ECLI:CZ:US:2021:2.US.725.21.1
sp. zn. II. ÚS 725/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vlastimila Němce, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2021 č. j. 1 Afs 372/2020-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 11 odst. 5 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Finanční úřad pro Olomoucký kraj vydal dne 18. 12. 2013 dodatečný platební výměr, jímž stěžovateli doměřil za zdaňovací období roku 2009 daň z příjmů fyzických osob ve výši 543 660 Kč a současně mu uložil zákonnou povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 108 732 Kč. Odvolání stěžovatele Odvolací finanční ředitelství (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 9. 7. 2014 č. j. 17482/14/5000-14102-702767 zamítl a dodatečný platební výměr potvrdil. Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, který ji rozsudkem ze dne ze dne 25. 4. 2016 č. j. 65 Af 33/2014-91 zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 31. 8. 2017 č. j. 1 Afs 150/2016-35; dále též "zrušující rozsudek"). Důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného bylo nenaplnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek a pochybení správce daně při získání informací během místního šetření. Nejvyšší správní soud nad rámec k dosud zjištěnému skutkovému stavu uvedl, že klíčové v dalším řízení bude zjistit, zda společnost EUROFARMS 2008, s.r.o. (dále jen "EUROFARMS") nabyla akcie jako komitent "v jednom kroku" přímo od osob, se kterými stěžovatel uzavřel smlouvy o převodu cenných papírů, anebo zda vlastnické právo ze smluv s třetími osobami takto nenabyla, ale nabyla ho "ve dvou krocích" - třetí osoby převedly akcie na žalobce a ten následně na společnost EUROFARMS. Právě tento druhý krok by podle kasačního soudu dal vzniknout stěžovatelově daňové povinnosti. Žalovaný po doplnění odvolacího řízení ve věci opětovně rozhodl tak, že odvolání zamítl a dodatečný platební výměr potvrdil. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí opět žalobu, které krajský soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2019 č. j. 64 Af 7/2019-49 vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 30. 3. 2020 č. j. 1 Afs 238/2019-33 (dále též "druhý zrušující rozsudek"), zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Soud nejprve podrobně vysvětlil, že stěžovateli byla daň pravomocně doměřena před uplynutím lhůty pro stanovení daně (tj. nedošlo k prekluzi práva stanovit daň). Dále konstatoval, že žalovaný dostál pokynům obsaženým v předcházejícím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Žalovaný stanovil daň na základě dokazování (nikoli na základě pomůcek), odstranil vady řízení související s postupem při získání informací při místním šetření a zabýval se otázkou, jakým způsobem došlo k převodu akcií. Krajský soud poté v rámci dalšího řízení dospěl, s ohledem na závěry druhého zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, které jsou pro něj závazné, k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
3. Nejvyšší správní soud v nyní napadeném rozhodnutí uvedl, že je vázán svým předchozím posouzením (vysvětleným ve druhém zrušovacím rozsudku) otázky prekluze práva stanovit daň a hodnocením komisionářských smluv, včetně souvisejícího neprovedení výslechu svědka. Krajský soud v napadeném rozsudku právní názory druhého zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu beze zbytku převzal a zcela v souladu s nimi rozhodl. Stěžovatel pak ve své kasační stížnosti požadoval, aby Nejvyšší správní soud své závěry přehodnotil, resp. uvedené námitky znovu a podrobněji posoudil. V posuzované věci však nedošlo ke skutečnostem, které by mohly vázanost kasačního soudu vysloveným právním názorem prolomit. Stěžovatel ve své kasační stížnosti nejprve namítl, že žalovaný v odvolacím řízení chybně použil výzvu dle §89 daňového řádu (postup k odstranění pochybností), namísto výzvy dle §92 odst. 4 daňového řádu (podle kterého: "[p]okud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence"). V této otázce Nejvyšší správní soud zcela přisvědčil krajskému soudu, který na jednu stranu souhlasil se stěžovatelem, že výzva k odstranění pochybností podle §89 daňového řádu by obecně měla být vydána před vyměřením (doměřením) daně, na druhou stranu však zdůraznil, že v nyní posuzovaném případě se jednalo o specifickou situaci danou tím, že žalovaný v odvolacím řízení v podstatě napravoval nesprávný postup správce daně, jenž byl zjištěn až v rámci soudního přezkumu. V dalším řízení následujícím po prvním zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu bylo tedy na žalovaném, aby procesní vady, jichž se správce daně před vydáním dodatečného platebního výměru dopustil, napravil. Krajský soud přitom upozornil, že s ohledem na specifika daňového řízení zpravidla nelze zrušit také prvostupňové rozhodnutí správce daně, neboť správce daně (prvostupňový orgán) nemůže po zrušení svého rozhodnutí v řízení pokračovat a vydat nové rozhodnutí (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu 24. 11. 2009 č. j. 1 Aps 2/2008-76, č. 1997/2010 Sb. NSS a rozsudek NSS ze dne 2. 3. 2017 č. j. 1 Afs 322/2016- 49). Za této situace lze podle Nejvyššího správního soudu akceptovat, že žalovaný použil v rámci odvolacího řízení výzvu k odstranění pochybností dle §89 daňového řádu, byť za běžných okolností je namístě tuto výzvu použít výlučně před vyměřením daně. Pokud jde o námitku porušení zásady dvojinstančnosti řízení, krajský soud správně uvedl, že tuto žalobní námitku bylo nutno hodnotit jako opožděnou, protože ji stěžovatel vznesl až po uplynutí lhůty pro podání žaloby.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že správce daně v jeho případě vršil jednu nezákonnost na druhou, což se žalovaný rozhodl korunovat zahájením postupu k odstranění pochybností v odvolacím řízení po prvním zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tím v odvolacím řízení v podstatě došlo k "opakování" daňové kontroly. U stěžovatele byly ale dopady procesních lapsů správců daně ještě citlivější, a to s účinky přímo do roviny hmotněprávní, neboť jimi podle stěžovatele mělo dojít k prodlužování lhůty pro stanovení daně. Jmenovitě se jednalo o prvotní výzvu prodlužující lhůtu o 12 měsíců, jakož i o platební výměr mající na lhůtu stejné prodlužující účinky. Stěžovatel odmítá odůvodnění uvedené v bodě 30 napadaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. To, že výsledek, ke kterému dospěl orgán veřejné moci, je snad i věcně správný, nemůže podle stěžovatele nikdy ospravedlnit tak zásadní chyby v řízení, jakých byl stěžovatel svědkem. V opačném případě jsou podle stěžovatele všechny procesní předpisy degradovány na pouhá doporučení a takovýto přístup zcela vyprazdňuje smysl a účel čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále namítá rok a půl dlouhé průtahy, bez nichž by prodlužování lhůty ve věci stěžovatele nebylo vůbec třeba. Tolerance ze strany obecných soudů není podle stěžovatele "ničím jiným než trojským koněm umožňujícím svévoli otevřít brány dokořán".
II.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces a další ústavně zaručená práva a hodnoty, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své daňové povinnosti. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich právní hodnocení na úrovni podústavního práva.
9. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..
V Brně dne 29. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu