ECLI:CZ:US:2021:3.US.2884.21.1
sp. zn. III. ÚS 2884/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Spirit Invest a. s., sídlem Roháčova 1666/94, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2021 č. j. 26 Cdo 1171/2021-105, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2020 č. j. 25 Co 256/2020-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. března 2020 č. j. 15 C 18/2018-55, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 14 069 826,16 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného v bytech v jejím vlastnictví, resp. ve vlastnictví její právní předchůdkyně.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 3. 2020 č. j. 15 C 18/2018-55 žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení výše uvedené částky, zamítl.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2020 č. j. 25 Co 256/2020-80 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem shledal, že stěžovatelkou požadovaný nárok (za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006) je promlčený. K tomu uvedl, že časový odstup uplatnění nároku více než 11 let od vzniku tvrzené újmy nevypovídal o bdělém přístupu stěžovatelky. Ohledně rozporu námitky promlčení, vznesené vedlejší účastnicí řízení, s dobrými mravy uzavřel, že stěžovatelka nehájila své nároky s dostatečnou péčí, když byla zcela nečinná a svůj nárok uplatnila až s odstupem řady let, aniž by jí v tom bránily konkrétní významné okolnosti, přičemž vyčkávání do doby než se judikatura k této problematice ustálí, nelze za takový důvod považovat. Přístupu, který zvolila stěžovatelka, tak nelze poskytnout právní ochranu a námitku promlčení ani nelze považovat za zneužití práva.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 8. 2021 č. j. 26 Cdo 1171/2021-105 odmítl, jelikož nebylo přípustné, když nebyl důvod stěžovatelkou nastolenou právní otázku (posouzení námitky promlčení jako výkonu práva učiněného v rozporu s dobrými mravy, případně jako výraz zneužití práva) posoudit jinak. Nejvyšší soud sice opakovaně judikoval, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Zároveň však uvedl, že uvedený závěr se neprosadí tam, kde např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu České republiky, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. Judikatura Nejvyššího soudu řešící speciálně otázku námitky promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva a jejího rozporu s dobrými mravy se neodchyluje ani od judikatury obecnější povahy, na kterou poukazovala stěžovatelka včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185; rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Uplatnila-li stěžovatelka nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 žalobou podanou u soudu až dne 25. 1. 2018, tedy s odstupem více než 11 let od ukončení protiústavní regulace nájemného a městský soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí řízení není v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na dlouhý časový odstup od ukončení protiústavního stavu do podání žaloby, a také s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka netvrdila žádné výjimečné okolnosti, pro něž nemohla svůj nárok uplatnit dříve, posoudil nastolenou otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Za výjimečné okolnosti nelze podle Nejvyššího soudu považovat dřívější neustálenost judikatury či obavu o výsledek sporu vzhledem ke vzniku značných nákladů řízení. Takový postup již z povahy věci odporuje zásadě vigilantibus iura scripta sunt; nelze totiž aktivně (s dostatečnou péčí) hájit své právo pouhým sledováním vývoje judikatury a čekáním na "vhodný" okamžik k podání žaloby.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vyslovuje přesvědčení, že zásada vigilantibus iura scripta sunt nemohla být porušena, neboť žaloba byla podána s časovým odstupem pouze 382 dnů od zpřístupnění výše uváděného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 (zpřístupněn byl dne 3. 11. 2016). Až tento nález postavil podle stěžovatelky na jisto, za jakých okolností může být námitka promlčení ze strany vedlejší účastnice řízení shledána rozpornou s dobrými mravy. Právní nejistota a absence legitimního očekávání úspěchu, důvodnosti a vymahatelnosti nároku, byly přitom zjevné. Stěžovatelka byla v období do vydání tohoto nálezu vystavena značné nejistotě a nemohla dojít ke kvalifikovanému úsudku ohledně možného úspěchu své žaloby. V kontextu okolností posuzované věci (vyhodnocení právních a ekonomických aspektů, vypracování analýzy a uskutečnění samotného podání) nelze dojít k úsudku, že by si stěžovatelka počínala v rozporu s uvedenou zásadou. Uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva vedlejší účastnicí řízení na úkor stěžovatelky, která marné uplynutí promlčecí doby nezavinila, pročež vznesení námitky promlčení nemůže požívat právní ochrany. Obecné soudy pochybily, když v rozporu se závěry Ústavního soudu vyslovenými ve shora uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 2062/14 vyhodnotily stěžovatelčinu námitku nemravnosti vedlejší účastnicí řízení uplatněné námitky promlčení jako nedůvodnou a nepřihlédly ke zjevnému a dlouhotrvajícímu období bezpráví, které mělo za následek neefektivnost dostupných zákonných prostředků pro ochranu práva stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. téhož 1 zákona a contrario).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že námitka promlčení jejího nároku vznesená vedlejší účastnicí řízení nebyla posouzena jako rozporná s dobrými mravy, když její uplatnění bylo výrazem zneužití práva vedlejší účastnicí řízení na úkor stěžovatelky.
10. Jde-li o stěžovatelčino tvrzení o možném rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, podle judikatury Ústavního soudu platí, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Výjimečně mohou nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367), dále např. nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 (N 176/82 SbNU 713), bod 20; nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413), bod 24]. Při posuzování souladu nebo rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18, bod 21; nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2552/18, bod 28]. Tento úkol přitom náleží primárně obecným soudům a Ústavní soud může korigovat pouze evidentní excesy vybočující z ústavních mezí [srov. např. nález ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11 (N 119/61 SbNU 729), bod 14; nález ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18, bod 22].
11. Ústavní soud se nedomnívá, že by posouzení věci ze strany obecných soudů, které zohlednily konkrétní okolnosti věci, mohlo představovat takovou výjimečnou situaci, pro kterou by bylo možno námitku promlčení vyhodnotit jako rozpornou s dobrými mravy. K tomu Ústavní soud doplňuje, že institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Je totiž zásadně věcí poškozeného, aby byl svých práv bdělý a dbal o jejich včasné uplatnění (výš zmiňovaná zásada vigilantibus iura scripta sunt).
12. Možnost uplatnit nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva u soudu byla přitom zřejmá již po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.). Vzniklé rozpory týkající se uplatnění nároku u soudu pak byly odstraněny nejpozději vydáním stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), kterým bylo postaveno najisto, že pronajímatelé mají vůči státu nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené neústavní regulací nájemného. Podala-li stěžovatelka žalobu až v roce 2018, nelze v tom spatřovat excesivní uvažování obecných soudů, nepovažovaly-li vznesenou námitku za rozpornou s dobrými mravy.
13. Ve věci, ve které Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 2062/2014, na nějž poukazovala stěžovatelka, pak zahájili účastníci řízení, v nichž své nároky vyplývající z "dlužného nájemného" uplatnili, již v roce 2006 (viz bod 6 nálezu). Všechny jejich návrhy však byly soudem prvního stupně zamítnuty a odvolací soud ve všech případech postup soudu prvního stupně aproboval. V nyní posuzované věci byla stěžovatelka oproti tomu nečinná a vyčkávala s podáním žaloby až do roku 2018, což představuje zásadní rozdíl od uváděného nálezu.
14. Z poslední doby pak lze připomenout usnesení ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2755/21, v němž se Ústavní soud zabýval v podstatě shodnou problematikou [podání žaloby (v roce 2020) na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného a s tím související posouzení námitky promlčení]. Tímto usnesením byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž Ústavní soud mj. zdůraznil význam zásady "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt) pro soukromoprávní vztahy. Tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními předpisy o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatelka nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhala-li se účinnými nástroji včas jejich ochrany v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů obsažených v tomto usnesení jakkoliv odchylovat.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu