ECLI:CZ:US:2021:3.US.1743.21.1
sp. zn. III. ÚS 1743/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jorge Mojeny a 2) Moniky Mojenové, zastoupených JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem sídlem Pavlovická 366/7, Liberec, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2020, č.j. 14 C 196/2018-139, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2020, č.j. 14 Co 165/2020-177, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2021, č.j. 30 Cdo 1085/2021-237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č.j. 14 C 196/2018-139, zamítl žalobu, aby žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR) byla povinna zaplatit stěžovatelům náhradu škody ve výši 532 536 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč, tedy celkem 932 536 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 7. 2020, č.j. 14 Co 165/2020-177, rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se stěžovatelé domáhali po žalované zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudní exekutorky. Škoda 532 536 Kč měla představovat rozdíl mezi hodnotou nemovitosti, která byla v průběhu proti nim vedeného exekučního řízení prodána v dražbě, a částkou vrácenou z depozita exekutorského úřadu. Nemajetková újma měla spočívat v tom, že po návratu ze zahraničí zjistili, že přišli
o domov, ocitli se bez osobních věcí, prostředků, možnosti bydlení, byli zaskočeni vzniklou situací a po dobu jednoho roku intenzivně prožívali negativní emoce.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 5. 2021, č.j. 30 Cdo 1085/2021-237, dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen "o.s.ř."), odmítl, neboť trpělo vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
5. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelé k přípustnosti dovolání uvedli, že "napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a současně z důvodu, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". Dovolání ovšem dle Nejvyššího soudu obsahovalo pouze částečnou rekapitulaci stěžovateli již v řízení vznesených argumentů a jejich nesouhlas se závěrem městského soudu o tom, že soudní exekutorka coby vedlejší účastnice na straně žalované v exekučním řízení postupovala souladně se zákonem. Nejvyšší soud uzavřel, že jelikož v dovolání absentovalo vyjádření právní otázky, nebylo pro uvedenou vadu dovolání možné v dovolacím řízení pokračovat.
II.
6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich práva vyplývající z čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
7. Cítí se poškozeni provedením elektronické dražby jejich nemovitosti, kterou považují za neodůvodněný, uspěchaný, necitelný, neomluvitelný a zejména v době realizace již nikoliv nutný zásah do svých práv. Uvádí, že po dobu jednoho roku intenzivně prožívali trýzeň, strach, utrpení, negativní stres, zármutek, znepokojení, pocit ponížení a křivdy ze ztráty domova. Namítají, že s přihlédnutím k obsahu a důvodům jejich obrany jim nebyla v řízeních vedených před obecnými soudy poskytnuta alespoň částečná satisfakce, v čemž spatřují porušení svého práva na spravedlivý proces.
III.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem zjevně neopodstatněným a zčásti návrhem nepřípustným.
9. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovolání stěžovatelů odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř., neboť neobsahovalo vyjádření právní otázky a trpělo tedy vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Tomu však stěžovatelé nikterak relevantně neoponují, jelikož ústavní stížnost neobsahuje žádnou konkrétní argumentaci, která by tento závěr Nejvyššího soudu zpochybňovala. Stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdili, že by jejich dovolání zákonem vyžadované náležitosti splňovalo a jak Ústavní soud ověřil, toto nevyplývá ani ze samotného dovolání, ve kterém není blíže specifikováno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva nebyla dle stěžovatelů dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, ani která konkrétní právní otázka vyřešená dovolacím soudem má být podle nich posouzena jinak.
10. Z obsahu dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v §237 o.s.ř. měla podle jeho názoru nastat (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2212/20 ze dne 13. 10. 2020). Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat.
11. Této povinnosti však stěžovatelé v nyní posuzované věci nedostáli a na postup Nejvyššího soudu, který jejich dovolání s adekvátním zdůvodněním odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř., tak za těchto okolností nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Lze proto uzavřít, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
12. Dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 dále platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů".
13. S ohledem na právě uvedené právní závěry tak ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a proti rozsudku městského soudu nelze považovat za přípustnou, neboť stěžovatelé v důsledku vadně podaného dovolání nesplnili podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2421/19 ze dne 10. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2387/17 ze dne 11. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2731/19 ze dne 19. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 31/19 ze dne 24. 9. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 308/19 ze dne 27. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2835/20 ze dne 20. 10. 2020, usnesení sp. zn. I. ÚS 3113/20 ze dne 15. 12. 2020, a mnohá další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu