ECLI:CZ:US:2021:3.US.1220.21.1
sp. zn. III. ÚS 1220/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Peslara, zastoupeného Mgr. Bc. Hanou Vančurovou, advokátkou, sídlem Řeznická 367/1, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 22 Cdo 3575/2020-212, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Danuše Ryšavé, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, na ochranu vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy.
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 2. 10. 2019 č. j. 20 C 61/2018-137, jež bylo zahájeno na základě žaloby vedlejší účastnice, bylo rozhodnuto o zúžení společného jmění manželů (SJM) o finanční prostředky ve výši 910 219,82 Kč (výrok I.), do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázal finanční prostředky uložené na účtu č. XXX (výrok II.), a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na její podíl částku 455 109,91 Kč (výrok III.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit k rukám právního zástupce vedlejší účastnice 64 640 Kč (výrok IV.). Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že v posuzované věci účastníci byli manželé, vedlejší účastnice se domáhala zúžení SJM a vypořádání částky na účtu stěžovatele ve výši 910 219,82 Kč, když stěžovatel jí odňal dispoziční právo. O zúžení SJM vedlejší účastnice žádala z obavy, aby stěžovatel nevyužil společné úspory na renovaci domu v jeho soukromém vlastnictví, případně jiným způsobem, nad kterým nemá žádnou kontrolu. Stěžovatel se zúžením nesouhlasil, protože SJM by se mělo vypořádat jako celek v souvislosti se zánikem manželství. Oponoval tím, že není marnotratný a nepodstupuje nepřiměřená rizika a nejsou tak naplněny zákonné důvody pro zúžení SJM.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 15 Co 42/2020-194 změnil rozsudek městského soudu tak, že zamítl žalobu vedlejší účastnice a uložil jí nahradit náklady řízení stěžovateli za řízení před soudy obou stupňů ve výši 90 890 Kč.
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. 22 Cdo 3575/2020-212 k dovolání vedlejší účastnice změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že potvrdil rozsudek městského soudu. Stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 53 200 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 440 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), byl uplatněn dovolací důvod dle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení, napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že je důvodné. Odnětí dispozičního práva a znemožnění nakládat se společnými finančními prostředky postačí k závěru o existenci závažného důvodu k zúžení SJM, další trvání společného majetku může znamenat narušení či vážné ohrožení majetkových zájmů jednoho z manželů.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, které je dle jeho tvrzení nezákonné, neboť se neřídil zásadou volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu) a nepřihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Nejvyšší soud neměl všechny podklady pro to, aby mohl ve věci rozhodnout. Společné jmění manželů bylo na základě rozhodnutí soudu zúženo dle §724 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), až poté, co zaniklo a bylo tímto zneužito vlastnictví majetku na újmu jeho práv. Manželství stěžovatele a vedlejší účastnice bylo rozvedeno rozsudkem městského soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 38 C 178/2018-49 právní moc dne 4. 9. 2020. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. 20 Cdo 3575/2020-212 potvrdil rozsudek městského soudu ze dne 2. 10. 2019 (nesprávně uveden rok 2020) č. j. 20 C 61/2018-137, nabyl právní moci dne 8. 3. 2021 o zúžení společného jmění manželů. Poukázal na změnu jména vedlejší účastnice, že Ing. Danuše Ryšavá žalobu o zúžení SJM podávala jako Ing. Danuše Peslarová a současně u městského soudu probíhalo řízení o výživné nerozvedené manželky, které je přerušeno (sp. zn. 48 C 44/2019). Dle jeho názoru, pokud měl Nejvyšší soud pochybnosti o právním názoru krajského soudu, měl rozsudek zrušit a vrátit k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud nesprávně vypočítal náklady řízení (nárok jen na dva úkony právní služby, soudní poplatek 1 000 Kč uhradil stěžovatel) a přiznal vedlejší účastnici vyšší částku, než byla požadována, a to nikterak nezdůvodnil. Stěžovateli tím vznikla škoda, protože to pod hrozbou musel uhradit.
7. Jde-li o důvody ústavní stížnosti, stěžovatel tvrdil, že v souzené věci bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, princip právní jistoty, rovnost před zákonem a zásada volného hodnocení důkazů, přičemž napadené soudní rozhodnutí nepřiměřeně a tvrdě zasahuje do jeho práva, a to zcela bez zákonných důvodů. Uvedl, že smyslem zúžení SJM dle §724 odst. 1 občanského zákoníku je ochrana majetku resp. jednoho z manželů, aby nedošlo k jeho krácení, aby obdržel zákonný podíl. Zopakoval, že nebylo prokázáno nepřiměřené utrácení společných prostředků stěžovatelem, ani jejich využívání na renovaci nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví. Stěžovatel odňal dispoziční právo vedlejší účastnici k účtu, protože hrozilo, že než bude manželství rozvedeno, vedlejší účastnice naspořené finanční prostředky spotřebuje a nebude již co ke dni zániku SJM vypořádávat. Vedlejší účastnice dle stěžovatele postupovala účelově a protahovala soudní řízení o zúžení SJM tím, že podala odvolání proti rozsudku o rozvodu manželství, poté co bylo pravomocně rozhodnuto, vzala odvolání zpět, což je v rozporu s dobrými mravy a takovýto výkon práv je nepřípustný. Pokud tedy stěžovatel jako majitel účtu přistoupil k odnětí dispozičního oprávnění vedlejší účastnice, přičemž nic dalšího ve vztahu k vážným důvodům a rozporům ohledně hospodaření se společnými prostředky nebylo prokázáno, nelze to bez dalšího považovat za závažný důvod pro zúžení stávajícího rozsahu SJM účastníků. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností, protože došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutné vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady) [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Zákonodárce může a musí při vymezení "stanoveného postupu" určit bližší podmínky poskytování soudní ochrany (čl. 36 odst. 4 Listiny). Účelem právní úpravy soudního řízení je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě [viz nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)].
12. Ústavní soud konstatuje, že úkolem Nejvyššího soudu je kromě ochrany práv jednotlivců rovněž zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Plnění úkolu zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování zákonodárce uzpůsobil rovněž právní konstrukci institutu dovolání, které lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu). Prostřednictvím §243f odst. 1 občanského soudního řádu je pak zajištěno, že pro Nejvyšší soud nejsou rozhodné posuny ve skutkovém a právním stavu, které nastaly po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, čímž je posílena úloha Nejvyššího soudu posuzovat v dovolacím řízení právní otázky a prostřednictvím jejich hodnocení sjednocovat rozhodovací činnost soudů. Ústavní soud spatřuje v §243f odst. 1 občanského soudního řádu úpravu tvořící součást nastavení řádného chodu spravedlnosti, k níž mohl zákonodárce přistoupit v rámci stanovení postupu domáhání se svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud shledal, že stěžovatel zcela nedůvodně vytknul Nejvyššímu soudu, že se v době svého rozhodování neseznámil se spisovým materiálem a neprovedl řádně dokazování. Nejvyšší soud je při rozhodování vázán §243f odst. 1 občanského soudního řádu, dle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy, pro Nejvyšší soud byl rozhodující stav v době vydání rozhodnutí krajského soudu. Je tedy patrné, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu.
14. Jádrem ústavní stížnosti byl výklad §724 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že je-li pro to závažný důvod, soud na návrh manžela společné jmění zruší nebo zúží jeho stávající rozsah. Podle §724 odst. 2 občanského zákoníku závažným důvodem je vždy skutečnost, že manželův věřitel požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží výhradně tomuto manželu, že manžela lze považovat za marnotratného, jakož i to, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika. Jako závažný důvod může být shledáno také to, že manžel začal podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem právnické osoby.
15. Nejvyšší soud shrnul, že výčet důvodů zúžení SJM v §724 odst. 2 občanského zákoníku je demonstrativní, samotné oddělené soužití manželů a nezájem o další zachování manželství, jenž je navenek dokládán probíhajícím rozvodovým řízením, nejsou skutečnostmi, které by samy o sobě představovaly vážný důvod pro zúžení či zrušení SJM. Přistoupí-li k nim však skutečnost další, která je způsobilá negativně ovlivnit manželské majetkové společenství, může se jednat o závažný důvod dle §724 občanského zákoníku ke zúžení SJM. Rovněž poznamenal, že takovým závažným důvodem může být neshoda, která podstatným způsobem ztěžuje využití či nakládání se společnými věcmi či právy do té míry, že je způsobilá přivodit vznik závažné či těžko nahraditelné újmy na věci či právu, na právech jednoho z manželů, popřípadě i na společném majetku jako celku.
16. Je-li vedlejší účastnice zcela odkázána na vůli stěžovatele při správě celoživotních společných úspor náležejících do SJM, přičemž stěžovatel dal vedlejší účastnici najevo, že spolurozhodování, případně nakládání s těmito prostředky do vypořádání SJM neumožní, již tím je bezpochyby založeno riziko závažné újmy na právech vedlejší účastnice a není již dále podstatné, že nebyla prokázána tvrzení ohledně nepřiměřeného utrácení společných prostředků stěžovatelem, ani jejich využívání na renovaci nemovitosti ve výlučném vlastnictví stěžovatele. Závěry krajského soudu ohledně existence závažného důvodu pro zúžení SJM tak jsou nepřiměřené a tudíž nesprávné, proto Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí krajského soudu tak, že potvrdil rozhodnutí městského soudu v souladu s §243d písm. b) občanského soudního řádu.
17. Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany; byť se může citelněji dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU); nález ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 (N 193/83 SbNU 135)]. Rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případech extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. usnesení ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3172/18). Silněji než jinde se právě ve věcech týkajících se nákladů řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3476/18 a jiné).
18. Jak již bylo uvedeno Ústavní soud je při přezkumu nákladových rozhodnutí zdrženlivý a ani v tomto případě nezjistil mimořádné důvody pro svůj zásah; jeho povinností není přezkoumávat v další instanci rozhodnutí obecných soudů, čehož se stěžovatel fakticky domáhá. Je nutno uvést, že z ústavního pořádku právo na odvolání proti výroku dovolacího soudu o nákladech řízení v civilním řízení neplyne. Je věcí zákonodárce, jak systém opravných prostředků nastaví a v jakých případech je účastníkům řízení zpřístupní; ani tato tvrzená skutečnost porušení základních práv stěžovatele nezakládá. V rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
19. Ústavní soud uzavírá, že neshledal zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy, nelze považovat ani za porušení čl. 11 odst. 1 a 3 ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, neboť ústavní stížnost stěžovatele nedosahuje ústavněprávní dimenze a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění dovolacího soudu.
20. Ústavní soud přisvědčil námitce stěžovatele, že ve výroku I. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je nesprávně uvedeno datum vydání rozsudku městského soudu 2. 10. 2020 č. j. 20 C 61/2018-137 (mělo být uvedeno 2. 10. 2019). Stěžovatel může požádat o opravu zjevné nesprávnosti postupem dle §164 občanského soudního řádu, aby bylo vydáno opravné usnesení předsedou senátu a doručeno účastníkům.
21. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu