ECLI:CZ:US:2021:3.US.1538.21.1
sp. zn. III. ÚS 1538/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti D. P. N., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 č. j. 30 Cdo 2948/2020-453, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1922 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), domáhal vůči vedlejší účastnici řízení (žalované) přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 462 750 Kč s příslušenstvím. Požadovaná částka se skládala z částky ve výši 191 250 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 3/2010 a částky ve výši 271 500 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným výkonem vazby uložené mu v tomto řízení. Podáním ze dne 26. 2. 2018 uplatnil stěžovatel další samostatný nárok, a to na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, až do konečného rozhodnutí ve věci, a to v celkové výši 120 000 Kč. V trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 3/2010 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání závažné trestné činnosti, pro kterou byl stíhán, avšak od uložení souhrnného trestu, který jinak připadal v úvahu, bylo upuštěno, neboť za dostačující byl považován trest, který byl stěžovateli uložen v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 1 To 23/2011 (stěžovatel byl v tomto řízení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců a dále trestu vyhoštění v délce trvání 10 let). Stěžovatel se v průběhu jednání (v řízení vedeném pod sp. zn. 5 T 3/2010) po vynesení rozsudku vzdal práva odvolání, a to i za osoby oprávněné. Vazba, kterou stěžovatel vykonával ve věci sp. zn. 5 T 3/2010 od 17. 6. 2003 do 8. 6. 2006, pak byla započtena do trestu uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 10/2008.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 9. 2019 č. j. 4 C 156/2012, 4 C 151/2019-322 žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici řízení zaplacení částky 462 750 Kč s příslušenstvím, stejně jako žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici řízení zaplacení částky 120 000 Kč jako zadostiučinění za délku tohoto kompenzačního řízení vedeného u obvodního soudu (pro Prahu 5) pod sp. zn. 4 C 156/2012 (výroky I. a II.), zamítl. Obvodní soud však konstatoval, že délkou řízení vedeného u obvodního soudu (pro Prahu 5) pod sp. zn. 4 C 156/2012 byla porušena stěžovatelova základní práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 5. 2020 č. j. 12 Co 387/2019-417 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
5. K následnému dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 2948/2020-453 rozsudek městského soudu v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku obvodního soudu, co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 120 000 Kč, a v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku obvodního soudu, co do konstatování porušení práva, zrušil včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení a věc v uvedeném rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Dovolání stěžovatele ve zbývajícím rozsahu odmítl (výrok II.).
6. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podává ústavní stížnost toliko do výroku, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, věnuje se rekapitulace obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu převážně této části, když důvodem pro vyhovění dovolání stěžovatele bylo, že se městský soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nad rámec tvrzení vedlejší účastnice řízení zabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení sníženého významu předmětu kompenzačního řízení pro poškozeného ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti státu.
7. Nejvyšší soud konstatoval, že část námitek stěžovatele [zda faktické vyčkávání Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 3/2010 po dobu několika let na výsledek paralelně vedeného trestního řízení (věc vedená u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008) z důvodu ukládání souhrnného trestu činí tato trestní řízení na sobě závislá a zda je možno takové vyčkávání v trestním řízení postavit na roveň přerušení řízení v řízení civilním se všemi jeho účinky vyplývajícími z judikatury; zda postup soudu týkající se neprojednávání věci po dobu několika let a vyčkávání s rozhodnutím na rozhodnutí v paralelně projednávaném trestním řízení z důvodu ukládání souhrnného trestu je skutečností podle §31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti státu a zda je v souladu s principem podle §2 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb.,o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů] nemohla přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť nešlo o otázky, které by nebyly Nejvyšším soudem doposud v praxi řešeny. S odkazem na svoji judikaturu (rozsudek ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1039/2010) Nejvyšší soud uvedl, že pravidla (judikaturně určená) počítají i s možností vyčkání na nabytí právní moci dřívějšího rozsudku v časovém horizontu i delším než v řádu dnů, či týdnů, když zahrnují povinnost vyčkání na nabytí právní moci dřívějšího odsuzujícího rozsudku bez ohledu na to, zda tento nabyde právní moci rozhodnutím soudu prvního stupně, nebo soudu odvolacího, a proto uvedený postup nelze bez dalšího považovat za rozporný s požadavkem rychlosti řízení vyjádřeným v §2 odst. 4 trestního řádu a čl. 38 odst. 2 Listiny. Postup Obvodního soudu pro Prahu 4, který v trestním řízení vyčkal na nabytí právní moci dříve vydaného rozsudku v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008, tak byl v souladu s pravidly vyplývajícími z výše citované judikatury. Nejvyšší soud dále nevyhověl požadavku stěžovatele k odlišnému posouzení otázky uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, neboť neshledal žádného důvodu se od své dosavadní judikatury odchýlit. Vyloučení možnosti uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení v samostatném řízení vyplývá již z ustálené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), jehož záměrem je zamezení řetězení kompenzačních řízení, když právě takový postup, jenž ve svém důsledku žádá stěžovatel, by znamenal zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, jakož i do práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy (k tomu srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 2015 ve věci Rutkowski a ostatní proti Polsku, č. 72287/10). Namítal-li stěžovatel, že městský soud byl nesprávně obsazen, pak tím uplatňoval tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), která však není způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkové okolnosti předcházející vzniku sporu. Argumentaci obecných soudů považuje za tautologickou a za extrémní projev denagatia iustitiae. Nejvyššímu soudu vytýká, že popřel pět a čtvrt roku zjevných průtahů v řízení. Poukazuje na to, že vazba stěžovatele trvala od 17. 6. 2003 do 8. 6. 2006, přičemž soud měl věc ve své pravomoci dávno před tím, než došlo k zahájení soudního projednávání věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008. Přestože byl odsouzen za trestnou činnost, nedostalo se mu odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, na které se nikterak nepodílel, v podobě snížení trestu, pročež mohl uplatnit svůj nárok v civilním řízení. Vyslovuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a na něj navazujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, jakož i dalšími v ústavní stížnosti citovanými rozhodnutími či stanovisky (např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3300/2013). Nerespektování judikatury Nejvyššího soudu pak předznamenává porušení práva na soudní ochranu. Závěry Nejvyššího soudu v kontextu se skutkovými okolnostmi popírají i závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771). Obvodnímu soudu nic nebránilo, aby věc projednal sám a nemusel vyčkávat na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci pod sp. zn. 50 T 10/2008. Volba postupu soudu není vinou stěžovatele, nýbrž vinou chybné organizace soudnictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je rovněž právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že jeho žaloba, jíž se domáhal přiznání zadostiučinění za průtahy v trestním řízení, byla zamítnuta, resp. že jeho dovolání směřující proti rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí jeho žaloby, bylo odmítnuto. Stěžovatel sice poměrně rozsáhle cituje závěry obsažené v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, s nimiž lze samozřejmě v obecné rovině souhlasit, avšak tuto konkrétní věc do ústavněprávní roviny neposouvají.
12. Jde-li o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud již v minulosti vyložil, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)]. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením Nejvyššího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Nejvyšší soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431)].
13. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pak může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele (v té části, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto) vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vysloveným právním závěrům. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, protože nebylo podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí městského soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nebyl důvod, aby nastolené právní otázky byly posouzeny jinak, popř. stěžovatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod.
14. Za rozhodující považuje Ústavní soud to, že obecné soudy podrobně zkoumaly, zda nedocházelo k průtahům, a to jak v trestním řízení, od něhož stěžovatel odvozuje svůj nárok (tj. řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 3/2010), tak i v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008. Soudy nižších instancí se v kompenzačním řízení v souladu se závazným právním názorem vysloveným v řízeních o vydaných kasačních rozhodnutích Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3/2016 ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2505/2017) zabývaly i odůvodněním výše trestu v rozsudcích vydaných v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008, jakož i dalšími okolnostmi případu. Pakliže obecné soudy dospěly k dostatečně odůvodněnému závěru, že délku trestního řízení (byť v trvání celkem přes osm let od sdělení obvinění stěžovateli), nelze považovat vzhledem ke složitosti projednávané věci [množství obviněných a prováděných důkazů i odborných expertíz; sofistikovaně organizovaná trestná činnost vysoce společensky nebezpečná (převaděčství) s mezinárodním rozsahem (působením na území čtyř států), z čehož vyplývala potřeba využít mezinárodní právní pomoc a tlumočení (obviněnými byli občané tří různých zemí) za nepřiměřenou, není možné v jejich rozhodnutích spatřovat prvky libovůle. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že institut upuštění od uložení souhrnného trestu (§44 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), k jehož využití došlo v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 5 T 3/2010, znamenal pro odsouzeného (stěžovatele) určitou úlevu od uložení přísnějšího, souhrnného trestu, neboť umožnil zhodnocení dříve uloženého trestu v intencích později dokončovaného trestního řízení, v němž je posuzována trestná činnost páchaná v souběhu s trestnou činností, za niž byl stěžovatel již pravomocně odsouzen. Na posouzení věci pak měla vliv i ta skutečnost, že se stěžovatel v trestním řízení (sp. zn. 5 T 3/2010) vzdal práva na odvolání, čímž v podstatě vyjádřil své ztotožnění se s uloženým trestem.
15. Argumentaci stěžovatele rozporem s nálezem sp. zn. I. ÚS 3324/15 nepovažuje Ústavní soud za přiléhavou. Hlavní důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti ve věci řešené tímto nálezem bylo, že v prakticky shodných věcech, které se taktéž týkaly odškodnění za průtahy v řízení, rozhodoval stejný soud rozdílně, avšak s touto námitkou uplatněnou stěžovatelem se tento soud nikterak nevypořádal a nevysvětlil, proč má na věc jiný názor než jeho jiný senát v předchozím rozhodnutí, čímž porušil základní právo stěžovatele na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto pochybení následně nenapravil ani Nejvyšší soud, který dovolání odmítl a k námitce stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces spočívající v rozdílném rozhodování stejných věcí v dovolání nepřihlédl. Je tedy zjevné, že nyní posuzovaná věc se od stavu řešeného v citovaném nálezu odlišuje.
16. Přiléhavá není ani argumentace nálezem sp. zn. II. ÚS 1686/16. V tomto nálezu shledal Ústavní soud pochybení Nejvyššího soudu v tom, že stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné na základě nesprávné interpretace jeho textu. Nejvyšší soud totiž vyšel nesprávně z toho, že stěžovatel ze dvou závěrů, na kterých bylo postaveno rozhodnutí odvolacího soudu, napadl pouze závěr týkající se zohlednění délky trestního řízení ve výši uloženého trestu, nikoliv však již závěr týkající se formy zadostiučinění, což učinilo celé dovolání nepřípustným. V nyní posuzované věci se však Nejvyšší soud přípustností dovolání zabýval a dospěl-li k závěru, že rozhodnutí městského soudu bylo ve stěžovatelem nastolených rozhodujících otázkách (vyčkávání na výsledek souběžně probíhajícího řízení) v souladu s jeho dosavadní judikaturou, pročež mu v dané části nebylo možno vyhovět, nelze jeho postupu nic vytýkat.
17. Třebaže Ústavní soud nepovažuje za zcela adekvátní úvahu vyslovenou obecnými soudy, že byl-li stěžovatel odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu s vysokým stupněm nebezpečnosti, pak požadavek na zadostiučinění za délku řízení, jakkoliv by se mohla jevit nepřiměřenou, by byl v rozporu s hlediskem obecné slušnosti a obecně sdílenou představou spravedlnosti, nemění to nic na závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu