ECLI:CZ:US:2021:3.US.1315.20.1
sp. zn. III. ÚS 1315/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. E., t. č. Věznice Heřmanice, P.O.BOX 2, Ostrava, zastoupeného Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem sídlem Spojů 835/2, Ostrava, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. 1. 2020, č. j. 2 ZN 1/2020-4, a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 3. 2020, č. j. 1 KZN 1015/2020-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených vyrozumění vydaných ve věci stěžovatelova trestního oznámení na neznámého pachatele, a to pro porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených vyrozumění Ústavní soud zjistil, že stěžovatel u Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") učinil trestní oznámení na neznámého pachatele, který se měl dopustit trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby tím, že "účelově deformovanou interpretací a aplikací zákona byla předstírána fikce zákonnosti opožděnou iniciací ohledání místa činu a opožděným rozhodováním o uvalení vazby...", a to v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2015, ve které byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 66 měsíců. Městské státní zastupitelství v napadeném vyrozumění konstatovalo, že nejde o podezření ze spáchání trestného činu, státní zástupce za této situace není oprávněn přijímat jakékoliv opatření
a podání stěžovatele bylo označeno za neodůvodněné.
K podnětu stěžovatele byl postup městského státního zastupitelství přezkoumán Krajským státním zastupitelstvím v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"), které ve svém vyrozumění stěžovateli dospělo k závěru, že postup městského státního zastupitelství byl věcně i procesně správný a zákonný a podnět stěžovatele k výkonu dohledu byl proto posouzen jako nedůvodný a jako takový byl odložen.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na legitimní očekávání došlo tím, že státní zástupce nevyzval stěžovatele k doplnění jeho oznámení o trestném činu a rovnou rozhodl o nedůvodnosti podání. Podle stěžovatele je porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud se státní zastupitelství podnětem stěžovatele odmítlo zabývat, ačkoliv soudce může být trestně postižen za to, pokud některé důkazy záměrně přehlíží, mění nebo upravuje, aby ovlivnil výsledek projednávané věci. Zásah do základních práv stěžovatel spatřuje také v konstatování státního zástupce, že podání stěžovatele neobsahuje konkrétní skutečnosti, které by vyžadovaly další doplnění. Podle stěžovatele, nejsou-li v podání obsaženy žádné skutečnosti, bylo namístě stěžovatele poučit o náležitostech podání podle §16a odst. 2 zákona o státním zastupitelství. Tento zásah do práv stěžovatele nebyl napraven ani v rámci dohledu ze strany krajského státního zastupitelství.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem
a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem bylo státním zastupitelstvím vyřízeno jeho trestní oznámení směřující proti postupu soudu v trestní věci stěžovatele.
Ústavní soud předně uvádí, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. Jak také ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva konstatuje ve své rozhodovací činnosti ustáleně Ústavní soud, právo na účinné vyšetřování nenáleží každému poškozenému a v zásadě mu odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat dle představ poškozeného.
Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/16). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku (srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14.
Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, ovšem na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
Na postup orgánů činných v trestním řízení je navíc třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15, nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15).
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelem napadeného postupu neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Ve věci je zjevné, že příslušné orgány věnovaly oznámení stěžovatele patřičnou pozornost a věc náležitě šetřily. Městské státní zastupitelství si opatřilo za účelem posouzení podání stěžovatele dozorové spisy, v nichž stěžovatel činil jiná předchozí podání směřující proti orgánům činným v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2015, jehož součástí byla i podstatná část trestního spisu ve věci (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2015, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 6 To 86/2015, protokoly o hlavním líčení konaném dne 31. 8. 2015 a dne 10. 9. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 322/2016). Ústavní soud sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů.
Ve vyrozumění městského státního zastupitelství a vyrozumění dohledového orgánu se podává, proč není v dané věci důvod zahajovat trestní stíhání pro podezření z trestného činu. Podání stěžovatele podle napadených vyrozumění neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, které by bylo nutno prověřit z pohledu možného spáchání trestného činu, či které by vyžadovaly další doplnění podání k upřesnění takové okolnosti, neboť podání neobsahuje ani jednu konkrétní skutečnost, ze které by bylo možno alespoň teoreticky dovodit podezření z trestného činu kterékoliv z osob vystupujících jako orgán činný v daném trestním řízení a stěžovatelem uvedené skutečnosti nemohou být předmětem prověřování orgány činnými v trestním řízení. K tomu krajské státní zastupitelství ve svém vyrozumění konstatuje, že orgány činné v trestním řízení nemohou posuzovat správnost a zákonnost postupu soudu a přezkoumávat jeho rozhodnutí, aniž by byl pro takový postup ve věci dán reálný předpoklad spáchání trestného činu. Přitom v průběhu daného trestního řízení nebyla zjištěna žádná okolnost, která by, byť jen částečně, znevěrohodnila provedené dokazování a dala tak důvodný podklad pro prověřování skutečností, které by nasvědčovaly, že byl spáchán trestný čin. V této souvislosti městské i krajské státní zastupitelství poukázala také na skutečnost, že předmětná tvrzení stěžovatele byla uplatněna již jako součást obhajoby stěžovatele v daném trestním řízení, přičemž orgány činné v trestním řízení se s touto obhajobou již vypořádaly stejně jako soudy všech stupňů.
Ústavní soud má za to, že shora uvedený postup městského a krajského státního zastupitelství, vedoucí k vydání napadených vyrozumění, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné v napadených vyrozuměních nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu