ECLI:CZ:US:2021:3.US.2869.21.1
sp. zn. III. ÚS 2869/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Filipem Cimickým, advokátem se sídlem Hornokrčská 707/7, Praha 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2021, č. j. 10 To 185/2021-50, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. 7. 2021, č. j. 16 PP 43/2021-32, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Jičíně napadeným usnesením nevyhověl stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS"). Napadeným usnesením krajského soudu pak byla dle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta navazující stížnost stěžovatele.
3. Stěžovatel namítá, že jeho žádost o podmíněné propuštění byla hodnocena mechanicky, nikoli dle aktuálního stavu. Soudy totiž nezohlednily jeho chování v době rozhodování, zejména kladná hodnocení z věznice, udělené pochvaly a výpověď vychovatele stěžovatele, a naopak přihlédly k dřívějším odsouzením a k nepříznivé prognóze stěžovatelovy resocializace, která však byla posuzována v letech 2014-2015. Stěžovatel se domnívá, že vzorným přístupem k plnění osobních i pracovních povinností prokázal své polepšení. Dále, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu připomíná, že každý případ je nutné hodnotit individuálně a rozhodnutí soudu je nutné odůvodnit ve vztahu ke konkrétnímu odsouzenému a s ohledem na jeho možný vývoj a nápravu ve VTOS.
4. Stěžovatel současně v rozhodnutí soudů postrádá návod, co konkrétně by měl pro prokázání polepšení vykonat, nepostačuje-li jeho kladné hodnocení, plnění programu zacházení či získané pochvaly. Ke spolupráci s úředníkem Probační a mediační služby (dále jen "PaMS") uvádí, že v ní nebylo možné pokračovat, neboť by to znamenalo zpětvzetí podané žádosti o podmíněné propuštění (což on sám považuje za omezení práva odsouzeného podat žádost dle svého uvážení).
5. Další námitka stěžovatele směřuje ke způsobu vypořádání nenaplnění podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu oběma soudy, neboť je považuje za obecné a nedostatečně odůvodněné. Nadto případný požadavek soudu na aktivní spolupráci s PaMS jde podle názoru stěžovatele zcela nad rámec zákonných požadavků, které se týkají podmíněného propuštění dle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník").
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.
8. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán kasačním způsobem zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li činnost obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
9. Přestože však Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
10. Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.
11. Z výše uvedeného vyplývá, že si stěžovatel vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z VTOS nemůže nárokovat. V nyní rozhodované věci obecné soudy při posuzování žádosti sice shledaly, že stěžovatel splnil formální podmínku spočívající ve výkonu potřebné délky uloženého trestu, avšak druhé a třetí podmínce, tedy prokázání polepšení v důsledku výkonu trestu i k prognóze vedení řádného života po propuštění na svobodu, již nedostál.
12. V nyní posuzované věci je rozhodující především okolnost, že obecné soudy rozhodnutí odůvodnily způsobem, který považuje zdejší soud za ústavně konformní, přičemž vycházely i z jeho vlastní judikatury. K námitkám stěžovatele je možné uvést, že obecným soudům nelze důvodně vytýkat, že je hodnocení stěžovatele nepřesvědčilo o završení účelu výkonu trestu, když například počet udělených kázeňských odměn považoval krajský soud za relativně nízký či vzal do úvahy, že se k žádosti nepřipojil ředitel věznice.
13. Za dostačující nepovažovaly soudy ani stěžovatelem předložené záruky vztahující se ke splnění podmínky vedení řádného života v budoucnu a v jeho neprospěch zjevně svědčilo odmítnutí spolupracovat s PaMS, přestože se mu dostalo poučení, že žádost o podmíněné propuštění lze podat i souběžně se započetím této spolupráce. Ostatně právě tato spolupráce byla ze strany krajského soudu označena jako konkrétní okolnost, která by mohla vyvolat příznivější náhled soudu na žádost o podmíněné propuštění, a proto nelze přisvědčit stěžovateli, který takový návod v rozhodnutí obecných soudů postrádal.
14. Z předložených rozhodnutí obecných soudů proto jednoznačně vyplývá, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS zabývaly řádně a své závěry dostatečně odůvodnily. Tato odůvodnění přitom nelze považovat za obecná, naopak reagují na konkrétní a aktuální okolnosti průběhu výkonu trestu stěžovatele. Jak je již uvedeno výše, Ústavní soud při jejich rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu