ECLI:CZ:US:2021:2.US.999.21.1
sp. zn. II. ÚS 999/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Láníkem, advokátem se sídlem Sochorova 3221/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021 č.j. 25 Cdo 3963/2019-884, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2019 č.j. 44 Co 339/2016-830, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2016 č.j. 54 C 400/2004-681, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Městský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Masarykovu onkologickém ústavu Brno a žalované Fakultní nemocnici Brno na zaplacení částky 2 264 048 Kč jako bolestného, ztížení společenského uplatnění a ušlého výdělku. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho práva na soudní ochranu došlo v důsledku procesních pochybení obecných soudů a nesprávného právního posouzení. Odvolací soud neprovedl znalecké posudky předložené stěžovatelem, přičemž o neprovedení posudků nerozhodl ani toto neprovedení nijak neodůvodnil. Postupem odvolacího soudu tak došlo k nepřípustnému opomenutí důkazů a s tím spojené nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. Jedná se zejména o neprovedení důkazu odborného posouzení metody a způsobu provedení dotčeného lékařského zákroku, odborného posouzení vzniku infekce a radiologických snímků a neprovedení výpovědi ošetřujícího lékaře, rodičů stěžovatele a stěžovatele samotného. Dle tvrzení stěžovatele obecné soudy dále založily svá rozhodnutí na vzájemně odlišném právním posouzení, na odlišné právní posouzení jej však neupozornily, a nedaly mu tak možnost se k němu vyjádřit. Tím porušily zásadu zákazu překvapivých rozhodnutí, resp. předvídatelnosti soudních rozhodnutí. V neposlední řadě spatřuje stěžovatel zásah do svých základních práv v nesprávném právním posouzení provedeným obecnými soudy.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. K otázce opomenutých a neprovedených důkazů a nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že soudy provádí a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudní moci. Soud není povinen provést veškeré navržené důkazy, pouze ty, které jsou nezbytné ke zjištění skutkového stavu věci. Soudy jsou povinny v odůvodnění svých rozhodnutí zabývat se otázkou neprovedení důkazů a uvést, z jakého důvodu navrhované důkazy neprovedly. Ze zásady volného hodnocení důkazů rovněž vyplývá, že soudy hodnotí jednotlivé důkazy každý jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Své závěry jsou soudy potom povinny řádně odůvodnit s použitím skutkových zjištění, které v rámci řízení učinily. Pokud obecné soudy postupují v uvedených hranicích, nelze jim porušení práva na soudní ochranu vytýkat (srov. nález sp. zn. I. ÚS 455/06 ze dne 9. 5. 2007). V daném případě Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně a podrobně odůvodnily, které důkazy je vedly ke skutkovým zjištěním rozhodným pro nevyhovění žalobě. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v předchozím řízení, a na základě vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí obecných soudů.
9. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě ústavně nepřípustného extrémního excesu při realizaci důkazního procesu spočívajícího v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Argumenty obecných soudů neshledává Ústavní soud neudržitelnými. Stěžovatel se spíše dožaduje dalšího instančního přezkumu napadených rozhodnutí, odlišného hodnocení provedených důkazů a vyvození odlišných právních závěrů, což však Ústavnímu soudu v rámci jeho limitovaného přezkumu nepřísluší.
10. Pokud jde o předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že z práva na spravedlivý proces plyne i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu se o překvapivé rozhodnutí jedná mimo jiné tehdy, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů (nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014, body 14-15) nebo k odlišnému právnímu hodnocení (nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008, bod 15). Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí (nález sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011; nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012, bod 15). Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016, bod 42).
11. V tomto světle Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v napadených rozhodnutích porušily zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, tím, že dospěly k odlišnému právnímu posouzení. Všechny soudy totiž založily svá rozhodnutí na stejném argumentu, tj. že léčba byla poskytnuta lege artis, vzniklé komplikace byly přípustným rizikem, a škoda na zdraví žalobce tak vůbec nevznikla. Oproti nalézacímu soudu vyšší soudy tyto své závěry pouze podložily podrobnějším odůvodněním, včetně odkazů na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu. Tím se však nijak nezměnil stěžejní důvod, proč nebylo žalobě vyhověno. K otázce odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud náležitě zdůvodnil, proč se v daném případě závěry, které plynou z jeho předchozí judikatury, neaplikují.
12. K tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelovy námitky tak již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. Na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu