ECLI:CZ:US:2021:2.US.93.21.1
sp. zn. II. ÚS 93/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Daliborem Lípou, advokátem, se sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. listopadu 2020, č. j. 4 As 193/2020-26, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2020, č. j. 11 A 197/2018-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadá shora označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze vydané v řízení ve správním soudnictví, jehož předmětem se stala tzv. zásahová žaloba, v níž se stěžovatel domáhal určení, že jeho přemístění z věznice Rapotice do věznice v Ostrově nad Ohří bylo nezákonným zásahem, a požadoval, aby soud zakázal žalované Vězeňské službě České republiky v tomto zásahu pokračovat a aby obnovila stav před tímto zásahem, tedy navrátila stěžovatele do jeho kmenové věznice v Rapoticích k výkonu trestu. Podle stěžovatele obecné soudy neposkytly ochranu jeho základním právům, zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Podstatou řízení před správními soudy se stala klíčová námitka stěžovatele, že k přesunu došlo na základě osobních antipatií vězeňské služby ke stěžovateli, aniž by byly naplněny zákonné důvody pro jeho přesun. Městský soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, když shledal naplnění zákonných podmínek a považoval za prokázané, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody žalobce v Rapoticích nastaly závažné okolnosti odůvodňující závěr žalované, že se žalobce dopustil nevhodného chování vůči speciální pedagožce oddělení výkonu trestu odnětí svobody Mgr. Zuzaně Rosendorfové, kterým porušil §28 odst. 1 ve spojení s odst. 3 písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, dle kterého je odsouzeným zakázáno navazovat styky s jinými osobami v rozporu s tímto zákonem nebo s pokynem vydaným na základě tohoto zákona. Městský soud považoval přemístění za souladné s právními předpisy s tím, že další pobyt stěžovatele ve věznici v Rapoticích neskýtal záruku, že naplní předpoklad prohloubení výchovného vlivu výkonu trestu odnětí svobody na stěžovatele.
3. Posléze se stěžovatel obrátil na Nejvyšší správní soud, ten však jeho kasační stížnost zamítl. Rozhodnutí městského soudu považoval za přezkoumatelné, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu o nevhodném chování vůči speciální pedagožce-zaměstnankyni žalované. Kasační soud shledal, že veškeré zákonem požadované podmínky pro přesun stěžovatele do jiné věznice byly naplněny.
4. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních soudů, které se jeho argumentací věcně nezabývaly. Přesun mezi věznicemi byl realizován na podkladě osobních antipatií a na základě libovůle, nikoliv pravidel, kterými se mají orgány řídit. Stěžovatel nemá možnost se proti nařčením bránit, jediným prostředkem stěžovatele je zásahová žaloba. Správní soudy selhaly ve své úloze chránit stěžovatelova veřejná subjektivní práva.
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
10. Ústavní soud si je vědom, že stěžovatel skutečně nemá jinou možnost prokázat zásah do svých ústavně zaručených práv, nežli brojit proti přemístění zásahovou žalobou. Předmětem sporu mezi stěžovatelem a žalovanou vězeňskou službou je především skutková otázka nevhodného chování a její právní kvalifikace jako porušení zákazu navazovat styky s jinými osobami (zaměstnanci vězeňské služby) v rozporu se zákonem o výkonu trestu odnětí svobody. Z obsahu napadených rozhodnutí je ovšem zjevné, že se správní soudy jeho argumenty dostatečně zabývaly plně přezkoumatelným způsobem. Odpovědi na veškeré stěžovatelem přednesené otázky byly stěžovateli (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem, který dospěl k závěru, že k namítaným pochybením v právní kvalifikaci jeho jednání nedošlo. Stěžovatel sám rozhodné skutky spočívající v některém jeho jednání uznal, když jej v řízení o kasační stížnosti označil za lichotivý (nikoliv nevhodný), obsah jeho ústavní stížnosti nyní představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
11. Stěžovatel namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu a nedostatečné vypořádání námitek, správní soudy se s nimi však dle Ústavního soudu ústavně konformním způsobem vypořádaly a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Rozsah odůvodnění rozsudku obou instancí správních soudů nijak nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces. K tomu lze v nyní projednávané věci konstatovat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura Ústavního soudu připouští [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Ani Ústavní soud na posouzení věci neshledal pochybení ústavněprávní relevance.
12. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu