ECLI:CZ:US:2021:3.US.1941.21.1
sp. zn. III. ÚS 1941/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl (OOA-S), z. s., se sídlem Národní 41, Praha 1, zastoupeného JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem Řehenice 10, Pyšely, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Městského soudu v Praze a - in eventum - Obvodního soudu pro Prahu 1, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým bude konstatována neústavnost postupu Městského soudu v Praze a in eventum též Obvodního soudu pro Prahu 1 spočívajícího v zásahu do jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel poukazuje na to, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") je pod sp. zn. 30 C 37/2004 vedeno řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, a to v návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003. Uvádí, že řízení se aktuálně "znovu ocitlo bez meritorního vyřízení před obvodním soudem, když Městský soud v Praze spis vrátil dne 30. 6. 2021 po roce odvolacího řízení s pokyny obvodnímu soudu." Stěžovatel má za to, že řízení je neúměrně dlouhé a vykazuje rovněž průtahy v rámci podaného odvolání, které doposud nebylo meritorně vyřízeno (odkazuje na řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 342/2020).
3. Před posouzením opodstatněnosti a případně i důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud hodnotil splnění procesních podmínek řízení podle zákona o Ústavním soudu a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, jehož neústavnost nyní napadá. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
4. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
5. Ve vztahu k základnímu právu na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je prostředkem k ochraně návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.) ze dne 28. 4. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 638/05 ze dne 10. 10. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 95/16 ze dne 23. 2. 2016, všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na https: //nalus.usoud.cz].
6. Stěžovatel ovšem tento procesní institut určený k ochraně jeho práv, jichž se nyní dovolává přímo u Ústavního soudu, nevyužil, a to s odůvodněním, že "po 17 letech řízení určovat lhůtu v této konkrétní věci k provedení úkonu soudem nelze pokládat samo o sobě za efektivní nástroj zamezení průtahům ve věci." Ústavní soud nicméně není ochoten tento procesní postoj akceptovat, neboť by tím v konečném důsledku degradoval shora zmíněnou stěžejní zásadu ovládající řízení před zdejším soudem, tzn. zásadu subsidiarity, na pouhý nástroj volného uvážení v rukou účastníka řízení. Stěžovatel současně ani nenaznačuje, že by v průběhu řízení před obecnými soudy vyvíjel jinou "relevantní" procesní aktivitu [např. ve smyslu podání stížnosti na průtahy dle ustanovení §164 zákona o soudech a soudcích - srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1784/17 (N 172/86 SbNU 773) ze dne 13. 9. 2017, bod 9].
7. Ústavní soud rovněž nepřisvědčil ani stěžovatelově argumentaci dovolávající se výjimek z povinnosti vyčerpání všech opravných prostředků předvídaných ustanoveními §75 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel má v tomto ohledu za to, že podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, když uvádí, že "zastupuje ex lege [§99 odst. 1 písm. b) AZ] všechny nositele práv výtvarného oboru a že řízení, v němž dochází k zásadním průtahům, má zásadní význam pro tisíce autorů výtvarného oboru (stěžovatel smluvně zastupuje více než 4.500 autorů)."
9. K tomu je totiž nutno uvést, že ve své obsáhlé judikatuře Ústavní soud již v minulosti vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) ze dne 6. 1. 1997, nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.) ze dne 22. 9. 1998], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151) ze dne 29. 11. 1994], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283) ze dne 24. 4. 1996], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161) ze dne 14. 10. 1997] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221) ze dne 25. 2. 1999 ].
10. Posuzovaný případ však závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů osobního zájmu stěžovatele nedosahuje, když tento přesah s ohledem na citovanou judikaturu zdejšího soudu nemůže spočívat právě jen ve stěžovatelem uváděném faktu zastupování nositelů práv výtvarného oboru. Z napadeného postupu obecných soudů totiž nevyplývá nezbytnost vyřešit jakýkoliv širší aplikační či interpretační problém u použitých zákonných ustanovení a provést výklad specifického ústavního práva přesahující i do jiných případů. Ústavní soud současně připomíná, že aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neodůvodňuje ani skutečnost, že se v podobné situaci mohou někdy v budoucnu ocitnout další osoby, což ostatně stěžovatel ani netvrdí [srov. usnesení II. ÚS 2183/18 (U 10/90 SbNU 625) ze dne 19. 9. 2018]. Pokud by totiž Ústavní soud akceptoval jako důvod zmíněného přesahu vlastního zájmu stěžovatele bez dalšího pouze jím tvrzenou okolnost, že ex lege zastupuje všechny nositele práv výtvarného oboru, pak by nutně muselo být v budoucnu prominuto nesplnění zákonné podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práv u jakékoliv ústavní stížnosti tohoto stěžovatele, což však nedává rozumný smysl, neboť by to de facto vedlo k vytvoření jakési "privilegované skupiny stěžovatelů".
11. Stěžovatel dále odkazuje rovněž na ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, nicméně neuvádí žádné argumenty, proč by mělo být tohoto výjimečného postupu užito v jeho věci - zejména nespecifikuje, v čem přesně spočívá vážná a neodvratitelná újma, jež může vzniknout, nebo již dokonce vznikla v důsledku průtahů v řízení o stěžovatelem podaném opravném prostředku (stěžovatel zde odkazuje na odvolání ze dne 27. 7. 2020 směřující proti rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 6. 2020). Ani Ústavní soud přitom neshledal žádné výjimečné okolnosti odůvodňující aplikaci §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
13. Za těchto okolností nemohlo být ani vyhověno návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj