ECLI:CZ:US:2021:3.US.1943.21.1
sp. zn. III. ÚS 1943/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Milana Randýska, zastoupeného Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem, sídlem Pionýrská 495, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2021 č. j. 11 Co 65/2021-291 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. ledna 2021 č. j. 20 C 83/2018-283, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a Richarda Šturaly a Jany Šturalové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 15. 1. 2021 č. j. 20 C 83/2018-283 zastavil řízení o opakované žádosti stěžovatele (žalobce) ze dne 19. 10. 2020 o přiznání osvobození od soudního poplatku (ve stávající věci šlo o soudní poplatek z odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 27. 4. 2020 č. j. 20 C 83/2018-244, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 3. 2021 č. j. 11 Co 65/2021-291 usnesení okresního soudu potvrdil. Ve shodě s okresním soudem dovodil, že stěžovatel netvrdil, ani nedoložil žádnou konkrétní změnu poměrů, která by jedině mohla vést k opětovnému rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Přitom stěžejním důvodem pro zamítnutí první stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků (viz usnesení okresního soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 20 C 83/2018-71 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 10. 1. 2019 č. j. 11 Co 367/2018-85, která si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu) byla neúplnost a nevěrohodnost, resp. protichůdnost, stěžovatelových tvrzení připojených k žádosti o osvobození od soudních poplatků. Druhým důvodem pro zamítnutí první žádosti o osvobození od soudních poplatků byla okolnost, že se stěžovatel domáhal jejich osvobození v řízení, v němž uplatnil pohledávku nabytou postoupením, přičemž takovou praxi nelze podporovat (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 73/2015). Krajský soud v ústavní stížností nyní napadeném rozhodnutí konstatoval, že byla-li předchozí stěžovatelova žádost zamítnuta pro nesplnění povinnosti tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti, je a priori vyloučeno zjišťovat, zda u stěžovatele došlo - v porovnání s jeho tehdejší situací - ke změně materiálních poměrů, která by nyní zakládala podmínky pro osvobození ve smyslu §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stejně tak nebylo možno revidovat závěry ohledně druhého důvodu zamítnutí stěžovatelovy žádosti. Krajský soud uzavřel, že věcnému projednání opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků brání překážka věci rozhodnuté (§159a odst. 1, 3 a 4 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř.), pročež muselo být řízení o této opakované žádosti zastaveno.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s tvrzením soudů, že by uváděl shodné skutečnosti, jako v první žádosti o osvobození od soudních poplatků, když nyní poukazoval zejména na ztrátu příjmů v důsledku pandemie Covid 19. Podle stěžovatele nejsou na danou věc aplikovatelné ani závěry ze shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 73/2015. Vyslovuje přesvědčení, že postoupení pohledávky nesměřovalo k obcházení zákona, ale bylo motivováno tím, aby stěžovatel mohl pokračovat ve vymáhání pohledávky, když ji nabyl od původního věřitele obchodní společnosti RANCADO, s. r. o. (nyní obchodní společnost TriomixStar, s. r. o., v likvidaci), v níž v minulosti působil. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nezkoumaly podmínky pro osvobození od soudních poplatků, resp. pouze účelově uvedly, že se majetkové poměry nezměnily, ačkoliv stěžovatel prokázal opak. Dále namítá, že obecné soudy nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2557/13 (N 145/74 SbNU 235; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který se týká rozhodování o osvobození od soudních poplatků a podle stěžovatele dopadá i na posuzovanou věc. Stěžovatel konečně poukázal na to, že v jiném řízení mu tentýž senát krajského soudu osvobození soud soudních poplatků přiznal (viz usnesení ze dne 29. 4. 2021 č. j. 11 Co 77/2021-153).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, kterými bylo z důvodu věci rozhodnuté zastaveno řízení o jeho opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku. Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků opakovaně vyjádřil názor (srov. usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17), že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení; nicméně rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107) nebo nález ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)], či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Taková pochybení ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal.
8. Stěžovatel namítá, že se soudy nezabývaly změnou v jeho majetkových poměrech. Přehlíží ovšem, že soudy tuto změnu posuzovat ani nemohly, neboť první žádost o osvobození od soudních poplatků byla zamítnuta právě pro nedostatek tvrzení, resp. z toho důvodu, že tvrzení stěžovatele soudy vyhodnotily jako nevěrohodná a navzájem si protiřečící (viz usnesení okresního soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 20 C 83/2018-71 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 10. 1. 2019 č. j. 11 Co 367/2018-85), když stěžovatel na jedné straně přiznal měsíční příjmy ve výši 10 000 Kč, ale na straně druhé uváděl měsíční výdaje ve výši 31 000 Kč, přičemž tento nepoměr nebyl schopen vysvětlit. Setrval-li stěžovatel v opakované žádosti pouze u obecných tvrzení, že se u něj změnily majetkové poměry v důsledku pandemie Covid 19, které však, ani přes výzvu okresního soudu, opět nikterak nedoložil konkrétními skutečnostmi a důkazy (např. výpisy z bankovních účtů), nemohly obecné soudy postupovat jinak, než řízení o jeho opakované žádosti vycházející v zásadě ze stejných důvodů zastavit.
9. Ústavní soud nemá výhrady ani proti posouzení druhého důvodu pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků, totiž že stěžovatel požaduje osvobození od soudních poplatků v řízení, v němž uplatňuje pohledávku nabytou postoupením. Jakkoliv stěžovatel poukazuje na to, že oproti obecnými soudy odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 73/2015 vychází nyní posuzovaná věc z jiných skutkových okolností, když k postoupení vymáhané pohledávky došlo od obchodní společnosti, která je nebonitní (a nyní i v likvidaci), jde ze strany stěžovatele o pouhou polemiku s hodnocením věci obecnými soudy. Je zjevné, že obecné soudy již při posuzování první žádosti stěžovatele (viz shora uvedené usnesení krajského soudu č. j. 11 Co 367/2018-85; zejména bod 7) zaměřily svoji pozornost rovněž na okolnosti související s postoupením pohledávky, jejichž posouzení je přesvědčilo o možném účelovém jednání stěžovatele. Krajský soud již v tomto v pořadí prvním rozhodnutí zdůraznil, že nabyl-li stěžovatel pohledávku smluvně za úplatu, mohl a měl si být vědom toho, že s uplatněním a vymáháním pohledávek budou spojeny náklady na soudní poplatky, popř. další náklady. Jestliže na budoucí náklady spojené s realizací pohledávky nepomyslel, bylo jeho právní jednání neuvážené a není možno je schvalovat formou osvobození od soudních poplatků.
10. Jako nepřiléhavou shledal Ústavní soud i stěžovatelovu argumentaci nálezem sp. zn. I. ÚS 2557/13. V tomto nálezu Ústavní soud obecným soudům vytkl, že při posuzování majetkových poměrů nesprávně vyšly z hrubého měsíčního příjmu stěžovatele a nebraly v potaz skutečnosti doložené stěžovatelem (mj. existující dluhy, další probíhající řízení podléhající poplatkové povinnosti, vyživovací povinnost) a svá rozhodnutí založily na spekulacích vycházejících ze skutečností minulých v podobě půjček a hypotetických možností stěžovatele na poplatek našetřit. V nyní posuzované věci však stěžovatel svoje majetkové poměry řádně nedoložil a nadto k zamítnutí jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků přistoupila výše uvedená druhá okolnost spočívající v uplatňování postoupené pohledávky. Toto také představuje rozdíl oproti stěžovatelem odkazovanému rozhodnutí vydanému v jiném řízení, jehož je rovněž účastníkem (viz usnesení krajského soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 11 Co 77/2021-153, které stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu jako přílohu k ústavní stížnosti) a v němž mu bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno. V tomto jím uváděném případě totiž stěžovatel svoje majetkové poměry řádně doložil a současně nebyl dán druhý důvod pro jejich nepřiznání spočívající v uplatňování postoupené pohledávky, neboť v tomto jiném řízení vystupuje jako žalovaný.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu