ECLI:CZ:US:2021:3.US.1050.21.1
sp. zn. III. ÚS 1050/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. P.O.BOX 74, Věznice Břeclav, podané proti postupu Okresního soudu v Břeclavi, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2021 doručen návrh označený jako "stížnost", kterým stěžovatel brojí proti jednání Okresního soudu v Břeclavi ve věci jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Konkrétně soudci Beránkovi vytýká jeho údajnou podjatost a diskriminaci.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není a ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.
4. V nyní posuzovaném případě je však zřejmé, že jednáním a rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle trestního řádu. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se proto stěžovateli otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu.
5. Ostatně ze sdělení stěžovatele, že "proti p. Beránkovi psal teď 3. odvolání do Brna", je zřejmé, že si je vědom možnosti podat řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. Jen nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že v minulosti již mnohokrát rozhodl, že rozhodnutí o podjatosti či nepodjatosti soudců jsou toliko rozhodnutími procesními, jimiž se řízení nekončí. Pokud případné vady těchto rozhodnutí zakládají zároveň i porušení základních práv či svobod, je zásadně nutné dát šanci zhojit tato porušení nejprve příslušným orgánům veřejné moci. Teprve nezjednají-li tyto orgány nápravu, je možno brojit i proti takovým procesním porušením základních práv či svobod ústavní stížností podanou proti meritornímu rozhodnutí (resp. proti poslednímu prostředku nápravy proti meritornímu rozhodnutí). K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 497/02, ze dne 13. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 64/04, ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 964/07, ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 1686/07, ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16, ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3117/15, ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2625/16 či ze dne 2. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 4040/17 nebo ze dne 23. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4042/19.
7. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ústavní stížnost, podaná v této fázi řízení, kdy stěžovatel napadá výhradně soudu prvního stupně, není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti přípustná, přičemž stěžovatel není nijak zbaven možnosti ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti poslednímu opravnému prostředku po vydání konečného rozhodnutí, pokud podle jeho názoru k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v tomto dalším průběhu nedošlo.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
9. Rozhodl tak obdobně jako ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1999/20, kde stěžovatel rovněž podal ústavní stížnost proti postupu Okresního soudu Břeclav ve věci nevyhovění návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a tato ústavní stížnost proto musela být rovněž odmítnuta pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj