ECLI:CZ:US:2021:2.US.79.21.1
sp. zn. II. ÚS 79/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky STAVOPLAST KL spol. s r.o., IČO: 407 40 056, se sídlem Stachy 266, Stachy, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem Advokátní kanceláře Plajner a partneři, s.r.o., se sídlem Lazarská 11/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 32 Cdo 2011/2020-245, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 11. ledna 2021, navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a jí svědčících "principů právního státu" zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti, obsah napadeného rozhodnutí a obsahy jemu předcházejících rozhodnutí obecných soudů jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné.
3. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, a části spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o vydání movité věci, a to kolového rypadla MENZI MUCK A91 4x4 (dále jen "rypadlo"), eventuálně o zaplacení částky 162 000 EUR s příslušenstvím, které proti ní zahájila žalobkyně Haffar Machine Shiraz Co., se sídlem Shiraz, Opp. Maskan Org., Maaliabad Blvd., Islámská republika Irán (dále jen "vedlejší účastnice"). Podstatou sporu byl původně vedlejší účastnicí uplatněný (primární) nárok na vydání rypadla, který stěžovatelka odmítla, neboť tvrdila, že k němu nabyla vlastnické právo na základě kupní smlouvy uzavřené v březnu 2015 s českou společností Echidna a.s., IČO: 243 17 608 (dále jen "společnost Echidna"), která rypadlo v prosinci 2012 dovezla do České republiky poté, co jej měla odkoupit právě od vedlejší účastnice. K tomuto odkupu rypadla měla stěžovatelka přistoupit proto, že ačkoli rypadlo v lednu 2013 převzala od společnosti Echidna původně "jen" do detence za účelem nabízení k prodeji třetím osobám, tento záměr se jí během zhruba dvou let zrealizovat nezdařilo. Na soudním jednání konaném v březnu 2017 stěžovatelka v rámci své obrany uvedla, že poté, co rypadlo odkoupila od společnosti Echidna v březnu 2015, jej nakonec v říjnu 2015 prodala třetí osobě za částku 162 000 EUR splatnou ve sjednaných splátkách s konečným termínem vypořádání v březnu 2016. Vedlejší účastnice v reakci na toto tvrzení změnila žalobu tak, že k nároku na vydání rypadla doplnila eventuální petit na zaplacení částky 162 000 EUR jako náhrady škody. Okresní soud v Prachaticích (dále jen "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 14. srpna 2019 č. j. 9 C 120/2016-180 zamítl žalobu na vydání rypadla (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 162 000 EUR s příslušenstvím (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok III.). Důvodnost zamítnutí primárního petitu znějícího na vydání věci se v důsledku stěžovatelčiny obrany založené na zcizení rypadla třetí osobě jako sporná nejevila. V řízení se tak soud prvního stupně soustředil na předpoklady vzniku povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnicí požadovanou škodu. Klíčovými se v tomto směru jevily otázky (i) existence (vzniku) řádného nabývacího titulu k rypadlu svědčící společnosti Echidna, (ii) dobré víry stěžovatelky při nabytí rypadla ve smyslu §1109 písm. b) občanského zákoníku, pokud by společnosti Echidna řádný nabývací titul k rypadlu nesvědčil a (iii) stěžovatelčino porušení prevenční povinnosti plynoucí z §2900 občanského zákoníku při následném prodeji rypadla třetí osobě. Soud prvního stupně provedl ve věci poměrně rozsáhlé dokazování a došel k základnímu závěru, že nebylo prokázáno nabytí vlastnického práva k rypadlu společností Echidna od vedlejší účastnice, a to především pro absenci zjištění o uzavření tvrzené ústní kupní smlouvy, která nepřímo neplynula z předložené emailové komunikace mezi jednatelem společnosti Echidna, p. Jiřím Fischerem, a jednatelem vedlejší účastnice a členem představenstva společnosti Echidna, panem H. R. Afrasiabim, ani z "pro forma" faktury, kterou vedlejší účastnice vystavila společnosti Echidna na částku 41 000 USD, neboť tato částka zjevně neodpovídala obvyklé ceně rypadla (viz body 20 až 26 rozsudku soudu prvního stupně). Následně soud posuzoval otázku možného stěžovatelčina nabytí vlastnického práva k rypadlu od společnosti Echidna v postavení nevlastníka, přičemž též s přihlédnutím k tomu, že již v srpnu 2014 (tj. před tvrzeným odkoupením rypadla od společnosti Echidna v březnu 2015) byla stěžovatelce doručena písemná výzva od pana Afrasiabiho, v níž požaduje vydání rypadla, došel k závěru o nedostatku dobré víry stěžovatelky (viz body 26 a 27 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně dále posuzoval a vyhodnotil jednání stěžovatelky spočívající v zcizení rypadla ve prospěch třetí osoby poté, co měla mít k dispozici informace způsobilé zpochybnit oprávnění společnosti Echidna k nakládání s tímto rypadlem, jako jednání, které stěžovatelka učinila v postavení nepoctivého držitele a které přivodilo zmenšení majetku vedlejší účastnice v rozsahu obvyklé ceny rypadla v rozporu s §2900 občanského zákoníku (viz body 27 až 30 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě těchto závěrů soud prvního stupně tedy sekundárnímu petitu vyhověl. Proti vyhovujícímu meritornímu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a nákladovému výroku III. podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud"), který svým rozsudkem ze dne 11. února 2020 č. j. 22 Co 1710/2019-214 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") napadený meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně postupem dle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, změnil nákladový výrok III. a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tak s jeho právními závěry (viz zejm. bod 6 rozsudku odvolacího soudu) a odvolací námitky vypořádal v bodech 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud námitku nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice založenou na neprokázání vlastnictví k rypadlu označil za nepřípustnou novotu uplatněnou v rozporu s §205a o. s. ř. a nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelky o nedostatcích v hodnocení důkazů (zejm. co do tvrzené nesprávnosti skutkových zjištění způsobené neúplností, nelogičností a vnitřní rozporností hodnotících úvah soudu) a nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud za důvodné neshledal ani stěžovatelčiny námitky založené na nezohlednění opravdových ekonomických záměrů zúčastněných subjektů z důvodu (nedovoleně) formalistického posouzení věci. Odvolací soud především nepřisvědčil odvolací argumentaci stěžovatelky o nutnosti přehodnocení vzniku a právních dopadů nabývacího titulu k rypadlu pro společnost Echidna, kdy i za situace, že by nedošlo k uzavření platné kupní smlouvy mezi společností Echidna a vedlejší účastnicí, bylo dle názoru stěžovatelky správné nahlížet na společnost Echidna jako na vlastníka daného rypadla z důvodu jeho "vložení" do majetku této společnosti panem H. R. Afrasiabiho jakožto určité majetkové náhrady (pan H. R. Afrasiabi měl dle tvrzení stěžovatelky dle původních dohod vstoupit do společnosti Echidna na základě peněžitého vkladu, k čemuž však v důsledku omezení vyplývajících z mezinárodního embarga uvaleného na Íránskou islámskou republiku). Při přezkumu nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně vycházel odvolací soud oproti soudu prvního stupně z nižší tarifní hodnoty sporu, a to zejm. z důvodu odlišné metodiky výpočtu korunového ekvivalentu žalované částky v měně EUR, a náhradu nákladů řízení přiznanou vedlejší účastnici zhruba o čtvrtinu snížil.
4. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla v celém rozsahu dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), přičemž v dovolání v rámci vymezení předpokladů jeho přípustnosti formulovala následujících šest otázek hmotného práva prozatím nevyřešených v judikatuře dovolacího soudu, na jejichž vyřešení měl rozsudek odvolacího soudu záviset:
a) zdali k zařazení věci do obchodního majetku kapitálové společnosti a vedení této věci jako obchodního majetku kapitálové společnosti ve smyslu ustanovení §6 obchodního zákoníku (tj. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. ledna 2014), je nezbytným předpokladem vlastnické právo společnosti k této věci, neboli zda lze do obchodního majetku kapitálové společnosti zařadit majetek, který není v jejím vlastnictví;
b) zdali v případě, že občanský zákoník presumuje dobrou víru jednajícího podle ustanovení §7 občanského zákoníku při nabytí vlastnického práva k movité věci nezapsané ve veřejném seznamu od neoprávněného, tíží důkazní břemeno jednajícího namísto toho, kdo se dovolává její absence;
c) zdali lze za zpochybnění dobré víry nabyvatele považovat každé oznámení týkající se předmětné věci, a to i přesto, že z něj není zřejmé, kým (na čí účet) je činěno ani to, že má být věc vydána;
d) zdali lze přiznat jednání žalované (stěžovatelky) "vzhledem ke všem okolnostem" dobrou víru předpokládanou ustanovením §1109 občanského zákoníku v situaci, kdy si žalovaná (stěžovatelka) jako potencionální nabyvatel nechá od převodce (společnosti Echidna) vyžádat všechny dostupné dokumenty, z nichž mj. plyne, že převáděná věc je vedená v obchodním majetku převodce, byla převodcem proclena a byla jím za tuto věc přiznána daň z přidané hodnoty při dovozu zboží ze třetích zemí ve smyslu ustanovení §20 zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého převodce vystupoval a postupoval jako vlastník věci, které navíc nechá posoudit nezávislým advokátem, který dospěje k závěru, že je věc ve vlastnictví převodce, a ten je ji na žalovanou jako potencionálního nabyvatele oprávněn převést;
e) zdali lze výši škody bez dalšího určit částkou, za kterou byla věc vlastníka prodána neoprávněným třetí osobě;
f) zdali v případě, že dojde ke zcizení svěřené věci, je k náhradě škody povinen nabyvatel této věci, a nikoliv ten, kdo měl tuto věc svěřenou a zcizil ji.
5. Dovolací soud svým usnesením ze dne ze dne 27. října 2020 č. j. 32 Cdo 2011/2020-245 (dále jen "napadené rozhodnutí") odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, jelikož dle názoru dovolacího soudu rozsudek odvolacího soudu na řešení většiny stěžovatelkou vznesených otázek nezávisí - tj. odvolací soud danou otázku neřeší vůbec, což se má týkat otázek výše uvedených pod písmeny b), c), e) a f), popř. nejde o zobecněnou právní otázku, nýbrž o polemiku se závěry soudů založených na posouzení konkrétních skutkových okolností daného případu [viz otázka výše uvedená pod písm. d)]. Ohledně otázky vznesené výše pod písm. a) došel dovolací soud k závěru, že jde o otázku v judikatuře dovolacího soudu již bezpečně vyřešenou, přičemž odkázal na svá četná rozhodnutí v této oblasti. Za neopodstatněnou shledal dovolací soud i námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, kterou stěžovatelka vznesla v rámci argumentace brojící proti způsobu posouzení odpovědnosti za škodu a jejímu vyčíslení u právních otázek výše uvedených pod písmeny e) a f), neboť tuto námitku hodnotil "jen" jako eventuální vadu řízení, která se navíc z obou meritorních rozsudků ani z ostatního obsahu spisu nepodává. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud odmítl jako nepřípustné ze zákona (§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka se v mimořádně obsáhlé stížnosti na více než dvaceti stranách textu dovolává práva na přístup k soudu a zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) ve smyslu čl. 90 Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, zásady rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní stížnost však především představuje sled poukazů na skutkový stav projednávané věci a citací zákonných ustanovení, které dle názoru stěžovatelky byly obecnými soudy ve věci nesprávně vyloženy či aplikovány. Ústavní stížnost obsahuje též rekapitulaci dovolací argumentace, s níž se ve značném rozsahu shoduje (v mnoha pasážích doslovně). V ústavněprávní rovině pak stěžovatelka dovolacímu soudu věcně vytýká, že při posuzování přípustnosti dovolání ve skutečnosti řádně nezhodnotil veškeré jí předestřené a dle její názoru k dovolacímu přezkumu způsobilé právní otázky. Stěžovatelka má za to, že dovolací soud se předpoklady přípustnosti dovolání zabýval neúplně, neboť část její argumentace opominul a část dezinterpretoval. Tyto námitky stěžovatelky se týkají způsobu vypořádání právních otázek, které jsou výše uvedeny v bodě 4 tohoto usnesení pod písmeny b), c), a d).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícími rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího, zkonfrontoval též obsah samotného dovolání stěžovatelky s napadeným rozhodnutím, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o.s.ř.). Z rozhodovací praxe se přitom podává, že až na zřejmé aplikační či interpretační excesy Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje dovolatel a tímto vymezením je dovolací soud vázán. Rolí dovolacího soudu není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné.
11. Ústavní soud se v souladu s obsahem ústavní stížnosti zaměřil na způsob posouzení předpokladů přípustnosti dovolání, jež měla být dle stěžovatelky založena potřebou nově vyřešit právní otázky uvedené výše v bodě 4 tohoto usnesení pod písmeny b), c) a d).
12. K předestřené právní otázce týkající se důkazního břemene při posuzování presumované dobré víry dle §7 občanského zákoníku dovolací soud uvedl, že "právní závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry dovolatelky při uzavírání kupní smlouvy se společností Echidna a. s. není založen na závěru, že účastník, kterého tížilo v této otázce důkazní břemeno, je neunesl, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a jeho smyslem je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy mu zhodnocení provedených důkazů neumožňuje přijmout závěr ani o pravdivosti sporného tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, a shodně např. rozsudky ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011). Ve zde souzené věci taková procesní situace nenastala". Tato úvaha se Ústavnímu soudu nejeví jako excesivní (zjevně nepřiléhavá), ba naopak. Pokud obecné soudy došly v poměrech projednávané věci a po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatelka nebyla především na základě písemné výzvy od pana H. R. Afrasiabiho ze srpna 2014 v dobré víře ohledně vlastnictví rypadla společností Echidna (přičemž tento závěr Ústavní soud nepřezkoumává), pak v dané věci ustanovení §7 občanského zákoníku vskutku aplikováno nebylo a rozsudek odvolacího soudu na jeho výkladu nezávisí. Uvádí-li stěžovatelka, že dovolání v tomto bodu "směřovalo jiným směrem", pak k tomuto Ústavní soud konstatuje, že "směr" dovolání je vytyčen formulací právních otázek a odůvodněním jejich řešení, které prosazuje dovolatel. Ústavnímu soudu se nejeví, že by v tomto smyslu dovolací soud nedovoleně opominul argumentaci stěžovatelky, resp. od ní odhlédl.
13. K předestřené právní otázce týkající se možného zpochybnění dobré víry nabyvatele věci ve smyslu §1109 občanského zákoníku prostřednictvím jakéhokoli oznámení dovolací soud uvedl, že "ani otázku pod písmenem c) odvolací soud neřešil, neboť nevyslovil názor (a takový názor není v důvodech jeho rozhodnutí obsažen ani implicite), že ‚lze za zpochybnění dobré víry nabyvatele považovat každé oznámení týkající se předmětné věci, navíc v situaci, kdy z něj není zřejmé, kým (na čí účet) je činěno ani to, že má být věc vydána'. Hodnotil konkrétní písemnost a hodnotil ji nejen podle jejího obsahu, nýbrž též se zřetelem na zjištěné individuální okolností tohoto konkrétního případu, a námitku dovolatelky, že z oznámení není zřejmé, za kterou osobu je činěna, vyhodnotil jako účelovou. Dovolatelka tu nepředkládá jako dosud neřešenou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., totiž otázku, která by měla zevšeobecňovací, judikatorní potenciál, nýbrž domáhá se ‚přehodnocení' závěrů, k nimž dospěl odvolací soud při posouzení individálních okolností konkrétního případu." Také tento závěr se Ústavnímu soudu nejeví jako excesivní (zjevně nepřiléhavý). Odvolací soud očividně neřešil v napadeném rozsudku právní otázku spočívající v tom, zdali "každé oznámení" týkající se nabývané věci může zpochybnit dobrou víru jejího nabyvatele. Ústavní soud se též v tomto bodě shoduje s dovolacím soudem, že stěžovatelka se prostřednictvím zdánlivě zobecněné právní otázky snaží prosadit revizi závěrů obecných soudů vázaných na skutková zjištění učiněná v dané věci, k čemuž však dovolací přezkum určen není.
14. K předestřené právní otázce týkající se (obdobně jako otázka v předchozím bodě) dobré víry nabyvatele věci ve smyslu §1109 občanského zákoníku v návaznosti na provedenou právní prověrku titulu převodce nabyvatelem dovolací soud uvedl, že "právní otázkou, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud měl vyřešit ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, pro řešení obdobných sporů, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], není ani otázka uvedená pod písmenem d). Dovolatelka tu popisuje konkrétní okolnosti daného případu, respektive ty z nich, které hodnotí jako pro sebe příznivé, a domáhá se jejich posouzení jako otázky dosud neřešené. Též prostřednictvím takto formulované ‚otázky' nečiní nic jiného, než že se domáhá přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, založeného na konkrétních, individuálních poměrech souzené věci. Tím z hlediska obsahového nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž v souladu s dalším požadavkem, obsaženým též v §241a odst. 2 o. s. ř., vymezuje důvod dovolání způsobem stanoveným ve třetím odstavci tohoto ustanovení (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2102/2017)." Ani proti vypořádání této stěžovatelkou tvrzené právní otázky nemá Ústavní soud žádné ústavněprávní námitky. Opět nejde o zobecnitelnou právní otázku, na jejímž řešení by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž o kritiku závěrů nalézacího soudu a soudu odvolacího, která je založena na určité, stěžovatelkou zdůrazňované, verzi skutkového stavu věci odlišné od skutkových zjištění, na nichž je pro stěžovatelku vybudováno nepříznivé právní posouzení věci. Obsahuje-li hypotéza určité právní normy odkaz na "všechny okolnosti", nelze již z podstaty tohoto pojmu na základě stěžovatelkou taxativně vymezených okolností jedinečného případu přijmout zobecněný judikaturní závěr o tom, že právě tyto okolnosti jsou dostatečné pro naplnění dané hypotézy či nikoli (pro účely rozhodování obdobných věcí v budoucnu).
15. Dle názoru Ústavního soudu tak dovolací soud v napadeném rozhodnutí srozumitelně a dostatečně vyložil, proč otázky vznesené stěžovatelkou v dovolání jeho přípustnost nezakládají. Dovolací soud reagoval na argumentaci stěžovatelky a jeho závěry nejsou excesivní (nelogické). Napadené rozhodnutí tak není zatíženo ústavněprávně relevantní svévolí či interpretační libovůlí - dovolací soud jím adekvátně aplikoval podústavní právo a realizoval svůj úsudek v postavení sjednotitele judikatury obecných soudů. Napadené rozhodnutí nezasáhlo do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), práva na přístup k soudu a souvisejícího zákazu odepření spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny).
16. Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by napadené rozhodnutí mohlo být v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Výtky stěžovatelky založené na tvrzené nerovnosti účastníků směřují primárně vůči soudu prvního stupně a odvolacímu soudu, nicméně jsou jen polemikou s jejich skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění a právní závěry obecných soudů na jejich základě učiněné až na naprosté výjimky Ústavní soud nepřezkoumává, a za stavu, kdy tyto plynou z rozhodnutí, které napadeny ústavní stížnosti ani nebyly, tyto přezkoumávat nemůže, neboť k takové činnosti nemá při vázanosti petitem ústavní stížnosti procesní prostor.
17. K otázce tvrzeného zásahu do vlastnického práva stěžovatelky dle čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces či na přístup k soudu, nelze uvažovat ani o porušení práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 Listiny, které by mohlo v úvahu přicházet až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatelky (ke kterému v projednávané věci nedošlo).
18. Na okraj věci Ústavní soud podotýká, že nezlehčuje procesní situaci, do které se stěžovatelka při okolnostech daného obchodního sporu dostala, a již při zohlednění projednací zásady ovládající civilní řízení bylo velmi obtížné úspěšně zvládnout. Avšak obchodování se zbožím či subjekty, které jsou dotčeny účinky mezinárodního embarga, s sebou nese právní a hospodářská rizika, jež lze i při zvýšené opatrnosti těžko vyloučit, popř. alespoň minimalizovat na úroveň jinak v podnikatelském prostředí přijatelnou. Tato rizika pak mohou mít zprostředkovaně dopad i na další subjekty (nabyvatele) v obchodním řetězci týkajícího se daného zboží. Ústavní soud se nijak nezabýval dopady v soudním řízení zmiňovaných omezení vyplývající z mezinárodního embarga na Írán pro stěžovatelku, společnost Echidna či vedlejší účastnici [vedle sankcí OSN viz např. čl. 30 Nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Iránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010; dostupné na EUR-Lex - 02012R0267-20161023 - EN - EUR-Lex (europa.eu)], neboť těmito otázkami se v předchozích řízeních blíže nezabývaly ani obecné soudy a nejsou součástí argumentace stěžovatelky. Nicméně i z vlastních tvrzení stěžovatelky je zřejmé, že jí byl původ zboží dobře znám a přesto se svobodně rozhodla se v obchodu s ním angažovat (původně "jen" jako zprostředkovatel, následně v postavení kupujícího za účelem dalšího prodeje, což rizika pro ni z obchodu vyplývající ještě dále navýšilo). Sama stěžovatelka ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (str. 11) uvádí, že "soud prvního stupně evidentně opomíná skutečnost, že pan Afrasiabi, potažmo žalobkyně, nebyli oprávněni prodat stroje (byť i v České republice) samostatně a výtěžek z prodeje pak vložit do společnosti Echidna a.s., a to v důsledku mezinárodního embarga uvaleného na Írán. Tento postup byl mezi předmětnými subjekty sjednán, jako jediný možný, jak i přes embargo dostat od pana Afrasiabiho do společnosti Echidna a.s. peněžní prostředky, jejichž poskytnutí slíbil. Proto byl tento postup takto složitý a ‚kostrbatý', a proto na první pohled vzbuzuje zdánlivou nelogičnost". Již při vědomí těchto skutečností muselo být stěžovatelce zřejmé, že její obchodní vztah se společností Echidna může vykazovat vysokou míru nejistoty a případné dokazování rozhodných skutečností může být velmi obtížné (bez ohledu na to, že stěžovatelce bylo před tvrzeným nabytím rypadla poskytnuto kladné právní stanovisko ke kvalitě nabývacího titulu společnosti Echidna k rypadlu). Obcházení právních účinků mezinárodních sankcí předstíráním obchodů (či jiným způsobem) nemusí být slučitelné s efektivním řešením souvisejících sporů v následně vedených soudních řízeních - jedním z vedlejších účinků obcházení práva je často snížení jeho reálné vymahatelnosti, a to i pro subjekty, které se původních transakcí přímo neúčastnily a na tyto "jen" navazují. V okamžiku, kde se dříve souladné zájmy jednotlivých aktérů začnou od sebe vzdalovat, může být pro tyto subjekty procesní situace dokonce ještě obtížnější v tom směru, že obvykle nebudou mít bezprostřední znalost či přístup k původním dohodám či komunikaci, na níž tyto byly založeny, a prokazování rozhodných skutečností (skutečného stavu) pro ně může být v praxi mimořádně komplikované - takováto procesní pozice účastníka řízení však s ústavností řízení sama o sobě přímo nesouvisí a není porušením jejích ústavně zaručených práv a svobod.
19. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že nezjistil, že by si dovolací soud při vydání napadeného rozhodnutí počínal způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Ústavnímu soudu se nejeví, že by dovolací soud v dané věci postupoval přehnaně formalisticky, opominul či zkreslil argumentaci stěžovatelky, stěžovatelku znevýhodnil, nebo že by se dopustil jiného pochybení, které by mohlo představovat odepření řádného posouzení dané věci soudem v rozporu s kautelami spravedlivého procesu, a tudíž způsob, jakým dovolací soud zhodnotil přípustnost dovolání stěžovatelky, plně respektoval. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu