ECLI:CZ:US:2021:3.US.200.21.1
sp. zn. III. ÚS 200/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ivy Doležalové, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem sídlem Opletalova 55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2020 č. j. 21 Cdo 989/2020-348 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2019 č. j. 26 Co 127/2019-272, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní korporace ARLETA IVF, s.r.o., sídlem Komenského 702, Kostelec nad Orlicí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou stěžovatelka od vedlejší účastnice obdržela.
3. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 13. února 2019 č. j. 3 C 161/2018-108 určil, že výpověď z pracovního poměru daná vedlejší účastnicí stěžovatelce je neplatná.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že se žaloba o určení neplatnosti výpovědi zamítá.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka rekapituluje průběh sporu, shrnuje argumentaci soudů všech stupňů a tvrdí, že právní závěry krajského soudu jsou nesprávné, neboť dostatečně nezohledňují specifickou situaci stěžovatelky a jejího bývalého manžela, kteří jsou oba 50% společníky společnosti, u níž byla stěžovatelka zaměstnána, a s níž se o neplatnost rozvázání pracovního poměru soudila. Podle stěžovatelky krajský soud a Nejvyšší soud rozhodly přepjatě formalisticky s odkazem na to, že jednatel společnosti jako statutární orgán může provést organizační změnu společnosti (v důsledku vedoucí k ukončení pracovního poměru stěžovatelky), ačkoli organizační změna je ve společenské smlouvě vyhrazena valné hromadě společnosti.
7. Podle stěžovatelky došlo v důsledku formalistického přístupu soudů k porušení "práva na povolání" zaručeného v čl. 26 Listiny, práva na mzdu zaručeného v čl. 28 Listiny a práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatelka připomíná závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107), podle něhož základním znakem právního státu je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech zejména tehdy, zasahuje-li jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) do práv třetích osob nebo je-li takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva.
9. Podle stěžovatelky soudy formalistickým výkladem norem podústavního práva odepřely autonomnímu projevu vůle smluvních stran (konkrétně stranám společenské smlouvy) důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [např. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)]. Ústavní soud zpravidla není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva ani k nápravě chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů [např. nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 41/68 SbNU 419)].
13. Provádění a hodnocení důkazů je v kompetenci obecných soudů, přičemž jejich závěry nepřísluší Ústavnímu soudu, až na specifické výjimky zjevných excesů či omylů, přehodnocovat. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v případě, kdy by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích žádnou uvedenou vadu neshledal. Napadené rozhodnutí krajského soudu přehledně rekapituluje skutkový stav a chronologii jednotlivých kroků relevantních pro výsledek sporu (body 6 a 7 napadeného rozhodnutí), přičemž přesvědčivě zdůvodňuje (body 10 - 18), že organizační změna v rámci obchodní společnosti nebyla učiněna "jen naoko", nýbrž byla zdůvodnitelná. Závěry krajského soudu učiněné po doplněném dokazování nijak nevybočují z racionálního způsobu hodnocení důkazů, resp. je nelze považovat za jsoucí v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
14. Stěžovatelka činí z ústavního pohledu sporným primárně závěr krajského soudu uvedený v bodu 9 napadeného rozhodnutí (vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1105/2001) týkající se možnosti manžela stěžovatelky, jakožto jednatele obchodní společnosti, učinit organizační změnu společnosti (zrušení pozice zastávané stěžovatelkou), v jejímž důsledku došlo k ukončení pracovně právního vztahu stěžovatelky v obchodní společnosti. Stěžovatelka dovozuje protiústavnost závěru krajského soudu o platnosti jí udělené výpovědi odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 546/03 a tvrzeným nerespektováním omezení jednatelských oprávnění společenskou smlouvou. Krajský soud ve shodě s citovaných rozsudkem Nejvyššího soudu 21 Cdo 1105/2001 vyšel (zjednodušeně řečeno) z toho, že zákoník práce výslovně neupravuje, kdo je oprávněn činit u zaměstnavatele faktické úkony v podobě organizačních opatření, přičemž obecně právní úkony v pracovněprávních vztazích činí jménem právnické osoby především její statutární orgán, v rámci společnosti s ručením omezeným tedy jednatel, kterému přísluší rozhodnout o organizační změně, která je podkladem výpovědi. Dojde-li k omezení jednatelských oprávnění společenskou smlouvou, může podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu působit pouze ve vzájemném vztahu mezi společností a jednatelem, nikoli navenek, tj. omezení jednatelských oprávnění společenskou smlouvou, stanovami nebo valnou hromadou je vůči třetím osobám (např. zaměstnancům) neúčinné.
15. Stěžovatelka dovozuje porušení svých ústavních práv (založené nerespektováním projevů vůle stěžovatelky) z toho, že v rámci rozhodování pracovněprávního sporu o platnost výpovědi dané stěžovatelce vedlejší účastnicí krajský soud dostatečně nereflektoval znění společenské smlouvy obchodní společnosti, jejíž je stěžovatelka společnicí.
16. Ústavní soud však nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by shora zmíněný výklad provedený krajským soudem, resp. výklad vyplývající z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byl způsobilý porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky jakožto jedné ze stran společenské smlouvy. Soudy neinterpretovaly společenskou smlouvu, která zakotvovala omezení oprávnění jednatele (v daném případě manžela stěžovatelky), neboť neřešily spor mezi jednatelem a společností, nýbrž pracovněprávní spor, v němž stěžovatelka vystupovala jako zaměstnanec, nikoli jako účastník či smluvní strana společenské smlouvy, či jako statutární orgán společnosti. Soudy nijak nepřehlédly, že stěžovatelka vystupuje ve dvojjediné podobě společnice obchodní společnosti a zároveň zaměstnankyně této společnosti, zároveň však vzaly v potaz, že obě pozice jsou fakticky i právně odlišné. V tomto závěru neshledává Ústavní soud ústavně relevantní pochybení. Respektu orgánů veřejné moci k projevům vůle stěžovatelky (resp. garance smluvní volnosti) ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 546/03 se stěžovatelka může jistě domáhat z pozice strany příslušné smlouvy (tj. jako společnice obchodní společnosti). Pozice zaměstnankyně v pracovněprávním vztahu je však odlišná, přičemž s projevy vůle učiněné stěžovatelkou jako zaměstnankyní se soudy vypořádaly, resp. ústavní stížnost žádná další relevantní tvrzení nevznáší.
17. Lze si představit více možností, jak v rámci podústavního práva upravit práva a povinnosti osob zastávajících pozici společníka obchodní společnosti a zároveň jejího zaměstnance. Výklad plynoucí z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, akceptovaný v posuzované věci krajským soudem, nahlížející na takového zaměstnance pro pracovněprávní účely jako na "třetí osobu" (chráněnou zákoníkem práce, nikoli však navíc též společenskou smlouvou obchodní společnosti), však není a priori nemožný, přičemž z práv garantovaných v čl. 26 či 28 Listiny nelze podobnou ochranu zaměstnance dovozovat.
18. Z hlediska porušení procesních práv stěžovatelky Ústavní soud jakékoli pochybení v napadených rozhodnutích neshledal.
19. Ústavní soud proto uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu