ECLI:CZ:US:2021:3.US.1927.21.1
sp. zn. III. ÚS 1927/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B. (roz. H.), zastoupeného JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 11 Tdo 848/2020-5121, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 67 To 398/2019, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 2 T 81/2018, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v částech, které se jej dotýkají. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let a šesti měsíců a k trestu propadnutí věci (finanční hotovosti ve výši 48.000 Kč). Uvedeného jednání se měl stěžovatel ve stručnosti dopustit mimo jiné tím, že předával v řadě případů od jedné osoby heroin další osobě; dále heroin též jiné osobě v jednom případě prodal. Spolu se stěžovatelem byla odsouzena i řada dalších osob, drogovou trestnou činnost měli odsouzení páchat ve formě organizované skupiny. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl, odmítnutím pak skončilo dovolání stěžovatele k Nejvyššímu soudu.
3. Stěžovatel s uvedenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Ústavní stížnost však v podstatě přebírá argumentaci z předchozích fází řízení; i po čistě formální stránce jsou více než tři čtvrtiny jejího textu (přiznanými) citacemi z odvolání a dovolání. Stěžovatel je přesvědčen, že se mu za vinu dávanému trestného činu nedopustil. Neměl být odsouzen jako člen organizované skupiny a v napadených rozhodnutích popsaná činnost zúčastněných osob spíše připomíná distribuční síť. Použité odposlechy považuje za neoprávněné a nezákonné, vybrané v jeho neprospěch a navíc ovlivněné nesprávným překladem z olašštiny. V neposlední řadě trest pokládá za excesivní a v rozporu se zásadou humánnosti sankcí. Soudy navíc neměly přihlížet k jeho předchozím odsouzením, neboť ta byla nespravedlivá. Všechny uvedené skutečnosti vyústily v porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny a v trestním procesu došlo k řadě nenapravitelných chyb.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu posouzení je Ústavní soud příslušný.
6. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti, avšak dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jinak vyjádřeno, pravomoc Ústavního soudu směřuje pouze k tomu, zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v posuzovaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Jak již bylo uvedeno, argumentace stěžovatele do značné míry opakuje jeho obhajobu uplatněnou v předchozích fázích řízení. Stěžovatel se zejména vymezuje proti skutkovým závěrům obecných soudů, například ve vztahu k obsahu odposlechů, diskutuje charakteristiku organizované skupiny či rozporuje některá svědectví. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se ale v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na shora naznačené postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze v případě, když by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94). Ačkoliv takovými excesy řízení před obecnými soudy dle stěžovatele trpělo, Ústavní soud žádné podobné vady neshledal. Bylo by proto nadbytečné zde znovu každou jednotlivou námitku podrobně vypořádávat, když tak již přesvědčivě učinil (zejména) Nejvyšší soud (srov. ve vztahu ke stěžovateli body 33-44 a tam také uvedené odkazy na rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu).
10. Ke stejnému závěru došel Ústavní soud při posouzení uloženého trestu. Znovu platí, že Ústavní soud je otázku přiměřenosti trestu oprávněn přezkoumávat jen při extrémním vybočení obecných soudů při rozhodování, k čemuž v aktuální věci zjevně nedošlo. V případě propadnutí peněz stěžovatel zpochybňuje skutkové hodnocení, tj. čí vlastně zabavené peníze byly - k vypořádání námitky postačí opět odkázat na body 45 a 46 usnesení Nejvyššího soudu. Ve vztahu k výši trestu odnětí svobody stěžovatel žádné argumenty vlastně ani nevznáší, neboť porovnávání s délkou trestů jiných odsouzených bez potřebného kontextu či tvrzení o nespravedlnosti předchozích odsouzení stěžovatele již ze samotné povahy věci nemohou obstát.
11. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
12. Lze proto závěrem shrnout, že v dané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde důvod samostatně reagovat na návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu