ECLI:CZ:US:2021:2.US.835.21.1
sp. zn. II. ÚS 835/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, se sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. října 2019 č. j. 7 C 318/2008-993 ve znění opravného usnesení ze dne 11. prosince 2019 č. j. 7 C 318/2008-1018, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2020 č. j. 14 Co 20/2020-1063 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 22 Cdo 3250/2020-1113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 29. března 2021, jehož vady byly na výzvu Ústavního soudu odstraněny podáním ze dne 9. července 2021, navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do ústavně zaručených práv, a to do práva na "rovnost a důstojnost, zejména důstojnost bydlení" dle čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva "vlastnit majetek a být chráněna před zneužitím vlastnictví ostatními vlastníky" dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a konečně do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke čtyřem pozemkům v obci a k.ú. Ž., přičemž součástí jednoho z pozemků je budova - objekt k bydlení (uvedené pozemky, vč. budovy, dále souhrnně jen jako "nemovitosti"), které proti ní zahájili její dva bratři (dále jen "vedlejší účastníci"). Každý z vedlejších účastníků byl spoluvlastníkem nemovitostí v rozsahu ideálních 5/12 (společně tedy 5/6) a stěžovatelce patřila ideální 1/6. Faktickým základem pro vedení soudního sporu byly dlouhodobé a intenzivní neshody mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky, popř. dalšími členy rodiny, které v posledních letech, mimo jiné, vyústily do desítek oznámení na Policii ČR, vedení několikero přestupkových řízení, opakovaného (vzájemného) obviňování z násilného jednání či poškozování majetku. Okresní soud v Klatovech (dále jen "soud prvního stupně") rozhodl rozsudkem ze dne 16. října 2019 č. j. 7 C 318/2008-993 ve znění opravného usnesení ze dne 11. prosince 2019 č. j. 7 C 318/2008-1018 (dále jen "napadené rozhodnutí soudu prvního stupně") tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejších účastníků k nemovitostem (výrok I), nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví každého z vedlejších účastníků se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/2 (výrok II), uložil vedlejším účastníkům, aby každý z nich zaplatil stěžovatelce na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu 196 016,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výroky III a IV), uložil stěžovatelce, aby zaplatila každému z vedlejších účastníků na náhradě nákladů řízení 149 214,74 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce (výrok V) a aby zaplatila České republice na účet soudu prvního stupně částku 21 500,90 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI). Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky svým rozsudkem ze dne 5. dubna 2020 č. j. 14 Co 20/2020-1063 (dále jen "napadené rozhodnutí odvolacího soudu") potvrdil ve výrocích I až IV (výrok I) napadený rozsudek soudu prvního stupně, nákladové výroky V a VI změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že každý z účastníků je povinen nahradit České republice na nákladech řízení 8 719,85 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Zároveň odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelka a vedlejší účastníci dovolání, přičemž stěžovatelka brojila proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (výrok I); vedlejší účastníci napadli dovoláním nákladové výroky II až IV. Obě dovolání Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl napadeným usnesením ze dne 28. ledna 2021 č. j. 22 Cdo 3250/2020-1113 (dále jen "napadené rozhodnutí dovolacího soudu") jako nepřípustná. Dovolání vedlejších účastníků označil dovolací soud za nepřípustné ze zákona dle §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Přípustnost dovolání stěžovatelky byla vystavěna na tvrzené potřebě vyřešení několika otázek hmotného práva z důvodu údajné odchylky řešení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tvrzené potřebě některé stěžovatelkou vznesené otázky prozatím dovolacím soudem neřešené (nově) vyřešit a tvrzenou potřebou jednu otázku již dovolacím soudem vyřešenou přehodnotit a posoudit jinak. Dovolací soud předestřené právní otázky, popř. i jejich řešení ze strany odvolacího soudu přezkoumal, a došel k závěru, že žádná z vymezených otázek přípustnost dovolání nezakládá, a dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné dle §237 o.s.ř.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Stěžovatelka se v rozsáhlé stížnosti dovolává ochrany její důstojnosti, vlastnického práva a práva na spravedlivý proces. Jako hlavní námitku stěžovatelka uvádí "výhradně pozitivistický výklad" příslušných ustanovení občanského zákoníku ze strany obecných soudů, které vůbec nezohlednily její sociální situaci, osobní a majetkové poměry, způsob a rozsah její dosavadní péče o nemovitosti, příčiny a povahu konfliktů mezi ní a vedlejšími účastníky. Stěžovatelka obecným soudů vytýká nesprávné skutkové závěry a principiálně i nezájem "zjistit skutečný stav věci". Stěžovatelka ve stížnosti také brojí proti údajnému krácení jejích procesních práv, které mělo spočívat zejména v tom, že její účastnický výslech byl proveden opožděně. Neboť pokud by byl býval proveden dříve, mohl vést k meritornímu rozhodnutí, které by pro ni bylo příznivější. Obecné soudy dle stěžovatelky neměly poskytnout právní ochranu vedlejším účastníkům již na základě jejich hodnotově založených argumentů, neboť vedlejší účastníci záměrně postupovali ve shodě a k její újmě - jejich jednání a nároky měly být dle stěžovatelky nemravné. Výkon jimi v řízení uplatněných práv měl nepřijatelně zasáhnout do stěžovatelčina vlastnictví k daným nemovitostem. Obecné soudy měly nadto nedovoleně upřednostnit způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví spočívající v přikázání věci do spoluvlastnictví vedlejším účastníkům za přiměřenou náhradu (§1147 občanského zákoníku), a to oproti reálnému rozdělení věci (§1144 občanského zákoníku), které dle tvrzení stěžovatelky možné bylo, což mělo být v řízení řádně prokázáno. Navíc výše náhrady, kterou obecné soudy stěžovatelce přiznaly, neodpovídá dle jejího názoru skutečné hodnotě nemovitostí, která byla soudy nesprávně zjištěna. Obecné soudy dále nedovoleně nezohlednily fakt, že na zanedbané údržbě nemovitostí nesou rozhodující podíl viny právě vedlejší účastníci (jakožto jejich majoritní spoluvlastníci), což dle stěžovatelky (opět) vyústilo v situaci, kdy tito dosáhli prospěchu ze svého nepoctivého jednání, které bylo obecnými soudy "tolerováno na úkor subjektivních práv stěžovatelky".
6. Ústavní stížnost dále obsahuje několik výtek vůči počínání Policie ČR, jež měla selhat v řešení konfliktů mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky; tyto však nejsou pro vypořádání ústavní stížnosti jakkoli relevantní a Ústavní soud je proto nebude ani reprodukovat.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
9. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími obecných soudů toliko v rovině zákona. Bližší ústavněprávní argumentaci v ústavní stížnosti nenabízí a tato představuje především sled námitek, které již byly vyřešeny v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud konstatuje, že mu zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva (včetně norem práva procesního) provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409,) nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647); dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud však rovněž opakovaně vyslovil, že pokud při interpretaci (popř. aplikaci) podústavního práva obecnými soudy dojde k takovému excesu, který svojí intenzitou představuje zásah do určitého základního práva či svobody, podklad pro jeho kasační zásah je dán. Ústavní soud při posuzování excesu použití podústavního práva klade důraz na intenzitu pochybení při rozhodování obecných soudů a závažnosti následků (materiálního) porušení základního práva či svobody - k tomu srov. např. nález ze dne 1. června 2020 sp. zn. II. ÚS 3845/19, zejm. body 21 až 23 a další prejudikaturu tam citovanou.
10. Ústavní soud však žádný takový interpretační či aplikační exces v projednávané věci ze strany obecných soudů nezjistil. Nezjistil ani stěžovatelkou namítaný "výhradně pozitivistický výklad" zákona, který by snad mohl resultovat v přepjatý formalismus (tj. extrémní nesoulad jinak zdánlivě bezvadného rozhodnutí s principy spravedlnosti).
11. Ústavní soud se nejdříve zaměřil na napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Zde se skutková zjištění jeví jako přiléhavá a plynoucí z provedeného dokazování. Provedené dokazování se co do rozsahu jeví jako dostatečné. Především napadené rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje na několika stranách souvislého textu (celkově jde o dvacetistránkový rozsudek) velmi podrobný popis jednotlivých skutkových zjištění, které soud vedly k závěrům o skutkovém stavu. Na tyto skutkové závěry soud prvního stupně aplikoval příslušné právní normy, přičemž ani samotnému právnímu posouzení nelze z ústavněprávního pohledu cokoli zásadního vytknout. Na napadené rozhodnutí soudu prvního stupně dále, dle názoru Ústavního soudu vhodným a zcela akceptovatelným způsobem, navázal ve svém rozhodnutí odvolací soud, který některé úvahy soudu prvního stupně ještě podrobněji doplnil a rozvedl. Spolu s tím vypořádal odvolací důvody stěžovatelky, a to včetně odůvodnění změn nákladových výroků. Rovněž napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje Ústavní soud za přesvědčivé a nemá vůči němu jakýchkoli výhrad. Na řešení klíčových námitek stěžovatelky, jež se promítly i do obsahu ústavní stížnosti, odkazuje Ústavní soud jak na napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, tak na napadené rozhodnutí odvolacího soudu: k určení způsobu vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem včetně závěrů o nemožnosti jejich reálného rozdělení odkazuje Ústavní soud na body 34 až 72 napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a body 11 až 13 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; k výši přiměřené náhrady pro stěžovatelku odkazuje Ústavní soud na body 73 až 86 napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně a body 16 až 18 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Těmto závěrům nemá Ústavní soud z pozice garanta ústavnosti cokoli vytknout ani k nim nemá cokoli dodat. Rovněž náklady řízení v obou stupních vyřešil odvolací soud v souladu s ústavněprávními požadavky (k tomu viz zejm. body 20 a 21 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19). Ústavní soud shrnuje, že ani jedno z těchto rozhodnutí se nejeví jako případ soudní libovůle. Naopak jde o rozhodnutí kvalitně zpracovaná a zcela přiměřeným způsobem odůvodněná, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace.
12. Vůči napadenému rozhodnutí dovolacího soudu neobsahuje stížnost žádné konkrétní námitky a Ústavní soud se proto omezí jen na konstatování, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury. Přípustnost dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o.s.ř.). Z rozhodovací praxe se přitom podává, že až na zřejmé aplikační či interpretační excesy Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12). Vzhledem k tomu, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu jsou stěžovatelkou formulované právní otázky, jejichž řešení mělo založit přípustnost dovolání, citovány přímo, zkonfrontoval Ústavní soudu znění (a podstatu) těchto otázek s úvahami dovolacího soudu a došel k jednoznačnému závěru o tom, že také posouzení přípustnosti dovolání stěžovatelky ze strany dovolacího soudu ústavní nároky splňuje. Závěry dovolacího soudu jsou logické a argumentace stěžovatelky nebyla nijak opominuta či zkreslena (deformována). Dovolací soud srozumitelně a dostatečně vyložil, proč otázky vznesené stěžovatelkou v dovolání jeho přípustnost nezakládají. Ani napadené rozhodnutí dovolacího soudu tak není zatíženo ústavněprávně relevantní svévolí či interpretační libovůlí - dovolací soud jím adekvátně aplikoval podústavní právo a realizoval svůj úsudek v postavení sjednotitele judikatury obecných soudů. Ústavnímu soudu se jeví, že stěžovatelka se prostřednictvím zdánlivě zobecněných právních otázek spíše snažila prosadit revizi závěrů obecných soudů vázaných na skutková zjištění učiněná v dané věci, k čemuž však dovolací přezkum určen není.
13. Ústavní soud nijak nezlehčuje postavení stěžovatelky. Avšak již ze samotných napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti je patrné, že mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky šlo o dlouhodobé, přetrvávající a poměrně dosti vyhrocené spoluvlastnické spory, které se nepodařilo urovnat či alespoň nějakou faktickou cestou překlenout. Přestože každý z účastníků řízení v takové situaci bere zřetel především na svá práva a oprávněné zájmy, obecné soudy musí v tomto typu řízení volit spravedlivé a reálně udržitelné uspořádání vztahů k (doposud) společné věci do budoucna a přitom zohlednit oprávněné zájmy všech spoluvlastníků nemovitostí, nikoli jen některých z nich. Omezení možnosti domáhat se zrušení a vypořádání je třeba vždy vykládat restriktivně a zároveň při zohlednění zákonné maximy, dle které nemůže být nikdo nucen setrvat ve spoluvlastnictví. Parametry zrušení spoluvlastnictví nemovitostí a navazujícího vypořádání, které v této věci obecné soudy určily, reflektují především objektivně zjištěný stav nemovitostí, jejich stavebnětechnické uspořádání, obvyklou hodnotu a výraznou majoritu spoluvlastnických podílů vedlejších účastníků. Také z tohoto pohledu se napadená rozhodnutí nejeví jako (krajně) nevyvážená či disproporčně znevýhodňující některého účastníka.
14. Ústavní soud uzavírá, že referenčním kritériem pro jeho kasační zásah není nesprávnost nebo nezákonnost daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž až jeho neústavnost ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Ústavní soud v projednávané věci žádný zásah do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, popř. právo na přístup k soudu, neshledal. K otázce tvrzených zásahů do důstojnosti a vlastnického práva stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky práva na spravedlivý proces (popř. na přístup k soudu), nelze v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uvažovat ani o porušení těchto dalších (povahou hmotněprávních) základních práv; tyto by mohly přicházet v úvahu až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení s negativním dopadem do osobní či majetkové sféry stěžovatelky. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu