ECLI:CZ:US:2021:3.US.1174.21.1
sp. zn. III. ÚS 1174/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Holubem, advokátem, sídlem Gajdošova 4392/7, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. ledna 2021 č. j. 13 Co 186/2020-390 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. ledna 2020 č. j. 0 P 346/2019-318, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, a 1) S. P., 2) J. Š. a 3) nezletilé N. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a čl. 32 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 1. 2020 č. j. 0 P 346/2019-318 bylo výživné stanovené tehdy nezletilému druhému vedlejšímu účastníkovi Okresním soudem v Blansku rozsudkem ze dne 19. 2. 2013 č. j. Nc 11/2013-17 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015 č j. 37 Co 21/2015-138 ve výši 3 000 Kč měsíčně pro dobu od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2018 zvýšeno na částku 4 500 Kč měsíčně, přičemž s účinností od 1. 1. 2019 se výživné zvyšuje na částku 5 000 Kč měsíčně. Dlužné zvýšené výživné za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 1. 2020 ve výši 50 000 Kč bylo uloženo stěžovateli zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč pod ztrátou výhody splátek. Výživné stanovené pro třetí vedlejší účastnici ve výši 2 000 Kč měsíčně okresní soud pro dobu od 1. 9. 2018 do 31. 12. 2018 zvýšil na částku 3 500 Kč měsíčně, přičemž s účinností od 1. 1. 2019 se výživné zvyšuje na částku 4 000 Kč měsíčně. Dlužné zvýšené výživné za dobu od 1. 9. 2018 do 31. 1. 2020 ve výši 32 000 Kč bylo uloženo stěžovateli zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč pod ztrátou výhody splátek (I. výrok). Návrh stěžovatele na snížení výživného pro nyní zletilého druhého vedlejšího účastníka na částku 2 000 Kč měsíčně od 1. 2. 2020 okresní soud zamítl (II. výrok). Návrh druhého vedlejšího účastníka co do částky 1 000 Kč měsíčně od 1. 8. 2019 soud nadále zamítl (III. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že už v průběhu řízení vyjádřil svůj nesouhlas s návrhem první vedlejší účastnice na zvýšení výživného, své stanovisko odůvodnil zejména výší závazků, které mu neumožňují zvýšené výživné hradit, a dále i špatnými vztahy s druhým vedlejším účastníkem. Krajský soud však pouze stručně obecně argumentoval, že námitky stěžovatele vztahující se především k vysokému objemu rozmanitých závazků nemohou v řízení ve věcech výživného pro děti obstát, neboť toto výživné má před jakýmikoli jinými závazky stěžovatele přednost, a to bez ohledu na to, vůči komu, kdy a jak vznikly, a zda se stěžovatel při jejich neplnění může dostat do existenčních potíží. Stěžovatel má za to, že obecné soudy postupovaly v rozporu s §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), když při posuzování výše výživného vycházely především z jeho příjmu a nikoli z celkové životní úrovně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavní soud dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
6. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy okresní soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování ohledně jednotlivých posuzovaných období, kdy podrobně zkoumal osobní i majetkové poměry první vedlejší účastnice a obou dětí (bod 6 a 8 rozsudku), stejně tak jako stěžovatele (bod 7 rozsudku), a dospěl k závěru, že je stěžovatel schopen při příjmu 42 750 Kč čistého měsíčně platit stanovené výživné ve výši k 4 000 Kč a 5 000 Kč. Soud přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel již dříve dosahoval výdělků, které mu umožňovaly zvýšit výživné na děti, což neučinil, ani v této souvislosti nereflektoval, že druhý vedlejší účastník začal studovat gymnázium, a kromě výživného syna nijak nepodporoval. Soud vzal rovněž v úvahu, že stěžovatel nemá jinou vyživovací povinnost. Soud nevycházel při stanovení výživného z doporučovaných tabulek Ministerstva spravedlnosti, podle kterých by výživné na děti mohlo představovat pro každé z dětí 17%, respektive 19% příjmu stěžovatele, neboť dříve při stanovení výživného stěžovateli z nich soud také nevycházel.
7. Taktéž krajský soud dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného z roku 2013 došlo k zásadním změnám v poměrech všech účastníků, kdy děti nastoupily na základní a střední školu, došlo k zániku jedné vyživovací povinnosti stěžovatele a současně k nárůstu jeho příjmů. Krajský soud se ztotožnil i se samotnou výší výživného, k čemuž dodal, že první vedlejší účastnice, jež vykazuje i přes svůj nízký příjem díky nadstandardním příjmům manžela vysokou životní úroveň, na níž se podílejí obě děti, s okresní soudem nastavenou výší výživného souhlasila, stejně tak jako již zletilý druhý vedlejší účastník, přičemž soud je jeho vůlí vázán a nemůže přiznat více, než navrhovatel požaduje.
8. Ústavní soud konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (§913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav.
9. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně uvedl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2238/15).
10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že shora předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud, tak krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž na základě takto zjištěného skutkového stavu ústavně souladným způsobem odůvodnily závěr, že celková majetková situace umožňuje stěžovateli hradit soudem stanovené výživné, a to i s přihlédnutím k výdajům stěžovatele, s jejichž výší stěžovatel v průběhu řízení soudy seznámil. K uvedenému je nutno dodat, že soudy jsou při rozhodování ve věcech nezletilých dětí povinny vzít v potaz všechna relevantní kritéria s ohledem na specifické okolnosti projednávaného případu, aby byla naplněna jejich povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte. Jak přitom uvedl krajský soud, i když druhý vedlejší účastník nabyl v průběhu řízení zletilosti, v řízení se dále pokračuje podle pravidel platných pro řízení ve věcech péče o nezletilé děti.
11. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Okresní i krajský soud se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
12. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu