ECLI:CZ:US:2021:3.US.1549.21.1
sp. zn. III. ÚS 1549/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, Praha 3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2021, č. j. 101 Co 309/2020-467, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 6. 2020, č. j. 12 P 37/2016-337, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživného pro nezletilou dceru C., jejíž matkou je L. S. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta, týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.
3. Nyní napadeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného pro nezletilou C. na 5 000 Kč a návrh matky L. S. na zvýšení výživného pro nezletilou C. na 15 000 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že u nezletilé C. nebyly splněny podmínky pro snížení ani zvýšení výživného, neboť oproti původnímu rozhodnutí z roku 2016, jímž jí bylo přiznáno výživné ve výši 10 000 Kč, se podstatně nezměnily poměry, které by změnu odůvodňovaly. Odmítnutí návrhu na snížení výživného okresní soud odůvodnil zejména tím, že celkové majetkové poměry stěžovatele se vzdor jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, zapříčiněnému chronickým neurologickým onemocněním s atakovitým průběhem, podstatně nezměnily. Okresní soud současně zdůraznil, že stěžovatel je stále s to dosahovat alespoň takových příjmů, jakých dosahoval v době posledního rozhodnutí soudu o výživném. Nadto je stěžovatelův pokles v příjmech kompenzován finanční podporou ze strany jeho matky.
4. Na základě odvolání stěžovatele a matky nezletilé Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu nyní rovněž napadeným rozsudkem v plném rozsahu potvrdil. Ztotožnil se totiž plně se skutkovými i právními závěry okresního soudu a potvrdil, že dosavadní výše výživného odpovídá odůvodněným potřebám nezletilé i výdělkovým schopnostem rodičů. Neopomenul ani posoudit možnosti a schopnosti stěžovatele při uplatnění na pracovním trhu. Dospěl k závěru, že stěžovatel je zaměstnatelný i na kvalifikovaných pozicích, zejm. ve sféře informačních technologií. Připomněl však, že stěžovatelovo onemocnění může vést k pracovní neschopnosti, dojde-li k atakům.
5. Stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti se závěry okresního a krajského soudu nesouhlasí a poukazuje na údajně nedostatečné zjištění a zhodnocení skutkového stavu. Podle názoru stěžovatele krajský soud nedostatečně prokázal, že se jeho měsíční příjem pohybuje mezi 40 000 a 45 000 Kč. Zároveň se také stěžovatel domnívá, že finance, které mu poskytuje jeho matka, nemohou být zohledněny při výpočtu průměrných měsíčních příjmů. Interpretace, ke které dospěl krajský soud, podle stěžovatele vede k tomu, že mu nezbývají žádné finanční prostředky, neboť veškeré peníze spotřebuje na chod domácnosti. Zároveň má stěžovatel za to, že krajský soud nedostatečně posoudil jeho pracovní schopnost. Krajský soud totiž nevzal dostatečně v potaz, jaké důsledky má ataka na jeho schopnost k práci, resp. nezjišťoval, má-li stěžovatel možnost skutečně pracovat na plný úvazek.
6. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy]. Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Podstatu nyní posuzované ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry okresního soudu a zejména krajského soudu, ve kterých shledává porušení jeho základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je však založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilou a spočívá výlučně v přehodnocování podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy přitom učiněné závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily, a to v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s elementárními principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů ohledně vyhodnocení provedeného dokazování a výkladu podústavního práva, pokud stěžovatel nenabídl relevantní argumenty, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
11. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen zřejmým a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Nic takového však zdejší soud v nyní posuzované věci nezjistil.
12. Napadený rozsudek okresního soudu je totiž náležitě a přesvědčivě odůvodněn a jak se podává ze shora uvedeného, Ústavnímu soudu s ohledem na jeho postavení v ústavním systému nepřísluší skutkové závěry obecných soudů přehodnocovat, a to ani v případě, když by se s nimi plně neztotožňovat (což ovšem není tento případ).
13. Z obsahu napadených rozsudků se podává, že v řízení vypovídala matka nezletilé, jakož i stěžovatel; následně proběhl i výslech svědkyně a bylo provedeno i několik listinných důkazů, vč. lékařských zpráv a výpisů. Argumentace okresního soudu je v tomto ohledu vnitřně bezrozporná a srozumitelná. Okresní soud náležitě posoudil finanční i majetkovou situaci účastníků řízení a zdravotní stav stěžovatele. Na základě těchto skutečností a výčtu relevantních ustanovení občanského zákoníku k této věci pak okresní soud rozhodl shora uvedeným způsobem. V rozhodnutí okresního soudu tak není Ústavnímu soudu patrné žádné porušení základních práv stěžovatele.
14. Krajský soud následně - na základě podaných odvolání - doplnil dokazování o některé další listinné důkazy (např. zpráva Neurologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, výpis z účtu stěžovatele a další), pokusil se objasnit finanční situaci svědkyně Barbory Votýpkové (údajná partnerka stěžovatele) a vyslechl účastníky řízení. Je tak zjevné, že se snažil v maximální míře zjistit všechny relevantní okolnosti případu.
15. Jako relevantní se nejeví ani námitka stěžovatele, kterou se ohrazuje v ústavní stížnosti vůči krajskému soudu, který odhaduje možnou výši stěžovatelova příjmu na 40 000 až 45 000 Kč měsíčně. Krajský soud tyto skutečnosti zjistil výpovědí samotného stěžovatele, který sdělil, že mu matka poskytuje okolo 25 000 Kč měsíčně (srov. rozsudek krajského soudu, bod 22) a zároveň bylo prokázáno, že stěžovatelovy příjmy ze společnosti X jsou každý měsíc 25 000 Kč. Současně provedl krajský soud dokazování přehledem aktuálně volných pracovních míst, odpovídajících kvalifikaci stěžovatele (bod 25 napadeného rozsudku).
16. Ústavní soud k tomu uvádí, že obecné soudy jsou povinny posuzovat finanční a majetkové poměry povinného v plné šíři. Právě takový postup je totiž esencí práva na spravedlivý proces, resp. povinností soudu vyplývající z povahy tzv. nesporného řízení. Rozhodnutí obecných soudů musí být v souladu s principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo. Okresní i krajský soud tak v nyní posuzované věci správně posuzovaly i celkové majetkové poměry stěžovatele, a to pokud jde o dovolené, koníčky, ale i příjmy od jeho matky. Pokud by tyto aspekty případu soudy naopak pominuly, bylo by takové počínání potenciálně porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud by takové opomenutí věrohodně neodůvodnily. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 795/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 85/94 SbNU 131)].
17. Ústavní soud je samozřejmě dalek toho, aby jakkoliv relativizoval vážnost zdravotního stavu stěžovatele, který trpí závažným neurologickým onemocněním. Současně však respektuje výsledky provedeného dokazování obecnými soudy, které na jejich základě dospěly k závěru, že zatím není důvod přistoupit k jinému stanovení výživného na nezletilou dceru, přičemž tento závěr řádně a přesvědčivě odůvodnily.
18. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o výživném patří mezi rozhodnutí, kde se uplatňuje zásada clausula rebus sic stantibus. I v nyní posuzovaném případě tudíž platí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů mohou být změněna ve smyslu ustanovení §163 o. s. ř., dojde-li k podstatné změně poměrů.
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu