ECLI:CZ:US:2021:3.US.1484.21.1
sp. zn. III. ÚS 1484/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Věry Solčianské, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2021 č. j. 53 Co 416/2020-331 a výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. července 2020 č. j. 20 C 266/2014-279, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti 1) Tříska & Žák, advokátní kancelář, s. r. o., sídlem Národní 60/28, Praha 1 - Nové Město, a obchodní společnosti 2) Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (vždy výroků II. a III.) s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž bylo porušeno právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 2. 7. 2020 č. j. 20 C 266/2014-279 zamítl žalobu stěžovatelky (žalobkyně), jíž se po první vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky původně ve výši 15 654 634,25 Kč (později změněné na částku 10 733 730,25 Kč) s příslušenstvím (výrok I.) z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie (stěžovatelkou tvrzený nesprávný postup advokáta týkající se vrácení daru). Důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatelky bylo promlčení jejího nároku. Obvodní soud stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení první vedlejší účastnici řízení ve výši 478 288,80 Kč (výrok II.) a druhé vedlejší účastnici řízení, která v řízení před obecnými soudy vystupovala v pozici vedlejší účastnice řízení na straně žalované, ve výši 266 550,90 Kč (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 3. 2021 č. j. 53 Co 413/2020-331 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit první i druhé vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů odvolacího řízení vždy ve výši 118 336 Kč (výroky II. a III.). Obvodní soud i městský soud při rozhodování o nákladech řízení vyšly ze zásady úspěchu ve věci [srov. §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a úspěšným vedlejším účastnicím řízení přiznaly jejich náhradu. K argumentu stěžovatelky ohledně nutnosti aplikace §150 o. s. ř. městský soud uvedl, že důvody pro jeho aplikaci neshledal, neboť žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by vedlejším účastnicím řízením nebylo možno právo na náhradu nákladů řízení přiznat, nebyly zjištěny.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti výrokům o náhradě nákladů řízení, přičemž namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti, které ji vedly k uplatnění jejího nároku na náhradu škody vůči první vedlejší účastnici řízení. Obecným soudům vytýká, že porušily zákaz svévolného rozhodování a nerespektovaly princip ochrany legitimního očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Uvádí, že se nevypořádaly, resp. blíže nezdůvodnily, proč nebyly naplněny předpoklady pro uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. Poukazuje přitom na to, že v samotném řízení byla osvobozena od placení soudního poplatku ve výši 98 %. Domnívá se, že v jejím případě byly naplněny podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. s tím, že její majetkové a příjmové poměry jí neumožňují uhradit náklady řízení a reálně jí hrozí, že by mohla přijít o bydlení.
5. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2021, v němž stěžovatelka zaslala chybějící kopii rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva a další důkazy, rovněž navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí v napadených výrocích o náhradě nákladů řízení z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/)].
10. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné.
11. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. tedy obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jimž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu. Je zásadně věcí soudu, který případ projednává, uvážit, zda dané ustanovení aplikuje, či nikoliv [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
12. Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině soudního uvážení, směřujícího k takové aplikaci právní normy, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že tato aplikace představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem. Přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. usnesení ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 48/06).
13. Stěžovatelka, která byla v řízení o zaplacení výše uvedené částky zcela neúspěšná, se domáhá beneficia stanoveného v §150 o. s. ř., resp. jeho neaplikaci považuje za porušení jejích ústavně zaručených práv. Jakkoliv Ústavní soud vnímá negativní dopady do majetkové sféry stěžovatelky, nemůže přehlédnout, že to byla právě stěžovatelka, která iniciovala soudní řízení podanou žalobou. Musela si být přitom vědoma, že v případě neúspěchu ve sporu mohou vzniknout náklady, které s ohledem na žalovanou částku mohou být dosti vysoké, a to i přesto, že byla z velké části osvobozena od placení soudních poplatků. Rozhodnutí o osvobození podle §138 o. s. ř. totiž není automaticky důvodem pro postup podle §150 o. s. ř. a uplatnění moderačního práva soudu (nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné protistraně zcela nebo zčásti), je-li osvobozený účastník řízení povinen k náhradě nákladů řízení. V nyní posuzované věci nebyla stěžovatelka se svou žalobou úspěšná, a proto byla vedlejším účastnicím řízení přiznána na základě úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.) náhrada nákladů řízení. Byť by si rozhodnutí obecných soudů zasloužila podrobnější odůvodnění, je zjevné, že přinejmenším městský soud se otázkou možného použití §150 o. s. ř. zabýval. Pakliže neshledal v dané věci důvody pro jeho použití, jde o jeho svébytné rozhodnutí, do něhož Ústavní soud nemůže s ohledem na výše uvedené úvahy zasahovat.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
15. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti (doručena byla 3. 6. 2021), Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu