ECLI:CZ:US:2021:3.US.2956.21.1
sp. zn. III. ÚS 2956/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Marka Miklánka, zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem Hemy 855, Valašské Meziříčí, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2021, č. j. 3 As 423/2019-31, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. 10. 2019, č. j. 65 A 84/2018-63, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 28. 6. 2018, č. j. KUZL 42448/2018, a rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 9. 11. 2017, č. j. MUVS-S 9574/2013/OÚPSŘ-330/Hrn-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, Krajského úřadu Zlínského kraje a Městského úřadu Vsetín, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje a Městského úřadu Vsetín, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních a správních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozhodnutím Městského úřadu Vsetín (dále jen "stavební úřad") bylo rozhodnuto o odstranění staveb (rekreačního objektu a skladu dřeva), které stěžovatel postavil bez rozhodnutí, opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Odvolání stěžovatele Krajský úřad Zlínského kraje zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Navazující správní žaloba stěžovatele byla rovněž nyní napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítnuta, když předtím krajský soud rovněž nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jeho kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ve věci dodatečného povolení stavby (sp. zn. 65 A 3/2017).
3. Kasační stížnost stěžovatele byla následně v záhlaví označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná. Kasační soud se vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatele a závěrem mimo jiné konstatoval, že smyslem řízení o odstranění stavby je odstranění nezákonného stavu, který svým konáním způsobil stěžovatel, a nikoliv prioritní hledání řešení, jímž by byla sledována dodatečná legalizace stavby.
4. Stěžovatel tvrdí, že vydáním všech napadených rozhodnutí došlo k flagrantnímu porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, když mu jako vlastníkovi staveb rekreačního objektu a skladu dřeva (ve vysoké hodnotě několika milionů korun českých), které provedl bez rozhodnutí, opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem, odmítly správní orgány jejich stavbu dodatečně povolit a dokonce mu napadenými rozhodnutími nařídily, aby tyto stavby odstranil, a následně taková rozhodnutí správní soudy nezrušily. Přitom prý nebylo v řízení o odstranění stavby šetřeno jeho práv nabytých v dobré víře a bylo do nich zasaženo ve větší, než nezbytné míře. Postup správních orgánů i obecných soudů stěžovatel považuje za formalistický a prostý hodnot a úcty k lidskému jednotlivci, neboť při rozhodování nevzaly do úvahy proces změny územního plánu v obci, v důsledku které by v budoucnu mohlo dojít k dodatečnému povolení předmětných staveb. Stěžovatel uvádí, že byl rovněž nemile překvapen, když po podání žádosti o dodatečné povolení stavby správní orgány nepřerušily ani řízení o odstranění stavby, ani řízení o odvolání proti rozhodnutí o odstranění stavby. Dle názoru stěžovatele soudy rovněž pochybily, když jej nevyzvaly k prokázání jím tvrzené nedostatečnosti šestiměsíční lhůty stanovené pro odstranění staveb, a namísto toho ji shledaly akceptovatelnou.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud předně připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Je-li ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných (správních) soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Nejprve je třeba uvést, že v nyní podané ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě pouze opakuje námitky identické s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, které se jimi zabývaly a dostačujícím způsobem je i vypořádaly.
10. Z předložených správních i soudních rozhodnutí nadto vyplývá, že není zcela pravdivé tvrzení stěžovatele, že ze strany stavebního úřadu nedošlo k přerušení řízení o odstranění staveb poté, co podal žádost o jejich dodatečné povolení. K přerušení tohoto řízení totiž došlo dokonce dvakrát, v návaznosti na dvě postupně podané žádosti o dodatečné povolení staveb, a až v případě třetí shodné žádosti nebylo možné řízení přerušit a řízení bylo zastaveno, neboť již bylo o žádosti o dodatečné stavební povolení pravomocně rozhodnuto a rozhodnuto bylo také v řízení o odstranění stavby. Tento postup správních orgánů byl správními soudy akceptován a Ústavní soud nemá proti konečnému závěru, včetně korekce ze strany kasačního soudu, žádných ústavněprávních a ani věcných výhrad.
11. Jde-li o námitku, že nebylo přerušeno řízení o odvolání proti rozhodnutí o odstranění staveb, nelze ji v řízení o ústavní stížnosti považovat za přípustnou, neboť nebyla stěžovatelem dříve uplatněna ani v žalobě, a ani v kasační stížnosti, ač tomu nic nebránilo. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. kupř. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.], což znamená, že s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti je nepřípustná taková námitka, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit.
12. Pokud stěžovatel opakovaně tvrdí, že při rozhodování správních orgánů nebylo přihlédnuto k případné budoucí změně územního plánu, lze jej pro stručnost odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů, které se touto námitkou velice podrobně zabývaly a dostatečným způsobem ji vypořádaly (viz body 33-38 rozsudku krajského soudu a bod 18 a 20 rozsudku kasačního soudu). Jejich závěry nelze považovat za formalistické či nepřiměřené, jak se domnívá stěžovatel; naopak odpovídají ustálené soudní rozhodovací praxi (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2015, č. j. 3 As 35/2015 - 32, a ze dne 8. 2. 2019, č. j. 5 As 301/2017 - 74, dostupné na www.nssoud.cz), a to včetně připomínky, že účelem řízení o odstranění stavby je odstranění nezákonného stavu, který svým konáním způsobil stěžovatel, a nikoliv prioritní hledání řešení, jímž by byla sledována dodatečná legalizace (viz rovněž rozsudek č. j. 3 As 35/2015 - 32).
13. Stejným způsobem, tedy odkazem na odůvodnění rozsudků správních soudů, je možné postupovat ve vztahu k nesouhlasu se stanovenou šestiměsíční lhůtou k odstranění staveb, kterou stěžovatel považuje za nedostačující. Tuto otázku vypořádal dostatečně již Krajský soud v Ostravě v dřívějším řízení stěžovatele sp. zn. 22 A 1/2015 a jím přijaté závěry nyní převzal i krajský soud do bodu 44 napadeného rozhodnutí.
14. Ústavní soud závěrem připomíná, že vydávání dodatečného stavebního povolení je nástrojem výjimečným. V nyní posuzované věci nelze přehlédnout, že se při realizaci dotčených staveb ze strany stěžovatele nejednalo o nevědomost či omyl, ale o zcela zjevný a bezohledný přímý úmysl k porušení zákona, a není tak zřejmé, jakých práv nabytých v dobré víře se vlastně dovolává. Stěžovatel nepovolenou stavbu realizoval zcela svévolně a musel si být proto dobře vědom, jaké riziko podstupuje a jaký významný dopad do hospodářské sféry mu hrozí. Případné nepříznivé ekonomické následky jsou tedy důsledkem jednání přičitatelného toliko stěžovateli, který svůj majetek sám takovému riziku vystavil.
15. V této souvislosti lze odkázat na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4.2013, č. j. 7 As 154/2012 - 26 či Ústavním soudem v nálezu ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 482/02: "Rozhodnutí o odstranění stavby je následkem, který bez dalšího stíhá vlastníka stavby, který v řízení neprokáže podmínky pro její dodatečné povolení. Tento následek zcela jednoznačně vyplývá ze stavebního zákona i z logiky věci, takže stěžovatel si jej mohl a měl být dobře vědom. ...Stěžovatel tak nemohl legitimně očekávat, že mu nebude odstranění stavby nařízeno a že by jeho "černá stavba" mohla snad dokonce požívat ochrany, kterou poskytuje pokojnému užívání majetku čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě [viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhous proti České republice (2001), Poláček proti České republice (2002) či Gratzinger proti České republice (2002)]. Takové očekávání nebylo totiž podloženo ani zněním zákona, judikaturou ani postupem rozhodovacích orgánů, ale bylo zjevně založeno jen na právně nijak neodůvodněné naději stěžovatele, že tyto orgány vůči němu nebudou postupovat důsledně a budou existenci "černé stavby" bez ohledu na platné právo tolerovat."
16. Je zjevné, že postup správních orgánů a ani správních soudů nemůže být považován za zásah do stěžovatelových práv, neboť základní právo vlastnit majetek nelze zaměňovat s právem na úspěch ve správním a v následném soudním řízení. V obecné rovině nadto nelze akceptovat praxi některých stavebníků, kteří obcházejí zákon tím, že nejprve realizují stavbu samotnou, a to i s vědomím, že jim bude ze strany stavebního úřadu uložena finanční sankce (kterou si obvykle již rozpočtují v nákladech stavby) a teprve poté se její existenci snaží uvést do souladu se zákonem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 121/10).
17. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí správních soudů i správních orgánů a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno napadeným rozhodnutím z hlediska ústavněprávního vytknout, nepřísluší mu je ani jakkoliv věcně přehodnocovat.
18. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde ani důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu