ECLI:CZ:US:2021:2.US.819.20.1
sp. zn. II. ÚS 819/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mgr. Barbory Vilímkové (dříve Hlavaté), advokátky se sídlem Písecká 1967/5, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2020, sp. zn. 9 To 12/2020, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. prosince 2019, sp. zn. 2 T 43/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu dotčení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 11, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 1 a čl. 4 Evropské sociální charty.
2. Stěžovatelka, která je advokátkou, byla dne 7. 2. 2018 podle §36 odst. 3 trestního řádu ustanovena za účelem zajištění nutné obhajoby obhájkyní obviněného T. S., který byl obviněn ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písmene b) trestního zákoníku. Poté, co bylo řízení pravomocně skončeno, požádala o přiznání odměny za obhajobu, kterou podle §151 odst. 2 trestního řádu vyúčtovala, a náhradu hotových výdajů.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 9. 2019, č. j. 2 T 43/2018-931, jí soud přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v částce 93 494 Kč a v částce 25 980 Kč odměnu nepřiznal.
4. Ke stížnosti stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 9 To 274/2019, usnesení soudu prvního stupně zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
5. Soud prvního stupně rozhodl podruhé nyní napadeným usnesením, kterým stěžovatelce přiznal odměnu za obhajobu ve stejné výši 93 494 Kč (výrok I.) a v částce 28 120 Kč jí znovu nárok nepřiznal (výrok II.). Soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nenáleží odměna za úkony právní služby (jako seznámení s policejním spisem, sepsání záruky důvěryhodné osoby a sepsání slibu obviněného, návrh na zrušení utajeného svědka, návrh na opravu protokolu z hlavního líčení, vyjádření k důkazu atd.), neboť se nejedná o úkony právní služby ve smyslu §11 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 advokátního tarifu. Podle názoru soudu je v uvedeném ustanovení výčet úkonů taxativní a nelze jej rozšiřovat.
6. Uvedené usnesení napadla stěžovatelka znovu stížností. Tu Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 20. 1. 2020, č. j. 9 To 12/2020, zamítl. Ve věci rozhodoval jiný předseda senátu (dříve JUDr. Lišková, nyní JUDr. Benda). I stížnostní soud vyslovil závěr, že výčet v ustanovení §11 advokátního tarifu nelze rozšiřovat. Sepisy slibu jako náhrady za vazbu, poskytnutí záruky důvěryhodné osoby, námitky protokolace či žádost o bezplatnou obhajobu nepovažoval za podání účtovatelná vzhledem k jejich obsahu a náročnosti zpracování. Stejně tak návrhy spadající do širokého práva na obhajobu nelze podle něj bez dalšího považovat za účtovatelné. Dále přisvědčil názoru soudu prvního stupně, který přiznal stěžovatelce náhradu za právní služby spočívající v prostudování spisu toliko jako jeden úkon. Stěžovatelka údajně do spisu stvrdila, že jí byla poskytnuta přiměřená doba k prostudování kompletního spisu. Další studium spisu v následujících dnech poté již soud nepovažoval za účtovatelné.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka připomíná význam práva na obhajobu v trestním řízení. Zmiňuje i rozdíl mezi postavením obhájce zvoleným obviněným na plnou moc a obhájcem ustanoveným, který se o výši celkové přiznané odměny státem dozví až na závěr trestního řízení. Stát přitom pečuje předně o minimalizaci vlastních výdajů. Stát by však i v tomto případě měl přistupovat k úhradě nákladů za účinnou obhajobu nezávisle a nepřenášet část nákladů na obhájce.
8. Stěžovatelka namítá, že soudy jí nepřiznaly odměnu za úkony právní služby, které jsou v advokátním tarifu uvedené (sepis listiny o právním jednání, slib obviněného, prostudování spisu po skončení vyšetřování) a neoprávněně odmítly přiznat odměnu za úkony, které nejsou v advokátním tarifu uvedené, avšak podle názoru stěžovatelky jí odměna náleží, neboť se jedná o úkony, které jsou povahou a účelem tam vyjmenovaným úkonům blízké (návrh na předběžné projednání obžaloby, vyjádření k výslechu utajeného svědka a žádost o přiznání bezplatné obhajoby).
9. Závěr, že výčet úkonu uvedený v §11 advokátního tarifu je pouze demonstrativní, je potvrzen konstantní judikaturou. Podání stěžovatelky nebyly podle jejího názoru jednoduchými úkony, nýbrž kvalifikovanými podáními nezbytnými pro ochranu práv obviněného, které byly učiněny s jeho výslovným souhlasem. Stěžovatelka následně rozporuje nepřiznání odměny za jednotlivé úkony.
10. Výsledkem úvah soudů je zkrácení odměny o celou čtvrtinu, což značně narušilo rozpočet stěžovatelky. Takový postup může vyvolávat tlak na co nejnižší rozsah obhájcem prováděných úkonů. Rozsah pomoci poskytované obhájcem zvoleným a ustanoveným by přitom neměl být odlišný. Připomíná, že sazby advokátního tarifu za jeden úkon právní služby jsou zastaralé a nijak nereflektují míru inflace a úroveň kupní síly společnosti.
11. Stěžovatelka upozorňuje, že její druhou stížnost projednal u Městského soudu v Praze jiný předseda senátu než její první stížnost, a to soudce JUDr. Benda. Podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2020 však měl o stížnosti rozhodnout původní senát JUDr. Liškové. Podle názoru stěžovatelky tak došlo k porušení práva na zákonného soudce.
III.
Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Stěžovatelka namítá, že jí ve 14 případech nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů, přestože se jedná podle jejího názoru o úkony právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ačkoli je řádně vyúčtovala a jejich uskutečnění nebylo předmětem sporu.
15. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto záruky se uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, tedy nejen ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Součástí těchto záruk je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
16. Podle §151 odst. 2 věty první trestního řádu obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Podle odstavce 3 o výši odměny a náhradě nákladů hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně.
17. Je povinností obecných soudů, aby při rozhodování o návrhu obhájce na přiznání odměny a náhrady nákladů hotových výdajů podle §151 odst. 3 trestního řádu přezkoumaly, zda obhájcem vyúčtované úkony jsou úkony právní služby podle advokátního tarifu, zda se jich obhájce zúčastnil v daném trestním řízení a zda se tyto úkony konaly. Pokud jde o posuzování toho, zda některé z nich nebyly nadbytečné, obecně platí, že obecný soud není oprávněn přezkoumávat, zda z hlediska taktiky obhajoby bylo potřebné, aby se obhájce zúčastnil některých úkonů [usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. 10 To 495/2005, Rt 43/2007]. Neurčitost kritéria takového přezkumu s možným následkem nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů by totiž mohla vést k tomu, že realizace práva obviněného na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny bude významně ztížena tlakem na obhájce, aby se v rámci obhajoby omezil na co nejnižší rozsah úkonů právní služby (nález ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 748/19).
18. Přesto však nelze dospět k závěru, že §151 odst. 2 trestního řádu zakládá bez dalšího nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za jakýkoli úkon poskytnutý obviněnému v průběhu nutné obhajoby v souvislosti s jeho trestní věcí. Obecný soud musí vždy zhodnotit, zda účtovaný jednotlivý krok v rámci obhajoby není z hlediska jeho obsahu a náročnosti neúčtovatelný jako samostatný úkon uvedený ve výčtu právních úkonů v advokátním tarifu a zda úkon právní služby nebyl z hlediska účelu povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení neúčelný, a z tohoto důvodu nadbytečný. Pokud by tomu tak bylo, pak z takovéhoto úkonu nevzniká obhájci samostatný nárok vůči státu, neboť se nejedná o úkon právní služby, nebo samotný nesloužil k zajištění povinného zastoupení. Neúčelnost úkonu právní služby musí být zjevná a pro obhájce předvídatelná. Závěr o tom, že účtovaný krok není úkonem právní služby nebo že se jedná o neúčelný úkon právní služby, musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného trestního řízení [např. nález ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283)].
19. V posuzované věci obecné soudy podrobně vysvětlily důvody, pro které stěžovatelce v souladu s výše uvedenými východisky nepřiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů za část účtovaných úkonů. Ústavní soud neshledává v jejich posouzení nepřípustný výklad §151 odst. 2 trestního řádu, ani jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených usnesení.
20. K námitce stěžovatelky o údajném dotčení práva na zákonného soudce tím, že její druhou stížnost projednal u Městského soudu v Praze senát, kterému předsedal JUDr. Benda, zatímco její první stížnost projednal senát, kterému předsedala JUDr. Lišková, lze uvést následující. Stěžovatelka vidí problém v tom, že podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2020 měl o stížnosti rozhodnout stejný senát. Městský soud v Praze ve vyjádření k této námitce ústavní stížnosti uvedl, že o stížnostech v obou případech rozhodoval senát 9 To v platném složení podle rozvrhu práce pro rok 2020. Stěžovatelka v replice k vyjádření považuje změnu v obsazení senátu za protiústavní. Městský soud v Praze podle jejího názoru nijak nevysvětlil důvod přesouvání soudců v jednotlivých odděleních ani netvrdí nezbytnost takového opatření. JUDr. Lišková je přitom i nadále soudkyní uvedeného soudu, nemá zřejmě pozastavený nápad ani pracovní neschopnost. Setrvává tedy na svém názoru, že došlo k porušení práva na zákonného soudce.
21. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že právo na zákonného soudce je "zcela nepominutelnou podmínk[ou] řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; [...] na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc" [nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2.1996 (N 15/5 SbNU 101)]. Podle judikatury Ústavního soudu je součástí "základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů", jinými slovy "složení senátů [se] musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce". Z práva na zákonného soudce totiž vyplývá požadavek na "předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení" [nález sp. zn. III ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423)].
22. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci k porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce nedošlo. O druhé stěžovatelčině stížnosti rozhodoval senát určený podle předem zveřejněného rozvrhu práce ve složení, které v tu dobu platnému rozvrhu práce odpovídalo. Nedošlo k přerozdělení již přidělené věci (před konečným vyřízením věcí soudem) a nejednalo se o ad hoc přidělení věci na základě libovůle vedení soudu, kterou by účastníci řízení nemohli předvídat. Důvody, které vedly předsedu soudu ke zveřejněným a účastníkům dopředu známým změnám ve složení senátu 9 To pro další období spadají do diskrece soudního funkcionáře a není nutné, aby je vedení soudu veřejně objasňovalo.
23. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu