ECLI:CZ:US:2021:3.US.1546.21.1
sp. zn. III. ÚS 1546/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem, sídlem Veselá 169/24, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2021 č. j. 6 Tdo 1306/2020-4410, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. června 2020 č. j. 1 To 11/2020-4067 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. října 2019 č. j. 81 T 7/2017-3907, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
3. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel společně s advokátem R. L. využili v roce 2014 v Brně seznámení s M., který se toho času nacházel ve velmi nepříznivé životní situaci, neboť byl podvodným způsobem třetí osobou připraven o svou prosperující obchodní společnost X, jejíž majetek se pohyboval v řádu stovek milionů Kč, a nabídli mu pomoc. Předmětná pomoc měla spočívat v právních krocích, jejichž cílem bylo převedení nemovitého majetku společnosti X antedatovanou kupní smlouvou s kupní cenou 20 milionů Kč na stěžovatele, přičemž M. byl takto uveden v omyl, když mu stěžovatel a L. tvrdili, že předmětné nemovitosti budou takto ze společnosti X vyvedeny, aby se dostaly zpět do dispozice M. Takový záměr však ani stěžovatel ani L. neměli, neboť se z předmětných nemovitostí chtěli sami obohatit. Dne 25. 8. 2014 podal stěžovatel bez vědomí M. osobně v P. návrh na vklad vlastnického práva pro svou osobu na tamní katastrální pracoviště Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, a to k nemovitostem, jejichž hodnota toho času činila 44 678 000 Kč. Dne 16. 9. 2014 bylo vydáno usnesení policejního orgánu, na jehož základě byly podle §79d odst. 1 trestního řádu zajištěny předmětné nemovitosti. Popsané jednání bylo Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci (dále jen "krajský soud") kvalifikováno jako pokus zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a jako pokus zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání šesti let. Zároveň byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč, tj. 200 denních sazeb po 1 000 Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu uložil krajský soud stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců. Poškození M. a obchodní společnost X, byli podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, jež bylo jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že v přípravném řízení došlo při zjišťování telefonního provozu k porušení §2 odst. 5 trestního řádu, tedy k porušení zásady vyhledávací. Orgány činné v trestním řízení nekriticky převzaly tvrzení M., který se sám "udal" policejnímu orgánu. Pochybení orgánů činných v trestním řízení pak lze spatřovat ve dvou rovinách. V úvodní fázi trestního řízení byl zjišťován výskyt zájmových osob pouze v době tvrzené M., tj. v polovině roku 2014. Z časového hlediska pak již nebylo možno zjistit, zda zájmové osoby komunikovaly a setkaly se již dříve, tj. koncem roku 2013, kdy jsou smlouvy datovány. Následná nemožnost získání tohoto důkazu jde na vrub pouze orgánům činným v trestním řízení. Dalším výrazným pochybením je pak to, že vůbec nebyl zjištěn výskyt a komunikace M. v posuzované době s odkazem na to, že M. zapomněl telefonní číslo, které v té době užíval. Pokud si M. své telefonní číslo skutečně nepamatoval, bylo povinností orgánů činných v trestním řízení jeho telefonní číslo zjistit jinými způsoby. Tato pochybení však nemohou jít k tíži stěžovatele. Stěžovatel dovozuje, že v důsledku těchto pochybení bylo pracováno toliko s jedinou vyšetřovací verzí, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatele na řádný proces. Neprovedení těchto důkazů lze považovat za opomenutí důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
7. Podle názoru stěžovatele došlo taktéž k pochybení při provádění dokazování v hlavním líčení, neboť krajský soud hodnotil selektivně důkazy, věrohodnost svědků a nadto nepřipustil důkazy navržené stěžovatelem. Krajský soud nekriticky převzal výpověď M., přičemž je nutno upozornit, že M. v úvodu trestního řízení vystupoval v postavení obviněného, a tudíž měl právo hájit se způsobem, jaký uzná za vhodný, bez rizika případného postihu za podání křivé výpovědi. Tento způsob obhajoby musel pak logicky udržovat i následně, když byl už toliko v postavení svědka, neboť změna výpovědi by pro něj nesla riziko trestního postihu. I přes toto zjevné oslabení věrohodnosti M. akceptovaly obecné soudy jeho výpověď jako věrohodnou.
8. Další pochybení obecných soudů spočívá v tom, že připustily svědeckou výpověď H. a všech zaměstnanců jeho advokátní kanceláře, neboť to byl právě tento advokát, kdo M. zastupoval jako obhájce v době, kdy byl M. v postavení obviněného. Takový důkaz je dle náhledu stěžovatele nepřípustný.
9. Naproti tomu stěžovatel uvádí, že obecné soudy nepřipustily důkaz svědeckou výpovědí F. T. M., který navrhla obhajoba a který mohl osvětlit skutečnosti týkající se půjčky stěžovatele M. Stěžovatel dále doplňuje, že věrohodnost jím navržených dalších svědků, Z. J. a O. J., byla zpochybněna naprosto nelegitimním způsobem s odůvodněním, že je nepravděpodobné, aby si oba pamatovali přesný kilometr dálnice, na kterém měla na benzinové pumpě proběhnout schůzka s R. L. Jako věrohodný byl naproti tomu brán právě svědek L., který však musel být vyslechnut opakovaně, neboť jeho výpovědi nebyly konzistentní. Jako selektivní hodnotí stěžovatel i pominutí části výpovědi svědka S., notáře, ohledně uzavření roku 2013 v ověřovací knize. Uvedeným postupem obecné soudy též zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
10. Stěžovatel dále namítá porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť nebyla dodržena pravidla pro stanovení místní příslušnosti soudu. V tomto kontextu stěžovatel uvádí, že uvedení v omyl muselo nastat již v B., nikoliv v P. při podání návrhu na vklad vlastnického práva. S právem na zákonného soudce pak souvisí i politický přesah celé věci, na který poukazovali všichni spoluobžalovaní. Období, po které byl M. taktéž podezřelým, mělo naprosto zásadní vliv na nemožnost obhajoby zajistit rozhodné důkazy o telekomunikačním provozu, výskytu zájmových osob a případně i kamerových záznamech. Sám M. vypověděl, že mu H. domluvil schůzku s tehdejším ministrem spravedlnosti P. a na základě této schůzky se "věci daly do pohybu". Proto bylo nutné, aby se vyšetřování konalo v Olomouckém kraji, neboť v tomto regionu má H. největší politický vliv. Na osobu H. poukazoval stěžovatel i v dovolacím řízení, neboť vyšlo najevo, že to byl právě H., kdo se zúčastnil společně s J. F. lobbistické schůzky v restauraci v Praze na Vyšehradě. Posléze se objevilo i další propojení H. s J. F., a to ve F. denících, které zveřejnil server Seznamzpravy.cz. Stěžovatel se snažil od reportérů zjistit informace, zda se v těchto denících nacházejí mimo jiné i poznámky k případu M., obchodní společnosti X, L. a stěžovatele. Reportéři však z důvodu mlčenlivosti stěžovateli žádné informace neposkytli. Stěžovatel tedy nyní žádá Ústavní soud, aby oslovil příslušný policejní orgán, který posuzuje kauzu F. deníků, s dotazem, zda v těchto denících není odkaz na věc stěžovatele. Kdyby se tyto okolnosti prokázaly, je zřejmé, že mohlo dojít k porušení nezávislosti a nestrannosti orgánů činných v trestním řízení.
11. K nezávislosti a nestrannosti předsedy senátu JUDr. Vašků a státního zástupce JUDr. Beránka stěžovatel podotýká, že ti byli činní i při projednání případu Š., kde M. též vystupoval jako poškozený a uvedení mohli na M. získat zkreslený pohled. Zaujatost případem Š. se prolíná celým rozsudkem, přitom však v případu Š. bylo prokázáno, že M. vstupoval do jednání s Š. s ne zcela čistými úmysly.
12. Stěžovatel taktéž namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav týkající se půjčky a nesprávně zjištěné majetkové poměry své osoby. Existence či neexistence půjčky je "alfou a omegou" celého trestního řízení, neboť k úhradě kupní ceny 20 milionů Kč mělo dojít započtením pohledávky stěžovatele za M., který obchodní společnost X převzala za splnění dluhu M. vůči stěžovateli. Krajský soud učinil závěr o neexistenci půjčky, ačkoliv svědci vypověděli, že M. stěžovateli skutečně peníze dlužil. Se závěrem o neexistenci půjčky koresponduje i nepřípadný závěr krajského soudu o majetkových poměrech stěžovatele. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel je fakticky osobou nemajetnou, a tudíž nebylo v jeho možnostech půjčit M. obnos v řádu milionů Kč. Tento závěr je však nepravdivý, což se stěžovatel pokusil před krajským soudem prokázat, neboť stěžovatel byl vlastníkem několika nemovitostí a prosperující společnosti.
13. Stěžovatel v návaznosti na výše uvedené námitky shrnuje, že došlo k opomenutí důkazů, k použití nepřípustného důkazu, k nedostatečnému zjištění skutkového stavu, což vyústilo v existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
14. Stěžovatel dále brojí proti právní kvalifikaci svého jednání jako pokusu podvodu, neboť krajský soud ponechal jako součást subjektivní stránky trestného činu alternativy možného úmyslu, aniž by se zabýval prokázáním toho, která z alternativ měla nastat. Stěžovatel podotýká, že věděl, že na katastr nemovitostí podává neúčinnou smlouvu, a jeho úmysl tak nemohl směřovat k neoprávněnému vyvedení nemovitých věcí. Jelikož tedy nebyl dán úmysl nemovité věci vyvést, tím spíš nemohl být dán úmysl je nevrátit, jak stojí ve skutkové větě rozsudku krajského soudu.
15. Stěžovatel uzavírá, že jestliže obecné soudy připustily alternativy jeho možného úmyslu, pak učinily právní kvalifikaci skutku neurčitou, neboť tu nelze uspokojivě provést v případě, že nebude postavena najisto výše škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud předně podotýká, že námitka dotýkající se přípustnosti svědecké výpovědi H. nebyla relevantně vznesena v dovolacím řízení, a tudíž se jí Ústavní soud nebude věcně zabývat z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3383/14 a sp. zn. III. ÚS 1047/16).
19. Ústavní soud dále konstatuje, že námitky stěžovatele, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny, byly již beze zbytku vypořádány napadenými rozhodnutími. Jeho ústavní stížnost je tedy pouze opakováním obhajoby v trestním řízení. Stěžovatel zčásti vznáší námitky skutkové povahy (námitky týkající se existence, resp. neexistence půjčky, již měl stěžovatel podle svých tvrzení poskytnout M. a která odůvodňovala zápočet formou převodu vlastnického práva ke konkrétním nemovitostem; námitky týkající se majetkových poměrů stěžovatele, které měly být nedostatečně zjištěny), částečně brojí výhradně proti způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení shromažďovaly důkazy a jak je následně hodnotily. Ústavní soud však není povolán namítaná pochybení přezkoumávat, resp. vychází ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud ve svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimku tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Nejvyšší soud se všemi námitkami opětovně zabýval, byť byly již vypořádány krajským soudem i vrchním soudem. Úkolem Ústavního soudu však nyní není rekapitulovat závěry obecných soudů ke skutkovým otázkám či k otázkám hodnocení důkazů, a pro stručnost proto odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který námitky opětovně vypořádává. V posuzované věci nelze dovodit ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, který stěžovatel taktéž namítá. Ústavní soud tudíž neshledal zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení hodnotily důkazy tendenčně, převzaly nekriticky verzi M., aniž by prověřovaly další možnosti a zabývaly se verzí obhajoby. Nutno však podotknout, že verze M. byla podložena dalšími důkazy (např. výslechy svědků, listinnými důkazy či záznamy telekomunikačního provozu), čímž byl utvořen uzavřený řetězec důkazů, jenž nebyla obhajoba schopna vyvrátit. Verze obhajoby je nadto nelogická i z hlediska zdravého rozumu, neboť stěžovatel tvrdí, že si byl vědom toho, že kupní smlouva vložená do katastru nemovitostí společně s návrhem na vklad byla neúčinná, a že by tedy vklad vlastnického práva ve prospěch jeho osoby stejně neproběhl. Otázkou tedy zůstává, proč celá anabáze spočívající v promýšlení postupu, jak vyvést nemovitosti z obchodní společnosti X a v realizaci praktických a právních kroků vlastně proběhla, když stěžovateli bylo zřejmé, jak on sám tvrdí, že nemůže být završení tohoto postupu úspěšné. Tuto verzi skutkového děje není možno z hlediska racionálního myšlení přijmout.
21. Stěžovatel dále konstatuje, že jeho trestní věc je nutno vnímat v politickém kontextu; dle jeho názoru došlo k ovlivnění vyšetřování a stěžovatel žádá Ústavní soud, aby si vyžádal důkazy od policejního orgánu, který prověřuje okolnosti týkající se tzv. F. deníků. Zároveň stěžovatel neustále poukazuje na nestandardní chování M., který údajně v počáteční fázi trestního řízení vystupoval v postavení obviněného. K těmto tvrzením Ústavní soud uvádí, že skutečnost, zda věc měla politický kontext či nikoliv, je otázkou, která se týká shromažďování důkazů a jejich hodnocení. Z napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Pokud stěžovatel zastává názor, že trestně stíhány a odsouzeny měly být i jiné osoby, lze k tomu pouze dodat, že takové domněnky jsou pro trestní věc stěžovatele zcela nepodstatné, resp. stěžovateli nesvědčí žádné právo, na základě něhož by se mohl dovolávat trestního stíhání třetích osob. Stěžovatel nadto mylně ve své ústavní stížnosti uvádí, že M. byl na počátku trestního řízení v postavení obviněného. Toto tvrzení je nepravdivé, neboť M. nikdy v trestní věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 81 T 7/2017 v postavení obviněného nefiguroval, pouze byly prověřovány okolnosti týkající se kupní smlouvy o převodu nemovitostí. Další okolnosti, které stěžovatel navazuje na údajné postavení M. jako obviněného, jsou tedy zavádějící a nelze je z právního hlediska přijmout.
22. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v otázce opomenutých důkazů, neboť obecné soudy se vypořádaly se všemi důkazními návrhy, které vznesl. Pokud jde konkrétně o důkazní návrh svědeckou výpovědí bývalého řidiče L., F. T. M., vrchní soud tento důkazní návrh zamítl s poukazem na nadbytečnost a faktickou bezúčelnost, což je v odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu blíže vysvětleno.
23. Neopodstatněná je taktéž námitka dotýkající se tvrzeného porušení práva na zákonného soudce z důvodu porušení pravidel pro místní příslušnost krajského soudu. K realizaci pokusu podvodu došlo právě podáním návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch stěžovatele na Katastrálním úřadu pro Olomoucký kraj, katastrálním pracovišti v P., a tudíž byla správně založena místní příslušnost krajského soudu (srov. §18 trestního řádu a nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14).
24. Stěžovatel taktéž poukazuje na možné porušení zásad nestrannosti a nezávislosti soudu, a to pouze na základě toho, že předseda senátu krajského soudu JUDr. Vašků posuzoval i kauzu Š., který M. poškodil tím, že ho připravil o obchodní podíl v obchodní společnosti X. Bez indicií, které by předestřely konkrétní okolnosti svědčící pro porušení zásad nestrannosti a nezávislosti však nelze jejich porušení jakkoliv dovodit. Stěžovatel přitom žádné takové důkazy nepředkládá ani nic konkrétního v tomto ohledu netvrdí.
25. Otázka případné nesprávné právní kvalifikace je řešena taktéž v napadeném usnesení Nejvyššího soudu v bodě 50 a následujících. Na tyto pasáže Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
26. Stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnost projednal přednostně.
27. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu