ECLI:CZ:US:2021:3.US.1635.21.1
sp. zn. III. ÚS 1635/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2021, č. j. 0 PP 511/2020-19, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2021, č. j. 47 To 96/2021-32, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2021 a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví konkretizovaných rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud")
a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "stížnostní soud"), neboť je názoru, že tato rozhodnutí porušují čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 8 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody ve výměře 6 let a 6 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem stížnostního soudu ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 45 T 3/2009, za spáchání trestných činů neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 3 a 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), podvodu dle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací dle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatel podal k okresnímu soudu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle §88 trestního zákoníku, již okresní soud svým napadeným usnesením zamítl dle §88 odst. 3 trestního zákoníku a contrario.
3. Okresní soud měl, stručně řečeno, u stěžovatele za splněnou podmínku vykonání alespoň jedné třetiny uloženého trestu, avšak nepovažoval za splněnou podmínku prokázání polepšení ani prognózy vedení řádného života do budoucna. Ačkoliv totiž stěžovatel byl kladně hodnocen ve zprávě věznice, od konce dubna 2019 se nacházel v I. prostupné skupině, účastnil se zájmových i vzdělávacích aktivit, nachází se dle okresního soudu ve výkonu trestu odnětí svobody dlouhodobě, a je tedy na vězeňský režim dobře adaptován, takže tato kladná hodnocení sama o sobě nemusí být vypovídající, navíc výkon trestu odnětí svobody nenastoupil dobrovolně, skrýval se před policií a za dobu výkonu trestu uhradil na způsobené škodě toliko 100 Kč. Proto okresní soud dospěl k závěru, že je třeba na stěžovatele pro jeho efektivní nápravu výkonem trestu působit déle.
4. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost, na jejímž podkladě stížnostní soud dle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, toto usnesení zrušil a sám nově rozhodl tak, že žádost stěžovatele zamítl dle §88 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku. Učinil tak toliko vzhledem ke změně právní úpravy, věcně se však shodl s právním názorem okresního soudu, toliko na rozdíl od něj považoval u stěžovatele za splněnou i podmínku prognózy vedení řádného života do budoucna. Stížnostní soud spatřoval nesplnění podmínky prokázání polepšení se zejména v tom, že stěžovatel sice získal dohromady 13 kázeňských odměn, avšak naposledy se tak stalo déle než rok před podáním žádosti o podmíněné propuštění. Stížnostní soud pochyboval, zda na svém polepšení stěžovatel skutečně trvale pracuje, neboť v tomto období nebyl výkon trestu z jeho strany nijak nadstandardní a vybočující z plnění běžných povinností.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po stručné rekapitulaci průběhu řízení proti napadeným usnesením namítá: 1) nesprávné hodnocení důkazů; 2) nerespektování judikatury Ústavního soudu; 3) porušení kontradiktornosti řízení stížnostním soudem; 4) rozpor vyhlášeného odůvodnění a písemného odůvodnění rozhodnutí okresního soudu. Podstatu těchto námitek lze vyjádřit následovně:
6. Ad 1) stěžovatel formuluje názor, že oba obecné soudy své skutkové závěry založily na nepravdivých skutečnostech, opomenuly celkové chování stěžovatele, nezkoumaly objektivní překážky získání kázeňských odměn a nedostatečně své závěry odůvodnily. Okresní soud v podstatě neuvedl žádné důvody, proč podmínku polepšení nepovažuje za splněnou, stížnostní soud pak tuto vadu napravil, avšak nepřihlédl ke všem důkazům. Stejně tak přecenil i význam nedobrovolného nenastoupení do výkonu trestu. Stěžovatel přitom plnil všechny podmínky řádně, choval se vzorně a nad rámec jakýchkoliv tabulek, plnil veškeré programy, podílel se na vzdělávání ostatních odsouzených jejich přípravou na zkoušku ECDL, snažil se vzdělávat, aby po svém propuštění mohl nalézt kvalifikované zaměstnání v oboru PC, přičemž v ničem z toho nepolevil ani v posledním roce. Stížnostní soud také vychází z nesprávné premisy, že stěžovatel je ve výkonu trestu pro dvě odsouzení, a to na základě rozsudků Okresního soudu v Chomutově a Okresního soudu v Mostě, což není pravda.
7. Ad 2) má stěžovatel za to, že nevyhovění žádosti o podmíněné propuštění jen z důvodu nezískání kázeňských odměn v posledním období, aniž by stížnostní soud zkoumal, jaké objektivní překážky (zejména protiepidemická opatření) tomu bránily, jakož i nepřihlédnutí k pozitivnímu hodnocení věznice a přiznání přílišné váhy nedobrovolnému nastoupení do výkonu trestu, jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezy sp. zn. II. ÚS 482/18 a sp. zn. III. ÚS 688/21. V rozporu s tímto judikátem také obecné soudy nevymezily, co má stěžovatel učinit do budoucna pro to, aby podmínky pro podmíněné propuštění splnil. K tomu stěžovatel odkazuje i na nález sp. zn. II. ÚS 945/20.
8. Ad 3) stěžovatel napadá skutečnost, že stížnostní soud odůvodnil nesplnění podmínky prokázaného polepšení na základě důvodu, který stěžovatel nemohl anticipovat a nemohl se k němu ani vyjádřit, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Stížnostní soud tak stěžovateli ani nedal příležitost vysvětlit, proč za poslední rok žádnou kázeňskou odměnu nezískal, a žádný obecný soud nezjišťoval příčinu tohoto stavu ani dotazem na věznici.
9. Ad 4) stěžovatel namítá také průtahy v řízení, neboť žádost o podmíněné propuštění podal dne 9. 11. 2020 a k jejímu projednání došlo až 3. 2. 2021.
10. Ad 5) stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud po vyhlášení napadeného usnesení podal jeho jiné důvody, než které uvedl v písemném vyhotovení. Sdělil, že stěžovatel nemá sebereflexi, protože použil opravné prostředky, a bude pokračovat v trestné činnosti, ačkoliv stěžovatel opakovaně uvedl, že je mu líto, co se stalo, a že to opakovat nebude. V písemném odůvodnění však tyto důvody chybí. Vypořádal-li se s touto námitkou stížnostní soud tak, že průběh vyhlášení nelze verifikovat, neboť o něm nebyl prováděn zvukový záznam, nemůže taková skutečnost jít ke stěžovatelově tíži.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Stěžovatel se celou svou argumentací snaží o revizi skutkových závěrů obecných soudů a jejich právních úvah Ústavním soudem s cílem dosáhnout svého podmíněného propuštění. To však odporuje postavení Ústavního soudu, které, jak rozvedeno výše, není povolán k tomu, aby byl další obecně přezkumnou instancí obecného soudnictví, ale je orgánem ochrany ústavnosti. Ústavněprávního rozměru přitom nedosahuje ani jedna ze stěžovatelových námitek. V podrobnostech uvádí Ústavní soud následující:
13. Námitka 1) je zjevně bezdůvodná. Ústavní soud již v minulosti nesčetněkrát ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)], není na ně právní nárok [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 464/19 ze dne 9. 7. 2019] a ani nejde
o automatický postup [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)].
14. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy (nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019). Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími v procesním rámci respektujícím požadavky hlavy páté Listiny [srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 464/19 ze dne 9. 7. 2019 (N 132/95 SbNU 112), nález sp. zn. III. ÚS 2511/19 ze dne 2. 6. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 2595/20 ze dne 8. 12. 2020, nález sp. zn. IV. ÚS 652/20 ze dne 7. 7. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ze dne 19. 12. 2019], zejména požadavek na kontradiktornost řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011
(N 90/61 SbNU 405)], dostatečné zjištění skutkového stavu [srov. např. nález sp. zn.
III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)], a tak Ústavní soud do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění v zásadě nezasahuje [nález sp. zn. II. ÚS 810/18 ze dne 18. 6. 2019].
15. Po věcné stránce je pak ústavněprávní rámec rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění vytyčen zejména zákazy neomezeně volné soudcovské úvahy (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1945/20 ze dne 29. 1. 2021), paušálního vyloučení kteréhokoliv odsouzeného z možnosti dosáhnout podmíněného propuštění [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69) či sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018], zaměňování podmínek pro podmíněné propuštění s důvody, pro něž byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37) či nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ze dne 19. 12. 2019], statického posuzování nápravy a prognózy odsouzeného a ignorování jeho vývoje ve výkonu trestu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021), založení závěru o tom, že odsouzený neprokázal polepšení, toliko na pocitu neopírajícího se o konkrétní skutečnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 688/21 ze dne 9. 6. 2021).
16. V nynější věci se však obecné soudy porušení všech těchto zákazů vystříhaly, a tedy nezavdaly Ústavnímu soudu příčinu ke kasaci napadených rozhodnutí. Je pravdou, že napadené usnesení okresního soudu je odůvodněno nedostatečně a nevyplývají z něj konkrétní skutečnosti, pro něž měl tento soud podmínku prokázání nápravy za nesplněnou, tuto vadu však zhojil svým usnesením stížnostní soud. Ten dospěl k závěru, že u stěžovatele není prokázáno, že na svém polepšení pracuje dlouhodobě a setrvale, neboť v posledním období u něj nezaznamenal nadstandardní výkon trestu přesahující plnění základních povinností, a okrajově přihlédl i k tomu, že stěžovatel se skrýval před policií a nenastoupil výkon trestu dobrovolně. Z odůvodnění jeho usnesení přitom neplyne, že by tuto skutečnost přeceňoval nebo že by ignoroval veskrze kladné hodnocení věznice a další pozitivní prvky ve stěžovatelově výkonu trestu.
17. Skutkové závěry i odůvodnění napadených usnesení ve vzájemné souvislosti obstojí. Ústavní soud na jedné straně připouští, že závěr o nesplnění podmínky prokázání polepšení nelze opírat o pouhé paušální konstatování, že stěžovatel je dobře adaptovaný na výkon trestu, takže je otázkou, zda je jeho pozitivní hodnocení výsledkem autentické snahy či konformního utilitarismu. Na druhé straně však nelze zcela opomíjet, že po určité době výkonu trestu k adaptaci na jeho podmínky skutečně dochází a odsouzení mohou být schopni dosahovat pozitivních hodnocení čistě instrumentálně. V nynější věci stížnostní soud nicméně nevycházel z generalizací, ale hodnotil reálnou konkrétní situaci stěžovatele, který jej nepřesvědčil o tom, že by u něj upřímná snaha o polepšení vytrvale a nepřetržitě pokračovala. Takový závěr je v souladu se shora nastíněným ústavněprávním rámcem rozhodování o podmíněném propuštění i pro dokazování v trestním řízení. Ústavní soud mu tak nemá co vytknout.
18. Pro námitku 2) platí do značné míry to samé, co pro námitku 1). Stěžovatel se domáhá toliko přiznání jiné váhy jednotlivým hlediskům rozpracovaným v judikatuře Ústavního soudu, ačkoliv obecné soudy se pohybovaly v jí vytyčených mantinelech. V této judikatuře totiž není stanoveno žádné absolutní kritérium, které by vždy nad všemi ostatními muselo převážit, ani povinnost obecných soudů nekriticky přebírat závěry hodnotící zprávy věznice.
19. Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentem, že by ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele mohly být porušeny jen tím, že obecné soudy rezignovaly na dokazování objektivních okolností, které stěžovateli v získání kázeňských odměn bránily. Žádnou takovou objektivní okolnost stěžovatel totiž v ústavní stížnosti nekonkretizoval a toliko hypoteticky uvedl, že by to mohla být např. protiepidemická opatření uplatňovaná v posledních dvou letech. Stěžovateli se tedy nezdařilo Ústavní soud přesvědčit, že mu skutečně v získání kázeňské odměny nějaká objektivní překážka bránila, což by stížnostní soud zjistil, kdyby v tomto směru doplnil dokazování. Takto hypotetické námitce proto Ústavní soud nemohl přisvědčit.
20. Uvádí-li stěžovatel, že stížnostní soud nesprávně vycházel z toho, že je ve výkonu trestu pro dvě odsouzení, pak Ústavní soud stěžovateli sice dává za pravdu v tom, že tento údaj je nesprávný, nicméně nic dalšího z něj pro rozhodnutí o stěžovatelově žádosti nevyplývá. Stížnostní soud tuto nesprávnou informaci uvedl toliko ve vztahu ke splnění podmínky vykonání minimální části trestu, kterou, stejně jako okresní soud, považoval za bezezbytku splněnou, jinak s touto informací nikterak nepracoval. Nemohl se tím tedy dopustit žádného porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody.
21. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že by obecné soudy dostatečným způsobem nevymezily, jaké úsilí má vynaložit do budoucna, aby svého podmíněného propuštění reálně mohl dosáhnout. Výslovně v bodě 6. in fine stížnostní soud stěžovateli naznačil, že do budoucna musí soudy přesvědčit, že na svém polepšení pracuje trvale, že jeho výkon trestu je nadstandardní a vybočuje z plnění běžných povinností odsouzených. Je nepochybné, že toto úsilí stěžovatele stížnostní soud vztahoval zejména k získání kázeňské odměny či odměn, dalším dobrovolným aktivitám atd.
22. Námitka 3) rovněž není důvodná. V trestním řízení nejsou obecné soudy vázány povinností poskytovat obviněným (či v tomto případě odsouzenému) průběžný náhled na svůj předběžný právní názor či skutkové závěry. Počet kázeňských odměn nepovažoval sám o sobě za dostatečný již okresní soud, tedy precizoval-li stížnostní soud blíže konkrétní důvod této nedostatečnosti, nelze z toho dovozovat překvapivost rozhodnutí. Kromě toho i z judikatury Ústavního soudu, na kterou sám stěžovatel poukazuje, jednoznačně vyplývá, že sám o sobě počet kázeňských odměn bez bližšího zkoumání jejich kontextu polepšení neprokazuje [srov. nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411)]. Pro stěžovatele tak muselo být předvídatelné, že součástí tohoto kontextu je i časová rovina včetně zohledňování toho, zda odsouzený vykazuje pozitivní vývoj setrvale, nebo zda stagnuje či regreduje (což recentně výslovně potvrdil i Ústavní soud - viz nález sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021, bod 30.).
23. Ani námitka 4) Ústavní soud nepřesvědčila. Stěžovatel nevyužil příslušných postupů dle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zejména návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích, na jehož předchozí vyčerpání Ústavní soud zásadně váže přípustnost ústavní stížnosti směřující proti průtahům řízení [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 4104/17 ze dne 15. 8. 2018 (N 136/90 SbNU 241), bod 17.; nález sp. zn. I. ÚS 2869/17 ze dne 14. 5. 2018 (N 89/89 SbNU 343), bod 25.; nález sp. zn. I. ÚS 3296/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 238/87 SbNU 853), bod 20.]; či nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349)]. Stěžovatel přitom ani netvrdí, ani neprokazuje, že by se jakýmkoliv způsobem proti průtahům bránil.
24. I pro námitku 5) platí, že nedosahuje ústavněprávní intenzity. Se stěžovatelem Ústavní soud souhlasí v tom, že za řádnou dokumentaci průběhu veřejného zasedání odpovídá soud, který je vede, a že absence zvukového záznamu nemůže jít na vrub stěžovatele. Stížnostní soud se však touto námitkou zabýval i věcně s tím, že úplná identita mezi vyhlášenými důvody a písemným odůvodněním rozhodnutí být nemusí. Ani Ústavní soud se stěžovateli nepodařilo přesvědčit, že by případný rozpor mezi vyhlášenými důvody a písemným odůvodněním byl způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Ten tento zásah spatřuje v podstatě již jen v samotném faktu, že tato dvě odůvodnění nekorespondují. Netvrdí tedy, že by byl změnou důvodů zaskočen, že by mu znemožnila či ztížila podání stížnosti atd.
25. Ústavní soud za těchto okolností nemůže porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody konstatovat a shoduje se se stížnostním soudem v tom, že samotná inkongruence vyhlášeného a písemného odůvodnění sama
o sobě nezakládá nicotnost či nezákonnost rozhodnutí, jehož se týká. Jiná situace by nastala v případě odchylnosti vyhlášené a písemné výrokové části rozhodnutí, tu však stěžovatel nenamítá.
V. Závěr
26. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto rozhodnutích ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
27. Jen jako obiter dictum, neboť k této skutečnosti Ústavní soud při svém rozhodnutí nemohl nijak přihlédnout, protože ji stěžovatel uvedl až ve vlastnoručně sepsaném podání přiloženém k ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí, že domáhá-li se stěžovatel podmíněného propuštění z výkonu trestu uloženého za spáchaný trestný čin náležející do oboru tzv. kyberkriminality, není nejvhodnější procesní strategií k prokázání, že se polepšil, naznačovat, že nevyhoví-li stěžovateli Ústavní soud, obrátí se s prosbou o pomoc na neformální hackerskou skupinu Anonymous.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu