ECLI:CZ:US:2021:3.US.1336.21.1
sp. zn. III. ÚS 1336/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Pavlou Smetankovou, advokátkou, sídlem Lidická 262, Jinočany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2021 č. j. 36 Co 186/2020-967 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. října 2020 č. j. 50 P 267/2014-878, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1) T. L. a nezletilých 2) E. L. a 3) M. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a v čl. 3 písm. b) a c) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 9. 2018 č. j. 50 P 267/2014-703 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 3. 2019 č. j. 15 Co 532/2018-739 byli nezletilí svěřeni do střídavé péče rodičů tak, že v péči stěžovatelky (dále také jen "matka") budou od pondělí lichého týdne v roce od 8:00 hod. do následujícího sudého týdne v roce do středy 8:00 hod. a v péči prvního vedlejšího účastníka (dále také jen "otec") budou od sudého týdne v roce od středy 8:00 hod. do následujícího lichého týdne v roce do pondělí 8:00. Rodičům bylo uloženo nezletilé děti v době, pokud budou přítomny školnímu vyučování, předávat přímo do školského zařízení, které obě děti aktuálně navštěvují, a zde je i přebírat, a v případě, že nebude probíhat školní výuka, budou si rodiče děti předávat a přebírat v místě bydliště toho rodiče, u kterého děti byly v péči. Dále pak byla upravena péče o nezletilé v době svátků a školních prázdnin.
3. Rozsudek obvodního soudu ze dne 6. 9. 2018 č. j. 50 P 267/2014-703 a rozsudek městského soudu ze dne 14. 3. 2019 č. j. 15 Co 532/2018-739 napadla stěžovatelka ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2055/2019 odmítnuta.
4. Otec se návrhy doručenými obvodnímu soudu dne 16. 4. 2019, 25. 4. 2019, 30. 5. 2019, 17. 6. 2019, 11. 9. 2019, 14. 10. 2019 a 29. 11. 2019 domáhal výkonu shora uvedených rozhodnutí s tím, že matka nezletilého ke styku nepředává, v důsledku čehož se s nezletilým neviděl v podstatě od částečně zmařeného styku v termínu 21. 3. 2019 - 25. 3. 2019 dosud vyjma letních prázdnin 2019 a jarních prázdnin 2020. Otec v dané souvislosti upozorňoval rovněž na nedodržování shora uvedených rozhodnutí i ve vztahu k nezletilé, která rovněž některé z termínů, kdy měla být v péči otce, strávila v péči matky, nebo u otce byla kratší dobu, nicméně otec trval na výkonu rozhodnutí uložením pokuty matce pouze ve vztahu ke zmařeným stykům s nezletilým.
5. Usnesením ze dne 19. 10. 2020 č. j. 50 P 267/2014-878 obvodní soud uložil stěžovatelce za nesplnění povinnosti uložené jí shora citovanými rozsudky ve věci úpravy péče o nezletilého za zmařené styky v konkrétně uvedených termínech od května roku 2019 do září 2020 pokutu ve výši 52 000 Kč, kterou měla matka zaplatit do 15 dnů od právní moci rozsudku. Obvodní soud měl za to, že matka svým chováním, ať přímo či nepřímo, nezletilého ovlivňovala v jeho vztahu k otci a ke stykům s ním a na předání do jeho péče jej nepřipravila, styk nezletilého s otcem nikterak aktivně nepodporovala, pouze nezletilému připomněla, že by měl k otci jít, a pokud nezletilý k otci nešel, tuto situaci nikterak neřešila a odmítala ji řešit i ve spolupráci s otcem, čímž došlo ke zmaření styků otce s nezletilým.
6. Městský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a jeho rozsudek potvrdil, pouze jej změnil ve výroku o nákladech řízení. Městský soud dodal, že matka zásadně odmítá jakýkoliv svůj podíl na tom, že jedenáctiletý syn nechce pobývat se svým otcem, staví se do pozice diváka a kritika, který v tomto směru nemá žádné povinnosti, jež dle jejího přesvědčení náleží pouze otci, opatrovníkovi, soudu a nezletilému, a alibisticky přesouvá řešení na jedenáctileté dítě s tím, že "si to mají otec a syn vyřešit spolu". Takovou argumentaci shledal městský soud nepřijatelnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vždy dodržovala soudní rozhodnutí, když řádně zajistila předání nezletilého do školního zařízení se všemi věcmi, aby mohl přejít do péče otce, navíc ho vždy upozornila, že odpoledne přechází do péče otce. Otec však nezletilého ve školním zařízení nevyzvedával. Nezletilý nejprve chodil ze školy k němu se starší sestrou, následně chodil sám. Od března 2019 z důvodu déle trvajících neshod s otcem nezletilý odmítá do péče otce přejít a ze školy chodí zpět ke stěžovatelce. Otec se od 20. 3. 2019 ani jednou nepokusil vyzvednout nezletilého ve škole, ani se nedostavil do místa bydliště matky, aby si nezletilého vyzvedl. Stěžovatelka má za to, že situaci zavinil otec, který již před lety nedal nezletilým čas na to, aby zpracovali rozchod rodičů, a v okamžiku, kdy se mu narodilo další dítě ze vztahu s partnerkou, k níž měli nezletilí od počátku výhrady, nic na svém jednání k nezletilým nezměnil, což vygradovalo tím, že nezletilý k otci odmítá chodit. Stěžovatelka na tento stav nemá dle svých slov žádný vliv. Stěžovatelka poukazuje na pohovor provedený opatrovníkem s nezletilým dne 8. 4. 2019, ve kterém nezletilý jasně formuloval, proč nechce k otci chodit, že mu situace nevyhovuje, otec se mu nevěnuje, neustále se stará o nově narozené dítě, otec na něj křičí. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy rezignovaly na objasnění konkrétních důvodů, pro které se nezletilý odmítá s otcem stýkat, a upozorňuje, že městský soud odmítl výslech nezletilého, čímž nerespektoval právo nezletilého být ve věci slyšen. Závěry městského soudu o tom, že stěžovatelka způsobila, že nezletilý odmítá k otci chodit, považuje stěžovatelka za nepodložené spekulace, což v ústavní stížnosti dále rozvádí. Stěžovatelka tvrdí, že celé řízení je od počátku zatíženo ambivalentním vztahem kolizního opatrovníka k ní. Stěžovatelka se domnívá, že pro kolizního opatrovníka není primárním hlediskem nejlepší zájem dítěte, a poukazuje na to, že kolizní opatrovník nezachází shodně s ní a s otcem. Fungování kolizního opatrovníka, resp. přidělené sociální pracovnice, která si nedokázala získat důvěru nezletilých, tak nezletilým celou situaci neulehčuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
11. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Rozsudky obvodního i městského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, jejich skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud má naopak za to, že obvodní soud i městský soud na základě důkladně provedeného dokazování řádně odůvodnily svůj shodný závěr, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení pořádkové pokuty, neboť stěžovatelka opakovaně porušila povinnost uloženou jí pravomocným a vykonatelným rozhodnutím a svůj postoj nezměnila ani poté, kdy byla usnesením obvodního soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. 50 P 267/2014-762 vyzvána k dobrovolnému plnění povinnosti předávat nezletilé ve stanovených termínech otci.
12. Obvodní soud vycházel ve svých závěrech z výslechu rodičů, pohovoru s oběma nezletilými a z řady zpráv opatrovníka. Po prostudování spisu obvodního soudu sp. zn. 50 P 227/2014, který si Ústavní soud vyžádal, se Ústavní soud zcela ztotožňuje se závěrem obvodního soudu, že nezletilý byl v době, kdy se přestal s otcem stýkat, a stále ještě je, ve věku, kdy není namístě, aby si o styku s tím kterým z rodičů rozhodoval sám a povinný rodič se spokojil s tím, že mu nezletilý řekne, že k druhému rodiči nechce. Stěžovatelka však v tomto směru žádnou aktivitu nevyvíjí, pouze nezletilého upozorní, že je středa, že má jít k otci a pošle ho do školy, pokud nezletilý do péče otce nepřejde, matka odmítá jakkoli spolupracovat s tvrzením, že je to záležitostí otce. V řízení přitom nebyl zjištěn žádný závažný důvod, proč nezletilý k otci přestal docházet, nezletilým uvedené důvody (otec se mu málo věnuje, nespokojenost se stravou, nutnost dělat ve větší míře domácí práce, otec na něj křičí - viz pohovor nezletilého s opatrovníkem dne 8. 4. 2019, na který stěžovatelka upozorňuje) se jeví spíše zástupné. Letní prázdniny 2019 i jarní prázdniny 2020 nezletilý přitom s otcem trávil bez problémů. Za soudem konstatovaných souvislostí (konflikt rodičů ohledně výživného, postoj stěžovatelky k rozsahu jejích povinností ohledně předávání nezletilého, nezájem stěžovatelky na řešení situace) lze souhlasit se závěrem, že stěžovatelka ovlivňovala, ať přímo či nepřímo nezletilého ve vztahu k otci, v důsledku čehož se postoj nezletilého k otci změnil a dosud funkční komunikace mezi nezletilým a otcem, stejně tak jako styky mezi nimi byly zmařeny. Soudem uvedené okolnosti přitom nejsou spekulacemi, ale zjevnými skutečnostmi, které vyplývají z výslechu rodičů, pohovorů s nezletilými i ze zpráv opatrovníka. Stanovisko stěžovatelky je neměnné, nezletilého posílá do školy, připomene mu, že je středa, a tím její povinnost končí. Jak uvedl nezletilý při pohovoru s opatrovníkem, stěžovatelka mu říká, ať k otci jde, ale když tam nepůjde, násilím ho tlačit nebude.
13. K tomu je nutno uvést, že postoj stěžovatelky je v tomto směru alibistický. Tvrdí-li stěžovatelka, že otci nezletilého posláním do školského zařízení řádně předává, a je pochybením otce, že si nezletilého po škole nevyzvedává, jak mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelka taktéž nepřebírala v době, kdy nebyla školní docházka, nezletilého v místě bydliště otce, jak stanovil rozsudek ve věci péče. Reálná situace v rodině byla taková, že oba nezletilí dlouhodobě chodili v určené dny samostatně po skončení školy k otci a také se sami vraceli k matce. Jak uvedly soudy obou stupňů, nelze vyčítat otci, že nečekal na nezletilého před školou či v místě bydliště a nesnažil se jej přemluvit k pobytu u něj za situace, kdy k němu nezletilý odmítal docházet. Problémem nebylo, jak "dostat" nezletilého do bydliště otce, ale motivovat jej k tomu, aby styky probíhaly z jeho strany dobrovolně, jak tomu bylo do března 2019. V tomto smyslu selhala stěžovatelka, která měla nezletilého podpořit v jeho nelehké situaci, kdy v rodině otce se narodilo dítě, což spolu s pracovním vytížením otce jistě způsobilo, že se nemohl nezletilému věnovat jako doposud. Z obsahu spisu je naopak zjevné, že nezletilý je neúměrně zatížen spory rodičů, do nichž je neadekvátně svému věku zatažen, trápí se nad finanční a bytovou situací matky, zlobí se na otce, že to všechno způsobil. Stěžovatelka zjevně nezletilému nevysvětlila, že tyto skutečnosti nemají nic společného se vztahem mezi nezletilým a otcem, který by měl být realizován přinejmenším prostřednictvím soudem stanoveného pobytu u otce od středy sudého týdne do následujícího pondělí. Stěžovatelka však s tímto zjevně nesouhlasí, když v pohovoru s opatrovníkem dne 15. 1. 2020 uvedla, že styk otce s nezletilým by měl podle jejích představ probíhat jednou za čtrnáct dní v sobotu, kdy by se otec plně věnoval pouze nezletilému, taktéž ve svém odvolání stěžovatelka uvedla, že "stále a dokola žádá úpravu dle přání nezletilých". Ústavní soud proto souhlasí s obvodním soudem, který v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že stěžovatelka dává najevo nezletilému, že jeho kontakty s otcem nejsou ničím důležitým a pro nezletilého obohacujícím, ale naopak něčím, co bylo sice soudem stanoveno, ale pokud to nezletilému nevyhovuje, není třeba tyto styky realizovat.
14. Nerespektování práv otce stěžovatelkou vyplývá i ze skutečnosti, že ta bez vědomí otce změnila školské zařízení nezletilého. Při jednání před opatrovníkem dne 2. 9. 2020 byla stěžovatelka upozorněna, že takový postup je v rozporu s její zákonnou povinností domlouvat se s otcem na podstatných záležitostech týkajících se nezletilého, stěžovatelka však sdělila, že kdyby otce informovala, s přestupem nezletilého na jinou školu by nesouhlasil. Ke zmařeným stykům otce s nezletilým stěžovatelka při tomto jednání k dotazu, co by udělala pro to, aby se vztah nezletilého s otcem zlepšil, uvedla, že se do jejich vztahu neplete, že je to jejich věc.
15. Ústavně konformní shledává Ústavní soud taktéž rozsudek městského soudu, který přiléhavým způsobem vysvětlil stěžovatelce, že pokud má být situace nezletilých alespoň přijatelně normalizována, je nezbytná spolupráce obou rodičů a zejména nezletilý musí vědět, že je správné, že u otce pobývá, a to i tehdy, když se mu otec nemůže plně věnovat a nemá pro něj zajištěn nijak atraktivní program. Stěžovatelka však přesouvá řešení na jedenáctileté dítě, které je po sedmi letech konfliktu rodičů již hodnoceno jako ohrožené dítě podle §6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu byli oba rodiče opatrovníkem vyzváni k využití služeb odborné pomoci. Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že otec průběžně informoval opatrovníka o dohodnutých kontaktech ve Sdružení na ochranu nezletilých dětí a Rodinném centru při FN Motol, stěžovatelka se k výzvě opatrovníka ani uvedeným odborným službám nijak nevyjádřila, a odmítla všechny čtyři opatrovníkem nabídnuté termíny jednání o zhodnocení dosavadního průběhu kontaktů otce s nezletilým, poté odmítla i další dva nabízené termíny z časových důvodů a důvodů zhoršující se epidemie Covid 19. Zrušená ústní jednání byla nahrazena písemným stykem s opatrovníkem, kdy rodiče měli sdělit svá vyjádření písemně, otec informoval o dvou asistovaných úspěšně proběhlých stycích, stěžovatelka se nijak nevyjádřila. Podle zprávy Sdružení na ochranu nezletilých dětí ze dne 18. 3. 2021 další tři asistované styky neproběhly, neboť je stěžovatelka zrušila z důvodu nemoci nezletilého. Ve zprávě se dále konstatuje, že spolupráce se stěžovatelkou je obtížná, je zjevné, že stěžovatelka asistovaným stykům nepřeje. Popsaný postoj stěžovatelky, ze kterého je zřejmý její nezájem o řešení dané situace, vnímá Ústavní soud jako obtížně pochopitelný za situace, kdy je proti stěžovatelce vedeno řízení o výkon rozhodnutí, a byla usnesením obvodního soudu ze dne 30. 4. 2019 upozorněna, že v případě bezvýslednosti postupu podle §502 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může soud nařídit i výkon rozhodnutí odnětím dítěte. Stěžovatelka si však svůj pasívní postoj k dané situaci nepřipouští, a naopak v řízení podává opakovaně námitky proti postupu opatrovníka a taktéž stížnost na věc projednávající předsedkyni senátu.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také namítala porušení participačních práv nezletilého, který nebyl vyslechnut městským soudem. Předně je třeba zdůraznit, že právo dítěte, aby bylo slyšeno ve všech záležitostech, které se jej dotýkají (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte), je osobním právem dotčeného dítěte, nikoli právem jeho rodiče či jiné osoby na to, aby dítě bylo v řízení vyslechnuto ať přímo před soudem, či jinak (srov. též usnesení ze dne 4. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4097/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
17. Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení práva dětí být v řízení slyšeny. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť z ústavního pořádku ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte plyne dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)].
18. Z obsahu spisu vyplývá, že opatrovník hovořil s nezletilými opakovaně. Ve zprávě ze dne 29. 1. 2020 se uvádí, že nezletilý dle svých slov přestal chodit k otci, když ten mu nechtěl podepsat úkol, řekl otci, že se balí a jde k mámě. Nebyl schopen formulovat, proč k otci dále nedochází, říkal, že se mu nelíbí, jak se otec k němu a matce chová, zmiňoval nedostatečnou finanční a bytovou situaci matky, stěžoval si, že mu otec nekoupí počítač ani mobil. Dále uvedl, že otec chodí z práce až pozdě, někdy pracuje i v sobotu, nemá na něj čas. S nezletilými byl veden v řízení o výkonu rozhodnutí také pohovor před obvodním soudem dne 3. 2. 2020. Nezletilý uvedl, že mu při pobytu u otce vadí, že se otec věnuje spíš své práci, někdy na něj otec křičí, nemůže chodit bez otce sám ven. K otci přestal chodit po "úplném rozhodnutí soudu", nyní se za ním pouze občas staví. Matka mu říká, že by měl jít ve dnech určených rozsudkem k otci. On žádné řešení tohoto problému nemá, nic ho nenapadá.
19. Namítá-li stěžovatelka, že nezletilí nebyli vyslechnuti městským soudem, Ústavní soud konstantně judikuje, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci je této zkušenosti ušetřit (např. usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 528/15). Není tedy povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. Ústavní soud má za to, že názor nezletilých byl v řízení dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím pohovorů s opatrovníkem a při jednání obvodního soudu. Nedošlo tedy k situaci řešené nálezem ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 (N 40/93 SbNU 67), ve kterém se Ústavní soud ztotožnil s východisky obecných soudů, které svým postupem sledovaly prosazení obecně žádoucího cíle v podobě zachování vzájemného vztahu mezi nezletilým a jeho prarodiči, zdůraznil však, že nemůže v žádném případě akceptovat skutečnost, že se ho tyto soudy snaží dosáhnout bez ohledu na vůli (přání) nezletilého dítěte, které soudy nevyslechly, a to jak v řízení o výkonu rozhodnutí uložením pokuty, tak v řízení o úpravě styku nezletilého s prarodiči.
20. Ústavní soud si je vědom své judikatury, v níž konstatoval, že uložení pokuty podle §502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, nemůže být prostředkem k vynucení povinnosti stěžovatelky, jejíž splnění není zcela v její moci (v důsledku záporného postoje samotných nezletilých dětí), resp., jejíž nesplnění sama vědomě nezapříčinila [srov. nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253)]. Také v nálezu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 (N 184/79 SbNU 91) Ústavní soud zdůraznil, že nelze-li dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti.
21. O takovou situaci, jak vyplývá ze shora popsaného, však v posuzované věci nešlo, neboť stěžovatelka právě své povinnosti adekvátně na nezletilého výchovně působit nedostála, v důsledku čehož nesplnila povinnost, kterou jí ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí. Tento závěr obecných soudů je založen na řádně a důkladně provedeném dokazování, a nelze mu z pohledu ústavnosti ničeho vytknout.
22. Namítá-li stěžovatelka, že povinnost jednorázově zaplatit pokutu ve výši 52 000 Kč je pro ni ekonomicky likvidační, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že obvodní soud rozhodl (po podání ústavní stížnosti) na návrh stěžovatelky na povolení úhrady pokuty ve splátkách tak, že stěžovatelka je povinna uhradit pokutu ve výši 52 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 500 Kč vždy k patnáctému dni v měsíci pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení dluhu.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu