ECLI:CZ:US:2021:3.US.161.21.1
sp. zn. III. ÚS 161/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. L., zastoupeného JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem, sídlem Národní třída 300/24, Hodonín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2020 č. j. 6 To 87/2020-4278 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2020 č. j. 53 T 4/2020-4034, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") podala dne 11. 9. 2020 u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") na stěžovatele obžalobu pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pro dva zločiny legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 2, odst. 4 písm. b), c) a d) tr. zákoníku.
3. Již v průběhu přípravného řízení byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 9. 2019 č. j. 19 Nt 305/2019-7 z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), kdy současně nebyl přijat jím nabízený písemný slib. Stížnost stěžovatele byla zamítnuta usnesením krajského soudu ze dne 3. 10. 2019 č. j. 9 To 412/2019-17. Stěžovatel podal proti uvedeným usnesením ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19 zamítl jako zjevně neopodstatněnou.
4. O dalším trvání vazby bylo rozhodováno v příslušných zákonných intervalech. Napadeným usnesením krajského soudu bylo podle §72 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu nebyla přijata nabídka záruky důvěryhodných osob a podle §73 odst. 1 písm. c) a d) nebyla přijata náhrada vazby dohledem probačního úředníka a některým z předběžných opatření uvedených v §88c tr. řádu.
5. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu ve vazebních věcech krajskému soudu vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť neuvedl skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání stíhaných trestných činů, ani konkrétní skutečnosti odůvodňující jeho ponechání ve vazbě. Má za to, že samotná hrozba vysokým trestem nezakládá existenci útěkové vazby, přičemž u něj nejsou dány další okolnosti, které by obavu, že uprchne či se bude skrývat, odůvodňovaly. Popírá, že by měl nějaký relevantní vztah k zahraničí ve spojení s údajným prodejem marihuany a poukazuje na svoje ustálené osobní a majetkové poměry. Nesouhlasí s dobou páchání své trestné činnosti, jak byla určena v usnesení o zahájení trestního stíhání, a vyslovuje názor, že nemohl skutek, který je mu kladen za vinu, spáchat v době podmíněného odkladu výkonu předchozího trestu odnětí svobody. Má za to, že opakování trestné činnosti může u něj být zabráněno využitím jiných opatření. Stěžovatel dále připomíná tzv. doktrínu zesílených důvodů, přičemž tvrdí, že se důkazní situace od doby vzetí do vazby nezměnila ve smyslu zesílení podezření, když naopak došlo k jeho oslabení, což vyvozuje z absence relevantních důkazů svědčících o jeho vině. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nedodržel základní zásadu trestního řízení zakotvenou v §2 odst. 12 tr. řádu, neboť s odkazem na obsah spisového materiálu vyšel i z důkazů, které nebyly provedeny. Stěžovatel poukazuje i na porušení práva na zákonného soudce, které bylo podle jeho názoru porušeno opatřením místopředsedy krajského soudu, což vyvozuje z rozvrhu práce krajského soudu účinného v době podání obžaloby dne 11. 9. 2020.
7. Rovněž usnesení vrchního soudu stěžovatel vytýká, že obsahuje vágní odůvodnění bez uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících trvání vazby. Polemizuje s jeho závěry o trvání útěkové vazby i vazby předstižné, znovu poukazuje na chybný údaj o počátku ilegální výroby a distribuce omamných a psychotropních látek, čímž zpochybňuje závěr o spáchání tohoto skutku v době podmíněného odsouzení za předchozí stejnou trestnou činnost. Polemizuje i s dalšími závěry vrchního soudu, jimiž bylo reagováno na jeho námitky uplatněné ve stížnosti a opakované i v ústavní stížnosti. Vytýká mu i nepřezkoumání rozhodnutí krajského soudu z hlediska příslušnosti rozhodujícího senátu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
11. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy osobní svobody vazbou nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, včetně práva na soudní ochranu.
12. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu.
13. Základní podmínkou zbavení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 nebo ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http:/nalus.usoud.cz).
14. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele bylo rozhodováno ve stádiu řízení před soudem, kdy již byla podána obžaloba. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení vede řízení před soudem. Krajský soud měl tedy pro své rozhodování k dispozici kompletní spisový materiál z přípravného řízení, včetně obžaloby. Shledal-li trestní stíhání stěžovatele pro závažnou trestnou činnost nadále za důvodné, přičemž jeho důvodnost posílila právě skutečnost, že na něho byla již podána obžaloba, nelze jeho postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že krajský soud neměl pro své rozhodnutí dostatek důkazů, neboť v napadeném usnesení je odkazováno na konkrétní důkazy vedoucí k závěru, že ve věci existuje důvodné podezření, že se stěžovatel drogové trestné činnosti popsané v obžalobě dopustil, a to včetně důkazů vztahujících se k mezinárodnímu přesahu žalovaného skutku.
15. Namítá-li stěžovatel porušení zásady vyjádřené v §2 odst. 12 tr. řádu, které spatřuje zejména v tom, že se krajský soud (včetně přísedících) neseznámil se všemi skutečnostmi obsaženými v trestním spise, je třeba poukázat na bod 17 napadeného usnesení vrchního soudu, v němž se vrchní soud uvedenou námitkou dostatečně zabýval a ústavně konformně se s ní vypořádal.
16. Nelze přisvědčit ani námitce, že soudy obou stupňů neuvedly konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby útěkové a předstižné. Z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že se soud náležitě věnoval všem okolnostem a hlediskům, které jsou rozhodné pro závěr o trvání vazebních důvodů, a své rozhodnutí odůvodnil přezkoumatelným způsobem. Stěžovatel je v posuzované věci obžalován mimo jiné ze zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) a c) tr. zákoníku a v případě uznání viny je tak ohrožen trestní sazbou v rozpětí od deseti do osmnácti let. Není přitom pravdou, že by byla hrozba uložení vysokého trestu jedinou relevantní skutečností. Krajský soud případně poukázal na existenci dalších konkrétních okolností, zesilujících obavu z útěku či skrývání se, neboť upozornil na mezinárodní přesah trestné činnosti i na reálné kontakty stěžovatele nejméně na území Polské republiky. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o důvodnosti trvání vazby stěžovatele podle §67 písm. a) tr. řádu. Na zdůvodněné obavě krajského soudu nemůže nic změnit ani ničím nepodložené tvrzení stěžovatele, že v kontaktu s cizími státními příslušníky nebyl ani jim nepředával omamné a psychotropní látky. V této souvislosti lze odkázat i na bod 12 usnesení vrchního soudu, v němž tento soud podrobně a i nad rámec rozhodnutí krajského soudu uvedl vedle hrozby vysokého trestu odnětí svobody další okolnosti nasvědčující obavě, že se stěžovatel v případě propuštění z vazby zachová způsobem předvídaným v §67 písm. a) tr. řádu.
17. Krajský soud se přezkoumatelným způsobem vyjádřil i k existenci důvodů vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu a vrchní soud jeho úvahy potvrdil. Dospěly-li oba soudy k závěru, že existuje důvodné podezření, že by stěžovatel mohl drogovou trestnou činnost, pro niž je obžalován, opakovat, neboť se jí dopouštěl v době podmíněného odsouzení za trestnou činnost stejného charakteru, nelze ani tomuto závěru z ústavněprávního hlediska nic vytknout, přičemž stěžovatelova námitka stran nesprávného počátku doby páchání tohoto skutku uvedeného v obžalobě bude jistě předmětem dalšího dokazování před nalézacím soudem.
18. Vytýká-li stěžovatel vrchnímu soudu, že řádně nepřezkoumal usnesení krajského soudu z hlediska příslušnosti rozhodujícího senátu, ani této námitce nelze přiznat opodstatněnost. Z bodů 18 až 20 napadeného usnesení vyplývá, že se vrchní soud uvedenou námitkou, kterou stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti, podrobně zabýval a řádně se s ní vypořádal. Dospěl-li k závěru, že opatření místopředsedy krajského soudu jakožto soudního funkcionáře bylo v souladu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, i s rozvrhem práce krajského soudu platným a účinným pro rok 2020, přičemž hodnocení tzv. přetíženosti jednotlivých senátů je zcela zjevně v dispozici příslušného soudního funkcionáře, je i tento jeho závěr plně přezkoumatelný. Ústavní soud v této souvislosti v minulosti opakovaně konstatoval, že pro to, aby nedošlo k porušení zásady zákonného soudce, musí být pravidla pro přidělení napadlých věcí do jednotlivých soudních oddělení v příslušných rozvrzích práce jednotlivých soudů stanovena jednoznačně a transparentně [srov. nálezy ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71) nebo ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307)]. Není pochyb o tom, že v posuzovaném případě byla tato pravidla nastavena transparentně, což vyplývá z příslušné části rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2020 nazvané "trestní úsek, A 2/II", z níž se podává, že předseda, popř. místopředseda krajského soudu má pravomoc mimo jiné rozhodnout o přidělení věci jinému soudci i v zájmu zajištění plynulosti řízení (zejména ve věcech vazebních).
19. Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, žádné protiústavní nedostatky nevykazuje.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu