stěžovatelovo jednání je nutno považovat za závažné a společensky škodlivé. Nakonec krajský soud přezkoumal také výrok okresního soudu o uloženém trestu, přičemž dospěl k závěru, že peněžitý trest ve shora uvedené výši ani trest propadnutí věci nelze považovat na nepřiměřený nebo obzvlášť přísný.
4. Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl tak, že jej ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění především poukázal na to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož ani mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nižších soudů není dán extrémní rozpor. Tato rozhodnutí jsou naopak založena na celé řadě důkazů, z nichž příslušné soudy dovolily korektní skutkové a právní závěry, které vyložily jasným, srozumitelným, přehledným a logickým způsobem. Dále uvedl, že okresní a krajský soud se pečlivě vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Následně se Nejvyšší soud podrobně zabýval i stěžovatelovou námitkou stran subsidiarity trestní represe, kterou shledal zjevně neopodstatněnou. Konkrétně uvedl, že společenská škodlivost nezákonného nakládání s kriticky ohroženými druhy živočichů či rostlin je v obecné rovině vysoká, neboť takové jednání přinejmenším podněcuje ilegální obchod v této oblasti, jež je jedním z nejlukrativnějších odvětví mezinárodní trestné činnosti a je jedním z hlavních důvodů úbytku populace řady živočišných i rostlinných druhů. Ve snaze eliminovat jej byla přijata opatření na mezinárodní i evropské úrovni [Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin - dále jen "CITES"; nařízení Rady č. 338/97]. Ochrana tam vymezených živočišných druhů se přitom neomezuje pouze na hájení živých zvířat před usmrcováním, poškozováním, odnímáním z volné přírody apod., ale také na postih různých forem nakládání s neživými exempláři. Nakládání s neživými exempláři totiž představuje určité "předpolí" poptávky, která je následně uspokojována usmrcováním nebo odnímáním chráněných živočišných druhů z volné přírody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 7 Tdo 207/2015). Jednání stěžovatele - ač nakládal za účelem dalšího komerčního využití "toliko" s neživými exempláři vlka obecného - je z hlediska jeho zištného motivu, způsobu a okolností nabytí předmětných exemplářů nutno považovat za závažné a dosahující nezbytnou míru škodlivosti dle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s principem subsidiarity trestní represe. Má za to, že jeho věc měla být posouzena pouze jako přestupek, nikoli jako trestný čin. V této souvislosti uvádí jednak to, že společenská škodlivost jeho jednání je nízká (nedopustil se usmrcení vlka obecného jakožto druhu živočicha přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím ani jeho odejmutí z přírody, nýbrž pouze méně závažného jednání spočívajícího v nakládání s neživými exempláři bez potřebných výjimek a potvrzení), a jednak na to, že obecné soudy nedostatečně vysvětlily, proč se s tímto názorem neztotožnily. Dále namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). K tomu uvádí, že oba exempláře vlka obecného nedovezl za účelem dalšího prodeje a ve skutečnosti je nenabízel k prodeji. Jejich fotografie sice umístil na svou webovou stránku, ale nebyla u nich uvedena cena a znění inzerátu jasně poukazovalo na to, že teprve po zaslání ceníku stěžovatelem budou okolnosti prodeje postaveny najisto. Jelikož obecné soudy neměly k dispozici důkaz o tom, že stěžovatel komukoliv zaslal ceník, v němž by byly exempláře vlka obecného označeny konkrétní cenou, neměly dle stěžovatele ani důkaz o tom, že tyto exempláře chtěl nabízet k prodeji. Vznikly tak důvodné pochybnosti o tom, zda se stěžovatel dopustil jednání, z něhož byl obviněn, a proto měly obecné soudy povinnost aplikovat zásadu in dubio pro reo a stěžovatele zprostit obvinění. Nakonec má stěžovatel za to, že obecné soudy se nevypořádaly s výše uvedenými námitkami a v odůvodnění je odmítly povrchním, nepřiléhavým a nelogickým způsobem. Shora uvedená pochybení obecných soudů tak vedly k porušení základních práv stěžovatele dle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
6. Okresní soud i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti pouze shrnuly obsah napadených rozhodnutí a v podrobnostech odkázaly na jejich obsah. Krajský soud nevyužil možnost vyjádřit se k ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné nové skutečnosti, Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zaslat je stěžovateli k replice.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatele, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.
1. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti bylo nejprve nezbytné zodpovědět otázku, zda v průběhu trestního řízení proti stěžovateli vznikly důvodné pochybnosti o tom, že se dopustil jednání, z něhož byl obviněn, tedy že za účelem dalšího prodeje dovezl ze Slovenska dva neživé exempláře vlka obecného a následně je nabízel k prodeji na internetu, ačkoli nedisponoval potřebnými výjimkami ani potvrzeními. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že obsahem principu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) je, že přetrvávají-li důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, např. o skutku nebo zavinění, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Uplatnění tohoto principu je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné přiklonit se jednoznačně a s dostatečnou mírou jistoty k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, pročež zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Avšak dospěje-li soud po vyhodnocení důkazů k přesvědčení, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá a její věrohodnost není relevantním způsobem zpochybněna, a své úvahy řádné odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady, že v pochybnostech má být rozhodnuto ve prospěch obviněného, neboť soud žádné pochybnosti nemá.
2. K této situaci došlo i v nyní posuzované věci, pročež nevznikl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel odůvodňoval nutnost aplikace této zásady tím, že v trestním řízení údajně nebylo nijak prokázáno, že dva neživé exempláře vlka obecného nabízel k prodeji na internetu. Uvedené tvrzení ovšem odporuje obsahu spisu i provedeným důkazům. Z nich naopak plyne, že obecné soudy měly k dispozici celou řadu důkazů svědčících o tom, že stěžovatel skutečně prostřednictvím rozličných internetových stránek a fór nabízel k prodeji předmětné neživé exempláře vlka obecného, byť k tomu neměl potřebné výjimky a dokumenty. Pro ilustraci lze poukázat např. na archivovanou verzi stěžovatelova online inzerátu, jenž obsahuje mj. fotografii jednoho z neživých exemplářů vlka obecného a popis: "Nabízím nově zhotovené preparáty mysliveckých trofejí v nejvyšší kvalitě (...) Kompletní nabídla včetně fotografií na rajčeti (pozn. - je tím myšleno online úložiště fotografií). Odkaz a ceník zašlu na vyžádání" (viz č. l. 10 spisu obecných soudů). Rovněž lze poukázat na další archivovanou verzi stěžovatelova inzerátu, k němuž je opět připojena fotografie jednoho ze dvou neživých exemplářů vlka obecného, popis "Prodám preparáty: Vyjící vlk - celý (...)" a odkaz na identické online úložiště fotografií jako v předchozím případě (viz č. l. 23 spisu obecných soudů). Ve světle těchto i dalších důkazů lze jen stěží přisvědčit námitce, že obecné soudy neměly dostatek jednoznačných důkazů pro vyslovení závěru, že stěžovatel předmětné neživé exempláře nabízel k prodeji a za tímto účelem je dovezl ze zahraničí. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel v inzerátech neuvedl požadovanou kupní cenu, příp. uvedl, že kupní cena bude určena na základě dohody, neboť z provedených důkazů vyplynul jasný závěr, že stěžovatel tyto exempláře vlka obecného nabízel k prodeji a informace o požadované kupní ceně zasílal zájemcům na vyžádání (viz č. l. 10 až 12 spisu obecných soudů). Ústavní soud proto uzavírá, že v nyní posuzované věci nevznikl prostor pro aplikaci principu in dubio pro reo, neboť obecné soudy neměly pochybnosti o existenci skutkových okolností relevantních pro posouzení viny stěžovatele. K porušení základních práv stěžovatele podle čl. 40 odst. 2 Listiny nedošlo.
3. Dále se Ústavní soud zabýval stížnostní námitkou stran zásady subsidiarity trestní represe. Její podstata spočívá v tom, že obecné soudy pochybily, kvalifikovaly-li stěžovatelovo jednání jako trestný čin, protože zcela postačoval postih podle zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obchodování s ohroženými druhy"), jelikož jeho společenská škodlivost je nízká. Tato stížnostní námitka má přitom dvě roviny - obecnou a konkrétní.
4. V první - obecné - rovině stěžovatel naznačuje, že takové jednání, jakého se dopustil v nyní posuzované věci (tedy přechovávání a dovezení dvou neživých exemplářů vlka obecného za komerčním účelem bez potřebných výjimek a potvrzení), je obecně méně závažné a dosahuje nižší míru společenské škodlivosti než např. protiprávní usmrcení vlka obecného, pročež jej lze stíhat pouze jako přestupek podle zákona o obchodování s ohroženými druhy. Ústavní soud na jedné straně musí stěžovateli přisvědčit v tom, že přinejmenším část odborné literatury má za to, že usmrcení chráněného živočicha nebo jeho odnětí z přírody může být v obecné rovině vnímáno jako závažnější než např. jednání spočívající v nepovoleném dovozu neživého exempláře (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2339). Na druhé straně to však neznamená, že jednání spočívající v "pouhém" přechovávání nebo dovozu dvou neživých exemplářů vlka obecného bez potřebných výjimek a potvrzení automaticky a z podstaty věci nemůže dosáhnout potřebnou míru společenské škodlivosti (§12 odst. 2 trestního zákoníku) a nemůže být postiženo prostředky trestního práva (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář, cit. výše, s. 2339; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 č. j. 7 Tdo 207/2015-15). Zaprvé, tento závěr plyne již z příslušné právní úpravy, v níž zákonodárce vyjádřil jasnou vůli umožnit trestněprávní postih nejen v případě protiprávního usmrcení nebo odnětí chráněných živočichů z volné přírody, nýbrž také v rozmanitých případech protiprávního nakládání s neživými exempláři těchto živočichů. Trestní zákoník v §299 odst. 2 stanovuje, že odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci může být potrestán ten, "kdo v rozporu s jiným právním předpisem (...) doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí (...) exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím". Právním předpisem, na který trestní zákoník odkazuje, je pak mimo jiné nařízení Rady č. 338/97, dle něhož je zakázán "nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, (...) držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů zařazených do přílohy A", včetně exemplářů vlka obecného (čl. 8 odst. 1). Výjimku z tohoto zákazu lze učinit pouze za striktně definovaných podmínek [čl. 8 odst. 3 písm. h)] a o udělení této výjimky se vydává potvrzení (čl. 10). Za porušení podmínek vymezených v nařízení Rady č. 338/97 mají být ukládány sankce [čl. 16 odst. 1 písm. j)], které jsou vzhledem k povaze a závažnosti porušení dostatečné a přiměřené (čl. 16 odst. 2), včetně sankcí trestněprávních (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. 7. 2009 ve věci C-344-08 Rubach). Stěžovatelův závěr o obecné nepřípustnosti trestněprávního postihu jednání, jež spočívá v "pouhém" neoprávněném dovozu nebo přechovávání neživých exemplářů vlka obecného jakožto živočišného druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím, z důvodu jeho nízké společenské škodlivosti proto nemůže obstát. Zadruhé, shora uvedený závěr stran nutnosti striktní regulace všech stupňů a aspektů obchodování s ohroženými druhy (zejm. těmi, jež jsou zařazeny do přílohy A nařízení Rady č. 338/97, resp. přílohy I. CITES) a přísný postih protiprávního nakládání s nimi lze podpořit také poukazem na tzv. soft-law mezinárodních organizací a odbornou literaturu. V této souvislosti lze poukázat např. na čl. 2 a 4 rezoluce valného shromáždění OSN ze dne 16. 9. 2019 č. A/RES/73/343 (Tackling illicit trafficking in wildlife), v němž je kladen silný důraz na to, aby členské státy podnikly všechny nezbytné kroky k potlačení nelegálního obchodování s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin "na straně nabídky, tranzitu a poptávky", a to i pomocí prostředků trestního práva. K obdobným závěrům dospěl také Úřad OSN pro kontrolu drog a prevenci kriminality (United Nations Office on Drugs and Crime. World Wildlife Crime Report 2020: Trafficking in Protected Species. New York, 2020). Odborná literatura rovněž poukazuje na to, že ochrana chráněných druhů volně žijících živočichů může být efektivní pouze tehdy, jsou-li přísně regulovány všechny dílčí formy, stupně a aspekty obchodu s exempláři chráněných druhů, včetně nakládání s neživými exempláři (Fuller, J. "When the Buying Stops, the Killing Can, too": Wildlife Trafficking and Demand Reduction. In: Ege, G., Schloenhardt, A., Schwarzenegger, Ch. (eds.). Wildlife Trafficking: the illicit trade in wildlife, animal parts, and derivatives. Illegaler Handel mit Tieren, Tierbestandteilen und Tierprodukten. Carl Grossmann Verlag, 2020. S. 93 až 124). Jak totiž správně poukazuje Nejvyšší soud v napadeném usnesení, boj s nelegálním obchodem s chráněnými živočichy nemůže být účinný bez regulace všech forem, stupňů a aspektů obchodování s ohroženými druhy, včetně "pouhého" přechovávání a dovezení neživých exemplářů za komerčním účelem, které vytváří "předpolí" poptávky po nich.
5. V druhé - konkrétní - rovině stěžovatel uvádí, že v jeho věci se měla uplatnit zásada subsidiarity trestní represe, neboť uvedené exempláře vlka obecného byly na Slovensku uloveny legálně, pročež neexistuje zájem na (striktní) regulaci dalšího nakládání s nimi. Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovateli lze přisvědčit v tom, že oba exempláře byly na Slovensku uloveny v souladu s místními právními předpisy, což bylo doloženo záznamem o jejich ulovení (viz např. č. l. 455 spisu obecných soudů). Současně je však nutno dodat, že tato skutečnost stěžovatele nijak nezprostila povinnosti získat potřebná povolení a výjimky, měl-li v úmyslu využít tyto neživé exempláře ke komerčním účelům (v podrobnostech viz výše, bod 11), a ani případné trestněprávní odpovědnosti, neučinil-li tak. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy nepochybily ústavně relevantním způsobem, pokud konstatovaly, že v nyní posuzované věci nevznikl prostor pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neboť stěžovatelovo jednání naplnilo všechny znaky trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku a z důvodu nezanedbatelné společenské škodlivosti jeho jednání nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle zákona o obchodování s ohroženými druhy.
6. Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnými také související námitky stran nedostatečného, povrchního a nelogického odůvodnění napadených rozhodnutí. Obecné soudy se naopak vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatele a svá rozhodnutí odůvodnily řádným, podrobným, logickým, přesvědčivým a srozumitelným způsobem. Tato rozhodnutí nejsou zatížena svévolí. Ústavní soud proto ani v této oblasti neshledal porušení základních práv stěžovatele, zejm. dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Nakonec Ústavní soud konstatuje, že ačkoli stěžovatel formálně napadá také výrok o trestu, neuvádí žádné argumenty svědčící o jeho protiústavnosti. K závěru o protiústavnosti uloženého trestu nelze dle Ústavního soudu dospět ani na základě obsahu napadených rozhodnutí.
8. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu