ECLI:CZ:US:2021:3.US.1266.21.1
sp. zn. III. ÚS 1266/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti E. S., kterým vyjadřuje nesouhlas s postupem některých orgánů veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 5. 2021 doručen návrh, označený jako "ústavní stížnost". Obsahem tohoto návrhu bylo vyslovení nesouhlasu s postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci trestního oznámení, které stěžovatelka podala na bývalého hejtmana kraje Vysočina J. B. dne 15. 3. 2020 na Obvodní oddělení Policie České republiky kraje Vysočina. Stěžovatelka vyslovuje nesouhlas "s postupy a vyjádřeními jmenovaných justičních orgánů", přičemž popisuje, že se (po podání předmětného trestního oznámení) postupně obrátila na Okresní státní zastupitelství v Jihlavě, na nejvyššího státního zástupce JUDr. Pavla Zemana, na Ministerstvo spravedlnosti a na Krajské státní zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě. V postupu všech těchto orgánů spatřuje nezákonnost a žádá proto, aby se případ vrátil Ministerstvu spravedlnosti.
2. Protože návrh nesplňoval zákonem stanovené podmínky řízení, když stěžovatelka zejména nebyla zastoupena advokátem (§30, §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a nebylo z něj patrno, čeho se stěžovatelka domáhá, upozornil ji Ústavní soud výzvou na vady návrhu s tím, že pokud nebudou odstraněny do 20 dnů od doručení tohoto přípisu, bude návrh odmítnut.
3. Na tuto výzvu zareagovala stěžovatelka přípisem ze dne 9. 6. 2021 tak, že požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta a proto žádá o prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti.
4. Této žádosti Ústavní soud vyhověl dne 15. 6. 2021 a prodloužil lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti do 9. 8. 2021.
5. Dne 6. 8. 2021 obdržel Ústavní soud další žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti, odůvodněnou tím, že Česká advokátní komora rozhodnutím ze dne 14. 6. 2021, č. j. 10.01-000246/21-003, stěžovatelce advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby neurčila, neboť dospěla k závěru, že se ze strany stěžovatelky jedná o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva a zároveň stěžovatelka řádně neuvedla svoje příjmové a majetkové poměry. Stěžovatelka dále uvedla, že nesouhlasí s postupy a vyjádřeními jmenovaných justičních orgánů a tvrdí, že "důvodem nesprávného a neobjektivního posouzení a řešení případu je samotná osobnost J. B.". Svůj nesouhlas se shora označenými státními orgány rozšířila o Českou advokátní komoru a Krajský soud v Brně.
6. Ústavní soud ještě před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Po posouzení splnění těchto podmínek nicméně dospěl Ústavní soud k závěru, že není příslušný k jeho projednání.
7. Ústavní soud předně uvádí, že se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví [čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc.
8. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem. To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovémuto porušení, přičemž pokud tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné.
9. V nyní posuzovaném případě však stěžovatelka petitem a ani obsahem svého návrhu (a to ani po jeho doplnění k výzvě zdejšího soudu) nepožaduje zrušení žádného rozhodnutí orgánů veřejné moci a ani vyslovení zákazu příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázal mu, pokud je to možné, aby obnovil stav před porušením (§82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Tím se ovšem stížnostní žádání stěžovatelky zcela vymyká výrokovému potenciálu Ústavního soudu, kterým disponuje. Nutno zdůraznit, že k úpravě navrhovaného petitu tak, aby se jím Ústavní soud mohl věcně zabývat, stěžovatelka nepřistoupila ani poté, co ji Ústavní soud poučil o náležitostech ústavní stížnosti písemnou výzvou. I v reakci na tuto výzvu totiž stěžovatelka uvedla, že svým návrhem pouze vyslovuje nesouhlas s postupem orgánů veřejné moci a jen rozšířila jejich seznam. O takto formulovaném návrhu však Ústavní soud není příslušný rozhodovat, a protože stěžovatelka neupravila petit návrhu v souladu se zákonnou úpravou ani k výzvě soudu, nebylo namístě dále prodlužovat lhůtu k odstranění vad návrhu, jelikož je to zjevně neúčelné.
10. Stejně tak ze shora uvedených důvodů Ústavní soud není příslušný "celý případ vrátit Ministerstvu spravedlnosti" a v tomto směru plně odkazuje na poučení, kterého se stěžovatelce od tohoto ministerstva dostalo dne 16. 3. 2021, a ze kterého se podává, že Ministerstvo spravedlnosti nedisponuje ve vztahu k orgánům Policie České republiky žádnou pravomocí a nevykonává ani dohled nad soustavou státního zastupitelství.
11. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 780/10 ze dne 21. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná úprava nestanoví, natož aby byl takový požadavek chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000 ze dne 20. 10. 2000) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, tedy neexistuje (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3230/17 ze dne 7. 11. 2017). Domáhat se úspěšně zrušení napadaných orgánů veřejné moci, tj. Policie České republiky a státních zastupitelství, kterými bylo rozhodnuto o tom, že konkrétní osoba nebude trestně stíhána, proto v zásadě není možné.
12. Ústavní soud ve své judikatuře sice v určitých případech připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/16). Stejně tak ovšem v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby; srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13). To se však týká pouze tvrzeného zásahu jen u těch nejzávažnějších práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi v minulosti přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15). Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13).
13. Případ stěžovatelky, která brojí proti odvolání z funkce ředitelky dětského domova a v tom spatřuje naplnění trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, však mezi tyto nejzávažnější případy zásahů do práv poškozeného zcela určitě nespadá.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není příslušný k projednání podaného návrhu, musel ho podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
15. Za této procesní situace Ústavní soud navrhovatelku ani dále nevyzýval k odstranění dalších vad řízení (zejména chybějící právní zastoupení), resp. nevyhověl žádosti stěžovatelky o její další prodloužení, jelikož by to bylo zjevně nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj