ECLI:CZ:US:2021:3.US.2671.21.1
sp. zn. III. ÚS 2671/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem Jiřího z Lobkovic 2406/9, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2021 č. j. 24 Cdo 1257/2021-186, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2020 č. j. 101 Co 297/2020-134 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. června 2020 č. j. 0 P 8/2020-114, 16 P a Nc 350/2019, za účasti Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a F. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka jakožto matka nezletilé B. N. (dále jen "nezletilá"), podala k Okresnímu soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") návrh na úpravu poměrů k nezletilé (zvýšení výživného). O návrhu stěžovatelky okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 0 P 8/2020- 114, 16 P a Nc 350/2019 tak, že nezletilá se svěřuje do péče matky (výrok I.), že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé 14 000 Kč měsíčně k rukám matky (výrok II.), určil pro otce výši nedoplatku na výživném (výrok III.) a ve výroku IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku bylo podáno odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") vyhodnotil jako odvolání podané nezletilou.
3. Krajský soud shledal, že odvolání proti rozsudku okresního soudu bylo podáno nezletilou, zastoupenou její matkou, která byla zastoupena svým právním zástupcem. Konstatoval, že nezletilé dítě nedisponuje samo o sobě návrhem na zahájení opatrovnického řízení, není aktivně legitimováno k činění návrhů, stejně jako není nadáno právem podávat opravné prostředky. Dodal, že aktivně legitimováni k takovým podáním mohou být pouze zákonní zástupci dítěte, případně kolizní opatrovník. Nezletilá sama není aktivně legitimována k podání řádného opravného prostředku - odvolání, a proto odvolací soud toto odvolání podle §218 písm. b) zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), odmítl.
4. Stěžovatelka namítá, že krajský soud jakožto soud odvolací zcela svévolně a nesprávně k podanému odvolání nepřihlížel a toto odvolání odmítl, když zcela nepochopitelně a mylně uvedl, že předmětné odvolání podané dne 21. 7. 2020 nebylo k odvolacímu soudu podáno matkou, nýbrž přímo samotnou nezletilou. Takové jednání vedlo ve svých důsledcích k porušení základních práv stěžovatelky, kdy dle jejího názoru zcela chybným výkladem odvolacího soudu jí bylo odňato právo na přístup k soudu, i právo na spravedlivý proces, a to možnost obrany proti nesprávnému rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelka dodává, že v uvedeném návrhu vystupují matka s nezletilou společně jako jedna osoba, a že návrh byl vždy podáván matkou nezletilé, i když to v textu není výslovně uvedeno, a konstatuje, že nezletilá návrh navíc podat nemůže, neboť jí zákon takové jednání neumožňuje. Stěžovatelka s právním závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a má za to, že obecné soudy ji svým přepjatě formalistickým výkladem zbavily práva na projednání odvolání.
5. Před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud hodnotil splnění procesních podmínek řízení podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti ve smyslu §75 téhož zákona.
6. Podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany.
7. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost mimo jiné pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, disponuje na základě uvedeného ustanovení procesním prostředkem, na jehož základě může nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu, že odvolání muselo být odmítnuto, je v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008).
8. Skutečnost, že byla stěžovatelka nesprávně poučena o možnosti podat dovolání, stěžovatelku s ohledem na §235 odst. 2 o. s. ř. nezkracuje v možnosti uplatnit svou ústavněprávní argumentaci po vyčerpání dostupných opravných prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1107/2007). Účelem zmiňovaného ustanovení je, aby účastník řízení, který podal proti rozhodnutí odvolacího soudu jako opravný prostředek dovolání, nezmeškal lhůtu k podání žaloby pro zmatečnost, přičemž není rozhodné, jak dovolací soud o podaném dovolání rozhodl (blíže DOLEŽÍLEK, Jiří. §235 [Běh lhůt]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené odmítl část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
10. Ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu, byly podmínky řízení splněny. Tuto část stížnosti Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení otázkou přípustnosti dovolání zabýval a své závěry podpořené odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu řádně zdůvodnil, přičemž v souladu s procesním předpisem správně stěžovatelku odkázal na přípustnost žaloby pro zmatečnost (dle §229 odst. 4 o. s. ř.). Přípustnost podaného dovolání nemůže založit skutečnost, že dovoláním napadené usnesení bylo opatřeno nesprávným poučením o možnosti jeho podání. Postup Nejvyššího soudu nelze označit za svévolný či formalistický, Ústavní soud jej považuje za procesně správný a ústavně konformní.
11. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že se neztotožňuje s názorem vyjádřeným stěžovatelkou, že by nezletilá nemohla v žádném případě v řízení, které se jí týká, podat samostatně opravný prostředek. Takové tvrzení je založeno na nepochopení právního postavení nezletilých. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje důležitost participačních práv dětí (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1400/18 ze dne 15. 5. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dítě je totiž nositelem práv - subjektem, nikoliv objektem, a jako takové by mělo být vždy též informováno o svých právech a mělo by mu být umožněno je vykonávat tak, jak odpovídá jeho schopnosti formulovat svůj názor a okolnostem případu. Participační práva dětí se na ústavní úrovni obecně opírají zejména o čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, který v odstavci 1 zakotvuje právo dítěte, jež je schopno formulovat své vlastní názory, tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž jeho názorům musí být věnována pozornost odpovídající jeho věku a vyspělosti. Podle Výboru OSN pro práva dítěte zahrnuje účinné naplnění čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, tedy práva dítěte být slyšeno, pět základních kroků: přípravu, samotné slyšení, posouzení schopnosti dítěte, informování dítěte o pozornosti věnované jeho názoru (o váze jeho názoru), opravné prostředky/možnosti nápravy (viz obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 12 k právu dítěte být slyšeno, ze dne 20. 7. 2009, CRC/C/GC/12, body 40-47). Ústavní soud na tyto závěry odkázal např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 725/18 ze dne 8. 10. 2018, ve kterém uvedl, že na základě informací o výsledku řízení, které jsou dítěti podány, se pak dítě může mimo jiné rozhodnout podat stížnost či odvolání.
12. Ústavní soud opakovaně přiznává dostatečnou procesní způsobilost k podání ústavní stížnosti osobám mladším 18 let. Například v nálezu sp. zn. III. ÚS 125/98 ze dne 24. 9. 1998, přiznal Ústavní soud procesní způsobilost (§19 o. s . ř., a §63 zákona o Ústavním soudu) dvanáctiletému a jedenáctiletému dítěti i pro řízení před Ústavním soudem, když přihlédl k jejich rozumové úrovni (zároveň jim pro toto řízení ustanovil opatrovníka, což ve zmíněné věci bylo vhodné s ohledem na předmět řízení a případný střet zájmů rodiče a dítěte). Ve věci posuzované Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1945/08 podal ústavní stížnost šestnáctiletý stěžovatel, který sám (pouze se souhlasem matky) udělil plnou moc pro zastupování před Ústavním soudem. S ohledem na to, že v této věci nehrozila ani kolize mezi procesními zájmy dítěte a rodičů, neustanovoval v uvedené věci Ústavní soud nezletilému ani kolizního opatrovníka (blíže nález sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009). Z rozsudku okresního soudu plyne, že se nezletilá narodila v roce XXXX, navštěvuje gymnázium, a že v době, kdy ve věci rozhodoval okresní soud, jí bylo téměř 17 let. Ústavní soud uvádí, že nic nenasvědčuje tomu, že by nezletilá nemohla proti rozhodnutí ve věci, která se jí týká, samostatně podat opravný prostředek (jak tvrdí stěžovatelka). Zároveň je také možné, že opravný prostředek (odvolání) podala stěžovatelka, přičemž se pouze formálně zaštítila jménem nezletilé. Vzhledem k nevyčerpání opravných prostředků stěžovatelkou a v souladu se subsidiaritou ústavní stížnosti však nemohl Ústavní soud přistoupit k zjišťování, kdo opravný prostředek podal a zda k tomu byl aktivně legitimován, ani k přezkumu napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu. V případě, že bude stěžovatelčina věc předmětem řízení o žalobě pro zmatečnost, bude úkolem obecných soudů, aby se s těmito otázkami vypořádaly. Pokud by stěžovatelka měla za to, že by ani v řízení o žalobě pro zmatečnost nebyla napravena pochybení, jejichž existenci namítá v ústavní stížnosti, může se následně po vyčerpání opravného prostředku obrátit na Ústavní soud s novou ústavní stížností.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl z části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu