ECLI:CZ:US:2021:3.US.2146.21.1
sp. zn. III. ÚS 2146/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, sídlem Pražská 84/15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 8 Tdo 144/2021-19705, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020 sp. zn. 3 To 62/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019 č. j. 47 T 9/2018-18754, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [ad III. 2) - 9) uvedeného rozsudku], a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu deseti let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších sedmi osob.
3. Odvolání stěžovatele (i dalších spoluobviněných) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") jako nedůvodné zamítl.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu dovoláním opřeným o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stejně rozhodl i o dovoláních dalších dvou spoluobviněných.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu, spočívající v principu presumpce neviny. Vznáší řadu věcných a právních námitek a polemizuje se závěry, kterými obecné soudy tyto námitky řešily. Poukazuje zejména na to, že byl uznán vinným z poskytnutí pomoci obviněnému R. H. ke spáchání trestného činu podle §240 tr. zákoníku, přičemž zdůrazňuje, že s ohledem na princip akcesority účastenství je nejprve třeba zkoumat trestnou činnost tohoto hlavního pachatele. Namítá, že městský soud při vyčíslení daňové povinnosti společností, které jsou v rozsudku označeny jako missing trader, vycházel z nesprávného skutkového zjištění uvedeného ve znaleckém posudku Ing. Ondřeje Buriana coby hlavním důkazu, přičemž má za to, že byla chybně interpretována zákonná úprava daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Závěru znalce, že obchodní společnosti by vznikla povinnost přiznat a odvést DPH i tehdy, pokud by se reálně neuskutečnily dodávky zboží uvedené na fakturách, stěžovatel vytkl, že §108 odst. 1 písm. i) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, má procesní povahu a nezakládá hmotněprávní nárok státu na DPH, jejímž předmětem je dodání zboží za úplatu, nikoliv vystavení daňového dokladu o dodání zboží za úplatu. Hlavnímu obviněnému i dalším subjektům nelze podle stěžovatele přičítat, že by správci DPH zatajili skutečnosti rozhodné pro správné vyčíslení jejich povinnosti k DPH. Z uvedeného důvodu nelze ani jeho osobu uznat vinnou účastenstvím na trestném činu obviněného R. H., zvláště za situace, kdy o skutcích přičítaných tomuto obviněnému nevěděl a nebyl s nimi srozuměn. Zdůraznil, že jeho obchody byly běžnými obchodními případy, které reálně proběhly. Konstatoval, že městský soud odůvodnil svůj rozsudek tak, že měl poskytnout R. H. pomoc tím, že úmyslně nepravdivě deklaroval probíhající obchodní činnost, předstíral platební styk a umožnil, aby na jeho soukromý bankovní účet byly zasílány z bankovních účtů J. P. a společností ovládaných R. H. finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, ty následně z účtu vybíral či převedl za účelem jejich přerozdělení mezi obviněnými, přičemž takto měl jednat vědomě s tím, že daňový subjekt J. P. nebude řádně plnit svou daňovou povinnost, která mu v souvislosti s pořízením zboží z jiného členského státu Evropské unie a jeho prodejem tuzemskému plátci vznikla, to vše s úmyslem zkrátit daň a podílet se tak na způsobení škody členskému státu ve výši 59 079 974 Kč. Uvedená zjištění však podle stěžovatele nemají základ v provedených důkazech a jsou pouhými spekulacemi. Zopakoval, že byly vystaveny faktury, které byly řádně zaúčtovány a zaplaceny. Zjištění soudu, že zaúčtováním faktur od dodavatele J. P. a následným uplatněním nároku na odpočet DPH na vstupu zkrátil stát na dani, když věděl, že J. P. nebude řádně plnit svou daňovou povinnost, tak podle názoru stěžovatele není ničím podloženo. I v této souvislosti brojí proti znaleckému posudku Ing. Ondřeje Buriana a jeho tvrzení o karuselovém daňovém podvodu simulujícím obchody, jež ve skutečnosti neproběhly.
6. V další části ústavní stížnosti, obdobně jako v dovolání, napadá odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, vyjadřuje se k jednotlivým bodům jeho odůvodnění a rozporuje zejména dostatečnost a opodstatněnost odůvodnění jednotlivých tvrzení. Podle jeho názoru se vrchní soud s vadami rozsudku městského soudu řádně nevypořádal.
7. Na pochybení vrchního soudu stěžovatel poukázal ve svém dovolání, Nejvyšší soud však jeho námitky neakceptoval, přičemž neshledal žádný extrémní rozpor v učiněných závěrech městského soudu, postavených mimo jiné na závěrech znaleckého posudku.
8. Vede-li podle názoru stěžovatele policie přípravné řízení na základě nesprávného výkladu daňového zákona, z něhož vytvoří konstrukci trestné činnosti, kterou nekriticky akceptuje městský soud a následný přezkum správnosti a zákonnosti tohoto stavu ze strany vrchního soudu a Nejvyššího soudu se omezí jen na potvrzování takto vytvořeného konceptu, aniž by soudy reagovaly na argumentaci obhajoby, pak soudy vcelku neplní své poslání a ve svém důsledku porušují zásadu, že trestní stíhání se vede jen pro spáchání trestného činu, který stanoví zákon. Neporušil-li stěžovatel žádné ustanovení daňového předpisu, nemohl naplnit skutkovou podstatu daňového trestného činu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
11. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
12. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho názoru soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných norem tr. zákoníku v otázce viny. Z napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele (i spoluobžalovaných) žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání žalovaného trestného činu stěžovatelem neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
13. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Soud může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Přiklonily-li se soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
14. K námitce, že se vrchní soud nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami, lze uvést, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní ochranu a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže vrchní soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
15. Relevantními námitkami stěžovatele se ostatně velmi podrobně znovu zabýval Nejvyšší soud. Z jeho rozhodnutí je patrné, že řešil i tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Zabýval se tak jak stěžovatelem zpochybňovaným závěrem o své vině s poukazem na zásadu akcesority účastenství, námitkami vůči posudku znalce Ing. Ondřeje Buriana, údajným neprokázáním vědomosti stěžovatele o skutcích přičítaných hlavnímu obviněnému a jeho srozumění se zkrácením daně, kterého se měl dopustit, řešil též podstatu jednání stěžovatele popsanou ve skutkové větě rozsudku městského soudu a kvalifikovanou jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 tr. zákoníku. Jeho řádně odůvodněné závěry z ústavně právního hlediska obstojí.
16. Ústavní soud ve výsledku řízení nespatřuje žádný kvalifikovaný exces či libovůli nebo mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v trestním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
17. Pouze na okraj Ústavní soud odkazuje na závěry svého usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 2142/21, v němž na základě obsahově v podstatě shodné ústavní stížnosti spoluobviněné M. M. proti stejným rozhodnutím a podané stejným advokátem řešil obdobné námitky. Neshledal přitom, že by výklad skutkových okolností případu i jejich podřazení pod příslušná zákonná ustanovení, provedené obecnými soudy, byly zjevně nepřijatelné či libovolné a ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu