ECLI:CZ:US:2021:3.US.1525.21.1
sp. zn. III. ÚS 1525/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem, sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2021 č. j. 3 To 13/2021-2272 a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. prosince 2020 č. j. 3 T 232/2017-2255, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 11. 2018 č. j. 3 T 232/2017-1890 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 7. 2019 č. j. 3 To 38/2019-1979 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva zřízených za účelem podnikání na dobu třiceti šesti měsíců. Rozhodnuto bylo i o povinnosti nahradit společně a nerozdílně s dalším odsouzeným škodu poškozené obchodní společnosti.
3. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 č. j. 6 Tdo 395/2020-2161, kterým bylo podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto stěžovatelovo dovolání, dal stěžovatel podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. Tento podnět byl po přezkoumání věci jako nedůvodný dne 3. 11. 2020 odložen.
4. Dne 20. 8. 2020 byl okresnímu soudu doručen návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, směřující do výroku o trestu, s odůvodněním, že ze znaleckého posudku MUDr. Jaroslava Konečného, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 130/2020, vyplývá, že v době probíhajícího trestního řízení byly rozhodovací schopnosti stěžovatele sníženy středně a ovládací schopnosti podstatně. Z toho vyvozuje, že u hlavního líčení konaného v r. 2018 byl sice fyzicky přítomen, ale na otázky soudu za něho odpovídala duševní porucha, což mělo vliv na uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, odůvodněného jeho negativním postojem ke spáchané trestné činnosti.
5. Napadeným usnesením okresního soudu byl podle §283 písm. d) tr. řádu za použití §278 odst. 1 tr. řádu návrh na povolení obnovy řízení zamítnut. Považoval-li stěžovatel za novou skutečnost znalcem zjištěnou poruchu osobnosti a přizpůsobení a depresivní periodickou poruchu, okresní soud poukázal na to, že stěžovatel má psychické problémy již od roku 2008 a v době probíhajícího řízení o nich věděl, neboť se na ně léčil, přičemž poukazovaný znalecký posudek byl zpracován za účelem zjištění jiných skutečností, nadto z něj nevyplývá, že by stěžovatel trpěl takovými stavy, že by nevěděl, co u hlavního líčení vypovídá.
6. Stížnost stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel poukazuje na to, že svůj návrh na povolení obnovy řízení odůvodnil poruchou osobnosti, kterou v době trestního řízení trpěl a stále trpí, a to s projevy, zachycenými ve znaleckém posudku znalce MUDr. Jaroslava Konečného. Pro tuto poruchu byl v péči lékaře již od roku 2015. Odůvodnil-li okresní soud uložení nepodmíněného trestu jeho osobnostními vlastnostmi a postojem k trestné činnosti, uvádí, že tyto byly vyvolány nikoliv vědomým jednáním, ale právě poruchou osobnosti. Uvedené skutečnosti nebyly okresnímu soudu známé, neboť předmětný znalecký posudek byl vypracován až po vynesení odsuzujícího rozsudku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Obnova řízení podle §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, vyšly-li tyto nedostatky najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Jejím účelem je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
11. V řízení o povolení obnovy řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč odsouzeným předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Nelze bez dalšího spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 tr. řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda soudy návrh řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená usnesení však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
12. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Okresní soud odůvodnil napadené usnesení zjištěním, že stěžovatel o své duševní poruše věděl, neboť se na ni léčil, a přesto na ni orgány činné v trestním řízení neupozornil, a znalecký posudek, který byl označen jako nový důkaz, byl vypracován za jiných podmínek, v jiném řízení a za účelem zjištění jiných skutečností. Neshledal tedy žádnou novou skutečnost, která by odůvodňovala povolení obnovy řízení. Krajský soud k námitkám stěžovatele, které uplatňuje i v ústavní stížnosti, poukázal na skutečnosti vyplývající z dokazování, z nichž vyvodil, že stěžovatel v době trvání předmětného řízení si musel být vědom svého onemocnění. Relevantní přitom je, že z žádných lékařských zpráv ani ze znaleckého posudku nevyplývá, že by zjištěné onemocnění mělo vliv na jeho chování a projevy v rámci předmětného trestního řízení, tedy že by si nebyl vědom toho, že neví, co říká, a že byl jeho postoj k věci v důsledku duševní poruchy zcela jiný než by chtěl. Krajský soud také případně poukázal na to, že znalecký posudek byl vypracován v jiné trestní věci stěžovatele, v níž byl stíhán pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kdy se měl znalec vyjádřit k tomu, zda psychické potíže stěžovatele byly natolik závažné, že mu v rozhodném období reálně bránily v nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Znalec tedy posuzoval jeho duševní stav v době, kdy měl nastoupit výkon nepodmíněného trestu, přičemž dospěl k závěru, že před jeho nástupem trpěl poruchou přizpůsobení na nástup k výkonu trestu odnětí svobody a poruchou osobnosti, naopak u něj neshledal ani v minulosti známky psychózy, hluboké deprese ani organického narušení psychiky. Porucha přizpůsobení na nástup k výkonu nepodmíněného trestu však nepochybně nemohla mít vliv na chování stěžovatele během trestního řízení, přičemž ani porucha osobnosti není duševním onemocněním ve vlastním slova smyslu, které by mohlo ovlivnit chování stěžovatele před soudem takovým způsobem, jak tvrdí stěžovatel. Poukázal-li krajský soud i na své závěry ohledně uloženého trestu, které vyslovil v rozhodnutí, jímž zamítl odvolání stěžovatele, a kdy uvedl, že nepodmíněný trest odnětí svobody uložený v jedné šestině zákonné trestní sazby není nepřiměřeně přísným vzhledem k výši způsobené škody, tento poukaz svědčí o tom, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebylo odůvodněno pouze postojem stěžovatele k trestné činnosti, který se nyní snaží zpochybnit existencí duševní poruchy, ale zejména výší způsobené škody. Jen stěží by tak cestou obnovy řízení dosáhl jiného, pro něj příznivějšího rozhodnutí o trestu.
13. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené těmito soudy. Platí-li uvedený princip v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Jestliže v posuzované věci soudy po jejich řádném vyhodnocení neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení, z ústavního hlediska nelze jejich odůvodněným závěrům cokoli vytknout.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by postupem obou soudů a jejich rozhodnutími došlo k porušení tvrzených ústavních práv stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu