ECLI:CZ:US:2021:3.US.1495.21.3
sp. zn. III. ÚS 1495/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) J. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, 2) L. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, oba zastoupeni JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, a 3) L. P. B., zastoupeného Mgr. Evou Lotterovou, advokátkou se sídlem Masarykovy sady 76/18, Český Těšín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021, č. j. 11 Tdo 1388/2020-7332, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2020, č. j. 6 To 95/2019-6622, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2019, č. j. 50 T 4/2018-6125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byly doručeny tři samostatné ústavní stížnosti, jimž byly přiděleny spisové značky III. ÚS 1495/21 (1. stěžovatel), III. ÚS 1496/21 (2. stěžovatelka) a III. ÚS 1760/21 (3. stěžovatel). Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021 byla nejprve spojena řízení o návrzích stěžovatelů 1) a 2) a usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 pak bylo ke spojenému řízení připojeno i řízení o návrhu stěžovatele 3); nadále bylo tedy řízení vedeno pod sp. zn. III. ÚS 1495/21.
2. Stěžovatelé se podanými ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Mají za to, že soudy svým postupem a rozhodnutími porušily jejich základní práva zaručená čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Z obsahu ústavních stížností a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále "krajský soud" nebo "nalézací soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a to dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl stěžovatel 1) odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí části majetku v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku nalézacího soudu. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen rovněž k trestům propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku. Stěžovatelka 2) byla za uvedené jednání odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí části majetku v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku nalézacího soudu. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná odsouzena rovněž k trestu propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku. Stěžovatel 3) byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí části majetku v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku nalézacího soudu. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl jmenovaný obviněný odsouzen rovněž k trestům propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.
4. Odvolání stěžovatelů projednal Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud" nebo "odvolací soud"), a z podnětu stěžovatele 1) zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně pouze ve výroku o jemu uloženém trestu propadnutí části majetku; ve zbytku jeho odvolání a odvolání zbývajících stěžovatelů jako nedůvodná zamítl.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů 1) a 2) podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odmítl, neboť nezjistil porušení zákona ve smyslu jimi uplatněných dovolacích důvodů. Dovolání stěžovatele 3) Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Dle dovolacího soudu stěžovatelé svými námitkami uplatněnými v jimi podaných dovoláních převážně opakují svoji obhajobu užitou již dříve před oběma soudy nižších stupňů a domáhají se přehodnocení provedených důkazů, revize skutkových zjištění a vyloučení podstatné části klíčových důkazů. V dané věci přitom nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jehož existence se stěžovatelé souhlasně dovolávali, a to ani navzdory nedostatkům odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kteréžto byly v předmětné věci zhojeny soudem odvolacím.
6. Dle stěžovatelů došlo k porušení jejich základních práv tím, že nalézací soud ve svém rozhodnutí neuvedl žádná skutková zjištění učiněná z provedeného dokazování, odvolací soud doplnil tato chybějící skutková zjištění na základě důkazů, které sám neprovedl a dovolací soud tím, že uvedené vady nenapravil. Zároveň tvrdí, že skutková zjištění soudů nevycházejí z důkazů provedených v řízení a jsou s nimi v extrémním rozporu, a to zejména ve vztahu k rozsahu trestné činnosti, tedy k množství marihuany, se kterou měli obchodovat, a ve vztahu k závěrům o existenci organizované skupiny. Soudy prvního a druhého stupně při hodnocení celkového množství marihuany, se kterou měli stěžovatelé nakládat, podle stěžovatelů vycházely z důkazů, které svědčí o jejich vině, nikoliv však o množství obchodované drogy. Stěžovatelé v této souvislosti dále poukazují i na výslechy svědků, které považují za nevěrohodné, rozporné vzájemně, i s jinými důkazy. Soudy podle nich dospěly k závěrům o množství drogy, přestože z žádných provedených důkazů taková skutečnost nevyplynula. V tomto smyslu považují za nedostačující odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který ani v částech určených přímo konkrétním obviněným - tedy v části hodnocení provedených důkazů a v části právního hodnocení jednání stěžovatelů - neuvedl, ze kterých konkrétních důkazů při zjištění množství obchodované marihuany vyšel.
7. Jelikož nebylo dle stěžovatelů množství obchodované drogy prokázáno, nebyl naplněn znak "velkého rozsahu" ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. S ohledem na uvedené nejasnosti a s ohledem na zásadu in dubio pro reo stěžovatelé 1) a 2) namítají, že měl být jejich čin posouzen ve smyslu §283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy že se jej dopustili pouze ve "značném rozsahu".
8. Stejná pochybení stěžovatelé 1) a 2) vytýkají soudům prvního a druhého stupně ve vztahu k hodnocení naplnění znaku existence organizované skupiny; zejména neoznačení důkazů, které k takovému závěru soudy vedly, nedostatečně prokázaná koordinovanost činnosti stěžovatelů 1) a 2), rozdělení úloh mezi obviněnými či plánovitost činnosti.
9. Postup odvolacího soudu, který se pochybení nalézacího soudu pokoušel napravit, považují stěžovatelé za rozporný se zásadami trestního řízení (zásadou bezprostřednosti a ústnosti), když hodnotil důkazy provedené soudem nalézacím, aniž by však sám dokazování provedl, namísto toho, aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Odvolací i dovolací soud pak dle stěžovatelů 1) a 2) ve svých odůvodněních nereagovaly na jejich konkrétní námitky a ve vzájemné spojitosti všech procesních pochybení došlo k nesprávnému rozhodnutí o jejich vině.
10. Stěžovatel 3) pak tvrdí, že bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu a práva na tlumočníka, a to zejména v návaznosti na překlad rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, který trpí vadami, pro které pro něj nebyl rozsudek srozumitelný. Oproti dovolacímu soudu se domnívá, že již základní formální pochybení v překladu, nadto ve spojení s jím tvrzenou nesrozumitelností odůvodnění rozsudku, tento překlad diskvalifikují. Stěžovatel 3) rovněž namítá, že neobdržel překlad napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
11. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
12. Ústavní stížnosti byly podány ve lhůtě osobami oprávněnými a řádně zastoupenými, k jejich projednání je Ústavní soud příslušný a návrhy jsou přípustné.
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že tyto představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
14. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. V posuzované věci je třeba konstatovat, že stěžovatelé i v ústavních stížnostech převážně jen opakují námitky, které již uplatnili v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Jejich polemika je ovšem povýtce vedena pouze v rovině práva podústavního, a stěžovatelé zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud však v daném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Ve skutečnosti tak stěžovatelé polemizují pouze s - pro ně nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
16. Ačkoliv je pravdou, že rozhodnutí nalézacího soudu trpí určitými nedostatky, což konstatoval jak soud vrchní, tak i Nejvyšší soud, nelze na tato dílčí pochybení pohlížet izolovaně. Již soud odvolací totiž tento deficit odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu identifikoval a dostačujícím způsobem ve svém vlastním rozhodnutí zhojil. Přitom uzavřel, že dokazování provedené nalézacím soudem považuje za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností a neshledává důvod k zásahu do skutkových zjištění, která považuje za správná. Nejvyšší soud pak uvedl, že rovněž neshledal žádných pochybností, že by skutkové závěry nalézacího soudu o množství marihuany, ani podílu stěžovatelů na jejím prodeji, neměly oporu v provedených důkazech. Současně usoudil, že odvolací soud v dostatečné míře zhojil nedostatky v hodnotících úvahách nalézacího soudu a naplnil tak ústavněprávní požadavek na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudních rozhodnutí.
17. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožnil a pouze pro úplnost doplňuje, že jak odvolací, tak i dovolací soud ve svých rozhodnutích vysvětlily, že k naplnění kvalifikačního znaku "velký rozsah" přispívají i jiné faktory, nikoliv pouze množství omamné či psychotropní látky. Jak vyplývá ze závěrů Nejvyššího soudu vyplývajících z jeho usnesení ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012: "určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah."
18. Pokud se stěžovatelé domnívají, že mělo být v jejich případě uplatněno pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, pak je třeba připomenout, že toto pravidlo se uplatní v případech, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. Jsou-li tedy přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno s ohledem na tento princip rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je proto namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.
19. Taková situace však neodpovídá nyní posuzované věci, neboť obecné soudy po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že věrohodnost provedených důkazů není ničím zpochybněna a neměly žádných pochybností o tom, že se stěžovatelé vytýkaného jednání dopustili tak, jak bylo popsáno ve skutkových větách výroku o vině, přičemž těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout. Je tedy zřejmé, že za takových okolností nejsou podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch" splněny.
20. Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy ve svých rozhodnutích detailně popsaly a interpretovaly jednání stěžovatelů a přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o jejich vině. Ústavní soud přitom neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Rovněž vypořádání námitek stěžovatelů soudem odvolacím a soudem dovolacím považuje Ústavní soud za adekvátní, a to včetně vypořádání námitky deformace důkazů či vysvětlení rozdílu v pojmech organizovaná skupina a organizovaná zločinecká skupina.
21. Jde-li o námitku stěžovatele 3) týkající se nesprávného překladu rozhodnutí vrchního soudu, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se i touto námitkou, včetně posouzení možného zásahu do základního práva na spravedlivý proces, dostatečným způsobem zabýval. K neposkytnutí překladu napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shodně se stěžovatelem poukazuje na §28 odst. 2 trestního řádu, který tento typ rozhodnutí nezařadil mezi ta, jejichž překlad jsou orgány činné v trestním řízení povinny zajistit. Bylo tak věcí stěžovatele 3), měl-li o překlad usnesení Nejvyššího soudu zájem, aby postupoval dle §28 odst. 4 trestního řádu a podal za tímto účelem řádně odůvodněný návrh. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by tak učinil, ani že by snad takovému návrhu nebylo vyhověno. Pokud by však návrh na pořízení překladu podal, a dosud nebylo vydáno usnesení, kterým by mu nebylo vyhověno, lze podanou ústavní stížnost považovat za předčasnou, neboť až takové rozhodnutí by mohl stěžovatel 3) napadnout samostatnou ústavní stížností. Pokud však stěžovatel 3) předpokládal automatické vyhotovení překladu, takovou povinnost, jak již bylo uvedeno, orgány činné v trestním řízení nemají.
22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu