ECLI:CZ:US:2021:2.US.549.21.1
sp. zn. II. ÚS 549/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Leoše Harazíma, zastoupeného Mgr. Michalem Majchrákem, Ph.D., advokátem, se sídlem U Sirkárny 467/2a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 č. j. 28 Cdo 3534/2020-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2020 č. j. 8 Co 194/2020-143 byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. 12. 2019 č. j. 9 C 273/2019-93), jímž bylo žalované uloženo zaplatit stěžovateli částku 17 836 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit určené náklady řízení) tak, že se žaloba zamítá (výrok I); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výrok II). Jednalo se o spotřebitelskou věc. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť - v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. - neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatel jako dovolatel spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že mu byl Nejvyšším soudem nesprávně odepřen přístup k soudu. Ve svém dovolání totiž předložil dovolacímu soudu k řešení otázku důkazního břemene při vypořádání nedokončeného díla, konkrétně, zda je to zhotovitel, kdo má prokazovat, že mu vzniknul nárok na celou cenu díla nebo zda je to objednatel, který má prokazovat, že zhotoviteli nárok na celou cenu díla nevzniknul. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že důkazní břemeno nese v takovém případě zhotovitel. Tato otázka procesního práva předložená stěžovatelem k řešení Nejvyššímu soudu vyplývala z nadpisu uvedeného pod písmenem B a dále z textu odst. 8. jeho dovolání. Stěžovatel přitom nenalezl žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by se touto otázkou procesního práva výslovně zabývalo. Stěžovatel má za to, že pokud dovolatel označí za otázku procesního práva např. otázku "důkazního břemene", přičemž hned posléze rozvede, v čem konkrétně tato otázka procesního práva v jím projednávaném případě spočívá (par. 237 o. s. ř. - přípustnost dovolání) a proč konkrétně má za to, že tato otázka procesního práva byla v jím projednávaném případě nesprávně právně posouzena (par 241a o. s. ř. - důvodnost dovolání), nelze takový postup považovat za nepřípustný. Lze tak shrnout, že otázky procesního a hmotného práva byly obecné výslovně uvedeny v nadpisech jednotlivých částí dovolání a podrobněji konkretizovány v textu příslušných částí dovolání uvedeného pod těmito nadpisy.
4. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje i na nálezy Ústavního soudu, a to nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607), sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779), sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323) nebo sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), v nichž Ústavní soud konstatoval porušení základních práv stěžovatelů tehdy, pokud Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady, kterými netrpělo.
II.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
8. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, jednak ani neuvádí žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle §241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
9. Jak Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, ustanovení "§241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne".
10. Ústavní soud se seznámil s dovoláním stěžovatele a zjistil, že závěry Nejvyššího soudu ve vztahu k nedostatečnému vymezení přípustnosti dovolání obstojí, neboť dovolání se zabývá zejména skutkovými a argumentačními otázkami, jež stěžovatel uplatnil již před odvolacím soudem. Dovozovat naplnění §241a odst. 2 o. s. ř. z jednoho nadpisu a části věty uvedené v dovolání skutečně nemůže obstát. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu se týkala skutkově i právně odlišných případů, neboť v nich Nejvyšší soud zpravidla formalisticky odmítl projednatelné dovolání. V nyní posuzovaném případě se však stěžovatel teprve v ústavní stížnosti pokouší konstruovat projednatelnost svého dovolání, ačkoli z jeho obsahu plyne, že skutečně ani nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, ani konkrétní způsobilý důvod dovolání. S ohledem na to, že je v řízení před Nejvyšším soudem stanovena povinnost právního zastoupení, nedošlo v posuzovaném případě k zásahu do práva na přístup k soudu, neboť právě zvolený právní zástupce je odpovědný za takovou kvalitu podání, které naplňuje požadavky na obsah dovolání stanovené v občanském soudním řádu.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by stěžovatelovy argumenty měly ústavní rozměr, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..
V Brně dne 15. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu