ECLI:CZ:US:2021:3.US.2402.21.1
sp. zn. III. ÚS 2402/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti 1) Jiřiny Bubákové a 2) Tomáše Bubáka, obou zastoupených JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2021 č. j. 71 Co 342/2020-195 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. září 2020 č. j. 32 C 354/2018-160, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Lubomíra Jochmana, 2) Eduarda Jochmana a 3) České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení a právo na spravedlivý proces.
2. V řízení o zaplacení bolestného a nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění první stěžovatelce (první žalobkyni) a o zaplacení bolestného a nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění druhému stěžovateli (druhému žalobci) vzniklých v souvislosti s dopravní nehodou výrokem I. usnesení ze dne 9. 6. 2021 č. j. 71 Co 342/2020-195 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") změnil usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 9. 2020 č. j. 32 C 354/2018-160, ve znění usnesení ze dne 26. 1. 2021 č. j. 32 C 354/2018-183, v napadených výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že první stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení (prvnímu žalovanému) ve výši 94 661 Kč a v poměru mezi první stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem řízení (druhým žalovaným) první stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal. Druhému stěžovateli uložil povinnost nahradit prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 56 250 Kč a druhému vedlejšímu účastníkovi řízení ve výši 57 342 Kč. Krajský soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Důvodem pro změnu náhradově nákladového výroku okresního soudu bylo z pohledu krajského soudu to, že první stěžovatelka z procesního hlediska zavinila zastavení řízení [§146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], když žalobu vzala zpět, aniž by se jí od prvního vedlejšího účastníka řízení dostalo jakékoliv plnění. V poměru mezi první stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem řízení krajský soud aplikoval §146 odst. 2 větu první i druhou o. s. ř. První stěžovatelka totiž vzala žalobu zpět v tom rozsahu, v jakém se jí dostalo plnění od třetí vedlejší účastnice řízení (třetí žalované) a ve zbývajícím rozsahu již na žalobě netrvala, resp. navrhla záměnu účastníků řízení, což krajský soud vyhodnotil jako zpětvzetí žaloby. Vypočtením poměru mezi zaviněným a nezaviněným zastavením řízení dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelce by příslušela náhrada nákladů řízení ve výši 26%. Krajský soud nicméně dovodil, že jsou splněny podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., neboť stěžovatelka před podáním žaloby nevyzvala druhého vedlejšího účastníka řízení k plnění a neměla ani představu o výši plnění, pročež jí náhradu nákladů řízení nepřiznal. Krajský soud přihlédl i k tomu, že druhý vedlejší účastník řízení nebyl účastníkem dopravní nehody a nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by k nehodě došlo v důsledku vadného technického stavu vozidla. Krajský soud dále posuzoval zavinění za zastavení řízení mezi druhým stěžovatelem a prvním i druhým vedlejším účastníkem řízení. Zde rovněž shledal procesní zavinění na straně druhého stěžovatele, a proto mu podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř. uložil povinnost k náhradě nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýkají, že překročily limity stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod, když způsobily nerovnost v přístupu účastníků řízení k soudu a porušily právo na soudní ochranu. Stěžovatelé nejprve popisují dosavadní průběh soudního řízení. Namítají, že obecné soudy přehlédly, že se stěžovatelé domáhali po prvním a druhém vedlejším účastníkovi řízení společného a nerozdílného plnění ohledně bolestného a ztráty za ztížení společenského uplatnění, a proto plněním jednoho zaniká i plnění druhého. Pokud tedy začala plnit za druhého vedlejšího účastníka řízení třetí vedlejší účastnice řízení, vzali žalobu vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení zpět, pročež nelze zavinění za zastavení řízení spatřovat na jejich straně. Dále namítají, že rozhodnutí krajského soudu je zmatečné a nepřezkoumatelné. Závěrem poukazují na to, že proti rozhodnutím o nákladech řízení absentuje možnost podat dovolání, takže je-li rozhodovací praxe rozdílná, musí funkci Nejvyššího soudu ve sjednocování judikatury přebírat Ústavní soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelé brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů a nelze je z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 ].
7. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud tedy není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval.
8. Stěžovatelé kromě toho, že nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení, nepředkládají Ústavnímu soudu žádnou argumentaci, která by mohla věc posunout do ústavněprávní roviny, když pouze namítají, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku zavinění za zastavení řízení. Poukazovali-li stěžovatelé na to, že rozhodovací praxe není ohledně náhrady nákladů řízení jednotná, když absentuje možnost podat do náhradově nákladových výroků dovolání, takže tuto funkci musí převzít Ústavní soud, pak zcela přehlížejí, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Ústavní soud nemůže obecně plnit roli náhradní instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů žádný exces nebo libovůli nezjistil. Rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a odpovídají standardům kladeným na ně judikaturou Ústavního soudu.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu