ECLI:CZ:US:2021:3.US.186.21.1
sp. zn. III. ÚS 186/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaroslava Marka a 2) Lubomíry Markové, oba zastoupeni Mgr. Ing. Ondřejem Malým, advokátem se sídlem Vranovská 1169/108, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 32 Cdo 2418/2020-977, a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 25. 5. 2020, č. j. 72 Co 125/2020-943, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 10 C 149/2012-904, stěžovatelům jako žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům (Pavlu Markovi a Dagmar Markové) společně a nerozdílně částku 1 393 348,47 Kč, žalobu co do částky 1 532 737,50 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v celém rozsahu odvolání. Okresní soud však usnesením ze dne 9. 3. 2020, č. j. 10 C 149/2012-927, řízení o odvolání stěžovatelů zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
3. O odvolání stěžovatelů proti tomuto usnesení Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že výrok okresního soudu o zastavení řízení potvrdil. Krajský soud zdůraznil, že podáním odvolání stěžovatelům vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání. Protože stěžovatelé společně s podaným odvoláním soudní poplatek nezaplatili, byli usnesením okresního soudu vyzváni k jeho zaplacení. Toto usnesení bylo jejich právnímu zástupci doručeno do datové schránky. Podle připojeného potvrzení o dodání a doručení do datové schránky uvedená datová zpráva obsahovala vedle tohoto usnesení ještě odvolání podané žalobci a dále přípis, kterým bylo stěžovatelům sděleno, aby v případě svého vyjádření k odvolání žalobců toto zaslali soudu do 14 dnů od jeho doručení. Datová zpráva obsahující usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku byla do datové schránky právního zástupce stěžovatelů doručena dne 31. 1. 2020. Lhůta pro zaplacení soudního poplatku z odvolání tak uplynula dne 17. 2. 2020; stěžovatelé však soudní poplatek zaplatili teprve dne 18. 3. 2020 (srov. odst. 10 napadeného usnesení krajského soudu).
4. Krajský soud za této situace neshledal důvodu, pro který by doručení usnesení obsahujícího výzvu k zaplacení soudního poplatku nemělo být považováno za řádné. Okolnost, že doručovaná zpráva obsahovala více písemností, řádnost doručení nevylučuje. Stěžovatelé navíc na výzvu okresního soudu k zaplacení soudního poplatku nemuseli vyčkávat, neboť minimálně na číslo bankovního účtu se mohli u okresního soudu informovat, když i zaplacení soudního poplatku na správné číslo účtu bez uvedení variabilního symbolu by ke splnění poplatkové povinnosti postačilo. Skutečnost, že stěžovatelé zaplatili soudní poplatek až následně, po marném uplynutí stanovené lhůty, je pro posouzení dané věci bezvýznamná, neboť k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
5. Následné dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovateli v dovolání formulovanou otázku, zda lze zastavit soudní řízení, nebyl-li soudní poplatek za odvolání zaplacen ve lhůtě stanovené soudem v případě, že usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo doručeno společně s dalšími písemnostmi, totiž krajský soud podle Nejvyššího soudu neřešil a proto takto formulovaná otázka ani nemohla založit přípustnost dovolání. Brojili-li stěžovatelé dovoláním proti výrokům usnesení krajského soudu o náhradě nákladů řízení, pak nerespektovali, že v tomto rozsahu není dovolání ze zákona přípustné. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodal, že i podle jeho názoru doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku společně s dalšími dokumenty lze považovat za řádné. Ostatně i ve stanovisku ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz) uvedl, že každá datová zpráva odeslaná informačním systémem datových schránek musí mít alespoň jednu přílohu. Z toho zjevně vyplývá, že lze doručovat jednou datovou zprávu i více příloh.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. K argumentaci stěžovatelů uvádí Ústavní soud následující.
10. Ústavní stížnost stěžovatelů neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, když si vystačí v podstatě jen s rekapitulací případu a s východiskem, že pokud datová zpráva neměla ve svém předmětu výslovnou zmínku o tom, že jedna z příloh obsahuje i výzvu k zaplacení soudního poplatku, nejde o výzvu řádnou. S takto uvedenou argumentací se však Ústavní soud neztotožňuje a odkazuje v tomto ohledu pro stručnost na přesvědčivá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Rovněž podle Ústavního soudu bylo totiž povinností právního zástupce stěžovatelů seznámit se s obsahem jednotlivých příloh a splnit pokyny v nich uvedené. Okolnost, že předmět datové zprávy obsahoval jen odkaz na číslo listu, na němž bylo usnesení obsahující danou výzvu založeno, na této povinnosti právního zástupce stěžovatelů a na srozumitelnosti obsahu takové výzvy nic nemění.
11. Na danou věc lze přitom podle Ústavního soudu nahlížet i tak, že právní zástupce stěžovatelů věděl, že soudní poplatek v dané věci nebyl za odvolání zaplacen a o to více měl tedy věnovat pozornost přípisům, které mu k danému případu od soudu přišly. Právní zástupce stěžovatelů rovněž mohl - měl-li podle tvrzení naznačeného v ústavní stížnosti špatnou zkušenost s komunikací s informačním centrem soudu o soudním poplatku - soudní poplatek zaplatit přímo na pokladně soudu.
12. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je přitom standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539) či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1286/16 ze dne 24. 5. 2016 a sp. zn. II. ÚS 438/18 ze dne 17. 4. 2018; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu soudu (srov. ustanovení §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní.
13. Ústavní soud též opakovaně konstatoval, že současná úprava obsažená v ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (tj. ve znění zákona č. 296/2017 Sb.) je ústavně přijatelná: zastavení řízení v případě marného uplynutí soudcovské lhůty v délce alespoň 15 dnů není ani nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již - jak je uvedeno shora - o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu [srov. ustanovení §4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích]. Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit.
14. Poplatníkům nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání návrhu. Pokud tak neučiní, a to dokonce ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, která sama je již do jisté míry beneficiem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2593/19 ze dne 12. 11. 2019), je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18 ze dne 20. 6. 2018 či sp. zn. III. ÚS 841/19 ze dne 28. 5. 2019).
15. Odkazují-li stěžovatelé v ústavní stížnosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020, pak tento nález na jejich věc nedopadá. Jednak se stěžovatelé nepokoušeli soudní poplatek hradit v kolkových známkách (patrně pro jeho výši), jednak ani netvrdí, že by soudní poplatek (ať už jakýmkoliv způsobem) uhradili alespoň v poslední den lhůty s tím, že by se soud o tomto uhrazení soudního poplatku dozvěděl až po uplynutí dané lhůty. Proto ani z tohoto hlediska není možné jednu z nosných myšlenek citovaného nálezu (tzn. že postačí, je-li soudní poplatek formou kolkových známek zaplacen v poslední den lhůty) na věc stěžovatelů aplikovat.
16. Lze tak shrnout, že ačkoliv je pochybení právního zástupce stěžovatelů do značné míry lidsky pochopitelné a tímto hlediskem lze vnímat i ústavní stížnost samotnou, napadená rozhodnutí jsou ústavněprávně plně akceptovatelná. Ústavní soud je nevnímá jako projev přehnaného formalismu, když naopak výklad požadovaný stěžovateli by vedl ke značnému riziku bezbřehosti v soudním řízení a k výraznému narušení principu právní jistoty. Už proto ani Nejvyšší soud nepochybil, odmítl-li z jím vysvětlených důvodů dovolání stěžovatelů.
17. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu