ECLI:CZ:US:2021:3.US.1657.21.1
sp. zn. III. ÚS 1657/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Stanislava Šáry, zastoupeného Mgr. Pavlem Kohútem, advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021 č. j. 30 Cdo 99/2021-149 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2020 č. j. 25 Co 177, 178/2020-121, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi porušily jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje uvést toliko základní fakta.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl částečným rozsudkem pro uznání ze dne 30. 1. 2020, č. j. 17 C 11/2019-78, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 2020, č. j. 17 C 11/2019-90, o žalobě na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli částku 150 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem a zaslat mu písemnou omluvu. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
4. O stěžovatelově dovolání pak Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl tak, že je dle §243c odst. 1 a 2 zákona č. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.) (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, dle které je vydání rozsudku pro uznání výjimečným institutem, se kterým je nutné zacházet velmi citlivě. Pokud proto odvolací soud v postupu žalované znaky lhostejné či obstrukční pasivity, na kterou fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř. dopadá, nespatřuje, je jeho závěr s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu. Dovolací soud vzal do úvahy rovněž okolnost, že stěžovatele nepostihuje žádný přespříliš tvrdý a nespravedlivý negativní následek, jelikož soud prvního stupně nyní pouze v dalším řízení rozhodne, zda je stěžovatelem vznesený nárok skutečně dán či nikoliv. Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu ve smyslu §237 o. s. ř. při řešení otázky procesního práva neodchýlil.
5. Stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v nevydání rozsudku pro uznání, ačkoliv k takovému postupu byly dle jeho názoru splněny všechny podmínky. V ústavní stížnosti poukazuje zejména na pasivitu žalované a namítá, že soudy nezohlednily, že žalovaná nesplnila podmínky dané kvalifikovanou výzvou a ani podmínky předpokládané §114b odst. 5 o. s. ř. Žalovaná uvedla pouze procesní námitku, kterou nelze považovat za tvrzení ve věci. Nadto skutečnost, že žalovaná nemá k dispozici spis, stěžovatel považuje za účelovou námitku, neboť žalovaná byla jednak s věcí obeznámena a nebylo tedy nutné si ke zpracování vyjádření spis opatřovat, jednak ani nevyvinula přiměřené úsilí k tomu, aby si spis obstarala. Stěžovatel tvrdí, že na žalovanou mělo být soudy pohlíženo přísnější optikou, neboť se jedná o stát, který je náležitě personálně i odborně vybaven.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je tedy v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit především z ustálené judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tedy povolán korigovat excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatel se totiž domáhá pouze přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v jejich věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [srov. nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
10. Podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
11. Na toto ustanovení navazuje §114b odst. 5 občanského soudního řádu, podle něhož jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
12. Oprávnění k vydání rozsudku pro uznání v případě uvedené fikce uznání nároku zase upravuje §153a odst. 3 občanského soudního řádu, který stanoví, že rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6 o. s. ř.).
13. Ústavní soud konstatuje, že otázkou ústavnosti zákonné úpravy rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 občanského soudního řádu v případě, kdy nastane fikce uznání podle §114 odst. 5 občanského soudního řádu, se zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15, kterým zamítl návrh na zrušení jeho §114 odst. 5 a §153a odst. 3 ve slovech "§114 odst. 5" občanského soudního řádu. Rozsudek pro uznání shledal prostředkem sledujícím legitimní cíl, kterým je projednání věci bez zbytečných průtahů. Za stěžejní považoval skutečnost, že rozsudek pro uznání neomezuje autonomií vůle jednotlivce. Jeho vydání naopak sankcionuje pasivitu žalovaného.
14. Při posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání by však měl soud "volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek" [nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13 (N 168/82 SbNU 629), bod 23]. Právní úprava fikce uznání "je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně." [nález ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 (N 139/82 SbNU 229), bod 26]; obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 1252/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 167/82 SbNU 623), bod 12; nález sp. zn. II. ÚS 1298/17 ze dne 18. 8. 2017 (N 153/86 SbNU 553), bod 22]. "V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (...), stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 občanského soudního řádu neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu." [nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 842/16 (N 134/82 SbNU 179), bod 8]. Uvedené právní závěry jsou součástí ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [např. nález ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2693/16 (N 27/84 SbNU 331) nebo nález ze dne 18. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1298/17 (N 153/86 SbNU 553)].
15. Tato východiska ústavněprávního posouzení byla relevantní i v nyní posuzované věci. Ačkoliv lze zcela jistě s mnoha názory prezentovanými stěžovatelem v ústavní stížnosti v obecné rovině souhlasit, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že nezjistil žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly právní závěry odvolacího a dovolacího soudu. Pokud akceptovaly důvod žalované, pro který se nemohla adekvátně k části žaloby vyjádřit a v jejím postupu nespatřovaly ani lhostejný postoj k řízení či obstrukční pasivitu, které by ospravedlňovaly vydání částečného rozsudku pro uznání, a toto v napadených rozhodnutích řádně odůvodnily, Ústavní soud nemá za to, že by aplikovaly podústavní normy způsobem, který by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu.
16. Z uvedeného proto vyplývá, že v dané věci nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro vydání částečného rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 4 a odst. 5 o. s. ř., a napadená rozhodnutí je tak nutno považovat za ústavně konformní a nijak nevybočující z běžné (a zejména nikoliv neústavní) soudní praxe. Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí i s judikaturou Ústavního soudu, na kterou v odůvodnění svého usnesení odkázal. Stejně tak byl řádně odůvodněn i postup městského soudu.
17. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Nyní již bude na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení v plném rozsahu posoudil, zda je vznesený nárok stěžovatele dán či nikoliv.
18. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu