ECLI:CZ:US:2021:3.US.2880.20.1
sp. zn. III. ÚS 2880/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2020 č. j. 1 Azs 260/2020-27, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. června 2020 č. j. 57 A 73/2018-115, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 31. května 2018 č. j. MV-39761-6/SO-2018 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 1. března 2018 č. j. OAM-41821-184/DP-2011, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a napadených rozhodnutí se podává, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, napadeným rozhodnutím zamítl žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání - účast v právnické osobě, neboť dospělo k závěru, že pobyt stěžovatele není v zájmu České republiky podle §56 odst. 1) písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž napadeným rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti prve uvedenému rozhodnutí a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
3. Správní orgány se věcí zabývaly opakovaně, přičemž jejich rozhodnutí byla předtím několikrát po sobě posuzována též správními soudy, které vždy dospěly k závěru o nedostatečnosti podkladů pro vydání rozhodnutí ve věci; k témuž závěru pak dospěl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") i ve svém v pořadí čtvrtém rozsudku ze dne 23. 7. 2019 č. j. 57 A 73/2018-66, který však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020 č. j. 1 Azs 330/2019-36 s tím, že informace obsažené v utajované části správního spisu jsou z pohledu požadavků na přesvědčivost, přesnost a věrohodnost již dostačující a že závěr správních orgánů, že pobyt stěžovatele na území České republiky není v jejím zájmu, je zákonný a dostatečně podložený.
4. Krajský soud, vázán rekapitulovaným právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu stěžovatele nyní napadeným rozsudkem zamítl.
5. Zamítnuta pak byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu též kasační stížnost stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje několik námitek, jež doprovází obsáhlými citacemi judikatury, především Evropského soudu pro lidská práva. Předně má za to, že bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, neboť v řízení nebyl dostatečně zohledněn nejlepší zájem dítěte. Správní orgány ani správní soudy nepřiznaly odpovídající důležitost zájmům nezletilých dětí stěžovatele a nezjišťovaly rozhodné skutečnosti pro jejich náležité posouzení. V napadených rozhodnutích též není dostatečně zdůvodněno, z jakého důvodu nad zájmem nezletilých dětí převážily zájmy jiné. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s hodnocením v řízení shromážděných utajovaných informací, přičemž má za to, že nebyla dostatečně prokázána potřeba zachovávat jejich utajenou povahu. Stěžovatel k těmto informacím neměl přístup, čímž byl značně omezen v možnosti obrany proti jejich obsahu - tím dle něj došlo k porušení jeho práva "účinně uplatňovat námitky proti negativnímu rozhodnutí".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
10. Nutno uvést, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou shodné s námitkami uplatněnými nejen v předchozím řízení, v němž se s nimi zejména správní soudy podrobně vypořádaly, ale též ve stěžovatelově v pořadí první ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2879/20 jako zjevně neopodstatněnou (rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). V odkazované věci se stěžovatel domáhal zrušení správních rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny, i na ně navazujících soudních rozhodnutí; důvody, na nichž správní orgány i správní soudy založily svá rozhodnutí, jsou přitom totožné s důvody obsaženými v rozhodnutích, jež jsou napadena nynější ústavní stížností.
11. S ohledem na uvedenou obsahovou podobnost jak obou ústavních stížností, tak jimi napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci (především správních soudů) proto Ústavní soud nepovažuje za nutné znovu se stejným způsobem vyjadřovat k jednotlivým námitkám stěžovatele, jež byly dostatečně vypořádány v usnesení sp. zn. I. ÚS 2879/20, či jeho odůvodnění podrobněji rekapitulovat, a v podrobnostech na něj proto odkazuje.
12. Nad rámec odůvodnění obsaženého v uvedeném usnesení lze k námitce stěžovatele, že nemohl v řízení brojit proti obsahu utajovaných informací, neboť se s nimi nemohl seznámit, dodat, že posuzováním utajovaných informací a jejich obsahem se správní soudy zabývaly nikoliv v nyní napadených rozsudcích, ale již v rozhodnutích jim předcházejících (viz bod 18 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, v němž tento soud v rámci zkoumání přípustnosti kasační stížnosti uvedl, že jejím předmětem byly nyní námitky směřující výlučně k posouzení dopadů správních rozhodnutí do práva stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života). Pouze pro úplnost tak Ústavní soud dodává, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, vydaného v tomto řízení, je zřejmé, že povaze a obsahu informací vedených v utajované části správního spisu byla v průběhu řízení věnována značná pozornost, přičemž stěžovateli bylo též vysvětleno, že procení omezení účastníka řízení, jemuž nejsou tyto informace zpřístupněny a proti jejichž obsahu se nemůže sám efektivně bránit (v čemž stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv), je vyvažováno právě soudním přezkumem, v němž je věrohodnost, přesvědčivost a relevance takových informací pečlivě prověřována (viz kupř. bod 4 a body 21 až 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020 č. j. 1 Azs 330/2019-36).
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu