ECLI:CZ:US:2021:3.US.1916.21.1
sp. zn. III. ÚS 1916/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem se sídlem Polská 1282/16, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2021 č. j. 7 To 100/2021-293 a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. února 2021 č. j. 4 T 158/2002-286, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 4 T 158/2002, uznán vinným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho dne, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Trestného jednání se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že dne 10. 10. 2001 jako místopředseda občanského sdružení "X" v Plzni na tiskové konferenci v hotelu Continental v souvislosti s případem výstavby továrny X v P. přítomným novinářům rozdal tiskovou zprávu sdružení, pod kterou uvedl i své jméno a ve které bylo uvedeno: "Máme dost důvodů k přesvědčení, že v obou případech byli a jsou nejvyšší městští politici a úředníci zkorumpováni. Za co jiného než za úplatek například vydal J. B. stanovisko, že projekt je v souladu s územním plánem?". Tato zpráva byla následně dne 18. 1. 2002 otištěna v regionální příloze "Plzeňsko" Plzeňského deníku a odvysílána regionální televizí ZAK TV. Tohoto jednání se stěžovatel dle okresního soudu dopustil, ačkoli věděl, že se jedná o nepravdivé údaje, neboť byl vedením technického úřadu Magistrátu města Plzně informován o postupu odboru stavebně-správního a o rozsahu stanovisek tohoto odboru k plánované výstavbě závodu X. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a státní zástupce odvolání. Následně Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 9 To 9/2006, k odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 5000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtrnácti dnů. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1450/2006, odmítl.
3. Stěžovatel následně podal dne 23. 11. 2020 návrh na obnovu řízení. Okresní soud napadeným usnesením sp. zn. 4 T 158/2002 stěžovatelův návrh zamítl s odkazem na §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), když uvedl, že stěžovatelem předložené články nelze považovat za relevantní důkazy, které by mohly zvrátit rozhodnutí ve stěžovatelově věci. Stěžovatel proti napadenému usnesení podal stížnost, kterou krajský soud usnesením sp. zn. 7 To 100/2021 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění namítá, že obecné soudy v trestní věci vedené proti stěžovateli náležitě neuvážily a nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe, respektive princip ultima ratio. Tvrdí, že v jeho věci měla být povolena obnova řízení, odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17 (N 107/89 SbNU 579) a ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19 (N 134/97 SBNU 15). Stěžovatel je přesvědčen, že jeho návrh na obnovu řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu, je zcela důvodný, protože z obou uvedených nálezů Ústavního soudu vyšla najevo skutečnost okresnímu soudu i krajskému soudu dříve neznámá, která sama o sobě odůvodňuje jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. Zdůrazňuje, že prostředky trestního práva se mají a musejí užívat tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, a že trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a uvádí, že uplatnění trestní odpovědnosti v trestním řízení vedeném proti němu nebylo přípustné, ale naopak rozporné s čl. 39 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Obnova řízení podle §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, vyšly-li tyto nedostatky najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Jejím účelem je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15 NALUS].
7. V řízení o povolení obnovy řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč odsouzeným předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Přezkumem rozhodnutí vydaných v trestní věci vedené proti stěžovateli (v níž byl odsouzen k peněžitému trestu) se Ústavní soud zabýval již v usnesení sp. zn. II. ÚS 870/07 ze dne 30. 1. 2008, kterým odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost. Nelze bez dalšího spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 tr. řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda soudy návrh řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená usnesení v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
8. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Okresní soud velmi podrobně zdůvodnil, proč předložené články (týkající se výroků Andreje Babiše k organizaci Transparency International, soudního sporu Jany Filipové s Andrejem Babišem kvůli jeho nařčení, že demonstranti na protivládních demonstracích z roku 2019 byli zaplacení, a článek o odložení trestního oznámení prezidenta Miloše Zemana směřující proti Svatopluku Bartíkovi, který měl před prezidentskými volbami zveřejnit nepravdivé informace o Zemanově zdravotním stavu) nelze považovat za relevantní důkazy, které by mohly zvrátit rozhodnutí ve stěžovatelově věci. Dodal, že ani jeden z předložených článků se nezabýval soudním rozhodnutím, kterým by soud věcně rozhodoval o výroku, jehož podstatou by bylo nařčení, že určitá osoba jednala nějakým konkrétním způsobem na základě přijetí úplatku. Stěžovatelův návrh obsahoval dle okresního soudu primárně upozornění, že v současné době soudy podobné situace jinak právně hodnotí, zároveň však okresní soud upozornil, že obnova řízení je určena pro případy, kdy vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé. Dodal, že důkazy se míní vše, co směřuje k objasnění skutkových okolností v konkrétní věci odsouzeného žadatele o obnovu řízení - těmi však dle jeho názoru stěžovatelem předložené novinové články nejsou.
9. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že řízení před okresním soudem proběhlo v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, kdy o návrhu bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání, v jehož rámci byl stěžovatel vyslechnut a bylo mu umožněno předložit důkazy, které by mohly zvrátit rozhodnutí v jeho trestní věci. Předložené novinové články však dle krajského soudu nelze označit za důkazy, které by ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu mohly zvrátit rozhodnutí ve stěžovatelově trestní věci. Shledal, že se se všemi závěry okresního soudu ztotožnil, a vzhledem k tomu, že v usnesení okresního soudu neshledal žádné vady, stížnost zamítl. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené těmito soudy. Platí-li uvedený princip v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku (srov. usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1525/21). I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci.
10. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že ze stěžovatelem zmiňovaných nálezů Ústavního soudu (ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17 a ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19), vyšla najevo skutečnost okresnímu soudu i krajskému soudu dříve neznámá, která sama o sobě odůvodňuje jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. K prvnímu nálezu (ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17) je třeba podotknout, že v dané věci byl stěžovatel stíhán pro typově zcela jiné jednání, a že v nálezu uvedené závěry nejsou pro řízení o obnově řízení ve stěžovatelově věci podstatné. Stěžovatelem byl v uvedeném nálezu (sp. zn. II. ÚS 1152/17) muž, odsouzený za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který v rámci svého povolání automechanika přeparkovával v uzavřeném areálu autoservisu automobily a uvedené činnosti (popojetí několika metrů motorovými vozidly) se dopustil v době, kdy měl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Ústavní soud dovodil, že posuzovaný skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, vzhledem ke specifickým okolnostem věci, nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej vůbec bylo možno považovat za trestný čin, natož za trestný čin, za nějž by měl být stěžovatel potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody. Obecné závěry tohoto nálezu k principu ultima ratio lze vztáhnout na každou trestní věc (prostředky trestního práva mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné), avšak Ústavní soud neshledává, že by obecné soudy měly považovat tento nález za novou skutečnost, jež může odůvodnit jiné rozhodnutí ve stěžovatelově věci.
11. Pokud je o závěry z druhého uvedeného nálezu, ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19, jsou tyto závěry bližší projednávané věci. Ústavní soud dovodil, že zde jako trestný čin pomluvy "lze kvalifikovat a stíhat pouze takové protiprávní jednání, které nelze dostatečně napravit prostředky soukromého práva, tj. zejména prostřednictvím přiměřeného zadostiučinění (vedle zadržovacího a odstraňovacího nároku); neboli takové protiprávní jednání, při němž došlo k tak závažnému porušení (ohrožení) chráněného zájmu, které se již vymyká možnosti řešení pouze v rámci soukromého práva" [nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19 (N 184/97 SbNU 15), odst. 34]. Stěžovatelkou byla v předmětné věci žena, která uvedla na internetovém portálu firmy.cz negativní hodnocení advokátní kanceláře, ve kterém uvedla své mínění o práci advokáta a dále i nepravdivé informace, které byly způsobilé poškodit dotčeného advokáta v jeho pracovním působení (např. o tom, že se advokát spojil se s protistranou, a že neprovedl v její věci jediný právní úkon). Recenze však neobsahovala žádné výrazně dehonestující či zraňující informace a neobsahovala ani nařčení z přijetí úplatku. Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky nebylo použití prostředků trestního práva namístě s ohledem na soukromoprávní charakter celé věci a okolnosti případu. Dále zdůraznil, že úvahy o nedostatečnosti uplatnění soukromoprávní odpovědnosti a neaplikovatelnosti subsidiarity trestní represe budou namístě zejména v případě zásahů do nejintimnější osobní sféry jednotlivce či obdobně silně zraňujících zásahů, oproti zásahům v podnikatelském prostředí, působení, v němž má za cíl primárně zisk, a kde tak zpravidla bude postačovat náprava poskytovaná prostředky soukromého práva. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu dále upozornil na to, že každé jednání je třeba hodnotit na základě všech okolností konkrétního případu.
12. Ke konkrétním okolnostem Ústavní soud uvádí, že ve stěžovatelově věci se jednalo o zprávu pro novináře na svolané tiskové konferenci, ve které figuruje i nařčení, že jiná osoba (úředník) přijala úplatek. Ústavní soud konstatuje, že ze stěžovatelem citovaných nálezů nevyplývá, že by nařčení úředníka z přijetí úplatku nebylo možné kvalifikovat a stíhat v odůvodněných případech trestněprávně (z recentní judikatury srov. usnesení ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 2849/19). Ústavní soud zároveň připomíná, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. Jak Ústavní soud uvedl např. v usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 190/03 (U 21/33 SbNU 429), obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem "řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto v řízení o povolení obnovy řízení novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy". Jestliže v posuzované věci po řádném vyhodnocení předložených novinových článků a nálezů Ústavního soudu, jež přímo nesouvisí se stěžovatelovou věcí, soudy neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení, z ústavního hlediska nelze jejich odůvodněným závěrům cokoli vytknout.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu