ECLI:CZ:US:2021:2.US.630.21.1
sp. zn. II. ÚS 630/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 2 To 154/2020-2021 ze dne 24. 11. 2020 a usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 1 T 109/2016-2005 ze dne 31. 8. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen za zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Tohoto zločinu se dopustil zjednodušeně řečeno tím, že jako ředitel poškozené obchodní společnosti A, netrval na dodržování podmínek, za nichž poškozená pronajala nebytové prostory nejprve J. D. staršímu a posléze společnosti B, zastoupené jednatelem J. D. mladším. Nevyžadoval tedy hrazení měsíčních záloh za služby spojené s užíváním nebytových prostor a připustil, aby byly odebrané služby fakturovány zpravidla jednou ročně s tím, že společnost B, v době splatnosti tyto faktury neuhradila vůbec nebo jen ojediněle, zčásti a po době splatnosti. Za odebrané služby v letech 2006-2014 tak vznikl dluh v celkové výši 7 695 468,90 Kč. Tyto závazky stěžovatel zodpovědně neřešil, neinformoval o nich ani představenstvo poškozené, neoprávněně se spokojil ústním příslibem jednatele společnosti B, uhradit tyto závazky v budoucnu a nečinil ani jiná přiměřená opatření ke sjednání nápravy.
2. Stěžovatel následně podal návrh na povolení obnovy řízení. V něm poukázal na to, že po skončení trestního řízení poškozená uzavřela s J. D. starším a J. D. mladším dohodu o narovnání ve výši 400 000 Kč, jejímž předmětem byly pohledávky poškozené vzniklé z odpovědnosti těchto osob za závazky společnosti B. Touto dohodou uvedené osoby přiznali odpovědnost za škodu, která byla připisována stěžovateli. Dále uvedl, že v řízení o žalobě na náhradu škody, kterou podala proti stěžovateli poškozené, dospěly civilní soudy k závěru, že statutární orgány poškozené odpovídají za vzniklou škodu ve výši 1 498 329 Kč a stěžovatel odpovídá pouze za škodu 4 494 986 Kč. Tato škoda nedosahuje hranice škody značné, a tudíž trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele již nově nemůže obstát. Poškozená navíc nově v civilním řízení uváděla, že jí vymáhaná škoda ji nemohla nijak ohrozit na fungování a nemohla vzbudit ani zvláštní pozornost představenstva. Jelikož poškozená dle těchto tvrzení pokládá způsobenou škodu za marginální, mělo by to vést ke zvážení aplikace zásady ultima ratio.
3. Okresní soud v Šumperku napadeným usnesením návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele. Dle krajského soudu stěžovatel svou stížnost, podanou ihned po vyhlášení usnesení okresního soudu, do okamžiku rozhodnutí krajského soudu neodůvodnil; krajský soud se proto mohl věnovat pouze argumentaci stěžovatele obsažené již v návrhu na povolení obnovy řízení. Krajský soud vyložil, že výši škody posuzují samostatně jak orgány činné v trestním řízení dle kritérií obsažených v trestním zákoníku, tak i civilní soudy. Závěry civilních soudů přitom pro trestní soudy nejsou závazné. Hodnocení civilních soudů, podle nichž má stěžovatel poškozené nahradit škodu ve výši 4 494 976 Kč s příslušenstvím, proto nepředstavuje novou skutečnost, která by odůvodňovala obnovu trestního řízení.
II. Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele bylo napadenými usneseními porušeno jeho právo na spravedlivý proces a "legitimní očekávání".
6. Stěžovatel uvádí, že poukazoval na tři důvody pro obnovu řízení, které v ústavní stížnosti opakuje. Zaprvé, poškozená krátce po skončení trestního řízení uzavřela s J. D. starším a J. D. mladším dohodu o narovnání, která se týká pohledávek poškozené vůči těmto osobám z titulu jejich odpovědnosti za závazky společnosti B. Podle dohody mají tyto osoby uhradit poškozené 400 000 Kč. Touto dohodou tedy J. D. starší a J. D. mladší uznali odpovědnost za způsobení škody, která však byla v trestním řízení přičítána odsouzenému; dle stěžovatele navíc byla uhrazením uvedené částky zcela uhrazena a škoda, z níž vycházely trestní soudy, je "zcela virtuální". Zadruhé stěžovatel poukázal na pravomocný rozsudek vydaný v občanskoprávním řízení ve věci žaloby poškozené na náhradu škody proti stěžovateli. Dle rozsudku za způsobenou škodu odpovídají statutární orgány poškozené do výše 1 498 329 Kč a odpovědnost stěžovatele byla shledána pouze za škodu ve výši 4 494 986 Kč. Ta ovšem nedosahuje hranici škody značné, a tudíž trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele již nemůže obstát. Zatřetí podle stěžovatele poškozená v civilním řízení nově poukazovala na to, že jí vymáhaná škoda ji nemohla nijak ohrozit na fungování a nemohla vzbudit ani zvláštní pozornost představenstva. Jelikož poškozená dle těchto tvrzení pokládá způsobenou škodu za marginální, mělo by to vést ke zvážení aplikace zásady ultima ratio.
7. Stěžovatel konečně vytýká obecným soudům, že se řádně nevypořádaly s jeho argumentací, zejména že nereagovaly na námitky týkající se uzavřené dohody o narovnání a nových tvrzení poškozené o bagatelnosti škody, kterou měl stěžovatel způsobit.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že ústavní stížnost je zásadně až posledním prostředkem ochrany základních práv, tedy princip subsidiarity ústavní stížnosti. Před podáním ústavní stížnosti je tak třeba vyčerpat procesní prostředky ochrany práv, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Subsidiarita nicméně "nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy)"; Ústavní soud se proto nemůže zabývat takovými námitkami, které stěžovatel řádně neuplatnil u obecných soudů, ač mohl [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), body 16-17].
10. Krajský soud v napadeném usnesení poukázal na to, že stěžovatel svou stížnost proti usnesení okresního soudu, který zamítl jeho návrh na obnovu řízení, až do okamžiku rozhodování krajského soudu neodůvodnil. Tuto skutečnost stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje. Ačkoliv tedy stěžovatel z formálního hlediska vyčerpal prostředky ochrany svých práv, nepředložil krajskému soudu žádné námitky, v nichž by vyložil, v čem porušení svých práv spatřuje. Jelikož stěžovatel argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti řádně neuplatnil před krajským soudem, přestože mohl, nemůže se jí nyní zabývat ani Ústavní soud.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že "[t]resní soudy přirozeně nemohou být vázány pozdějšími rozhodnutími soudů civilních" (usnesení sp. zn. III. ÚS 1851/17 ze dne 31. 8. 2018, bod 12). Odkaz stěžovatele na závěry civilních soudů by proto nemohl automaticky vést k závěru o nutnosti přehodnotit stanovisko trestních soudů týkající se výše způsobené škody. Stejně tak ani pozdější dohoda o narovnání uzavřená mezi poškozenou a třetími osobami s sebou nenese nutnost přehodnocovat závěr o výši způsobené škody. Ani v těchto ohledech tedy napadená usnesení nevybočují z ústavních mezí.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu