ECLI:CZ:US:2021:3.US.2969.21.1
sp. zn. III. ÚS 2969/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Petrou Novákovou Andršovou, LL.M., advokátkou se sídlem Gočárova třída 806/32, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2021, č. j. 20 Co 181/2021-843, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2021, č. j. 0 P 430/2017-788, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy pro nezletilé syny M. a J., jejichž matkou je I. Z. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") shora označeným rozsudkem určil, že stěžovatel je povinen zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2017 do 30. 9. 2020 ve výši 213 224 Kč pro nezletilého M. (výrok I.) a ve výši 180 528 Kč pro nezletilého J. (výrok II.), a to v obou případech na účty stavebního spoření nejpozději do 12 měsíců od právní moci rozsudku. Okresní soud rozhodoval o dlužném výživném podruhé, neboť jeho původní rozsudek ze dne 24. 9. 2020, č. j. 0 P 430/2017-613, byl v této části zrušen odvolacím soudem (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2021, č. j. 20 Co 10/2021-741).
4. K odvolání obou rodičů rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem shledal důvodným odvolání matky směřující do způsobu úhrady dlužného výživného. Krajský soud proto rozhodnutí okresního soudu změnil a stanovil, že stěžovatel je povinen zaplatit dluh na výživném za dobu od 1. 10. 2017 do 30. 9. 2020 ve výši 213 224 Kč pro nezletilého M. tak, že částku 106 612 Kč zaplatí k rukám matky do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku a částku 106 612 Kč zaplatí na účet, který matka nezletilému zřídí, a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Stejným způsobem krajský soud rozhodl rovněž o úhradě dlužného výživného (v celkové výši 180 528 Kč) ve prospěch nezletilého J.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně rozporuje stanovenou výši dlužného výživného. Obecným soudům vytýká, že nezohlednily platby spjaté s vedením domácnosti či hrazením hypotečních úvěrů, kterými se stěžovatel podílel na zajištění bytových potřeb nezletilých. Ohrazuje se rovněž proti krátké době splatnosti dlužného výživného a neumožnění rozložení vzniklého dluhu do splátek.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů týkajícími se povinnosti zaplatit dlužné výživné jeho nezletilých synů.
8. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné vyhodnocení jeho výsledku. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného a způsobu jeho úhrady.
9. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry shora citovaných soudních rozhodnutí je přitom založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného dlužného výživného na nezletilé (a přidružených otázek způsobu jeho platby), tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy přitom své závěry odůvodnily zcela odpovídajícím a přesvědčivým způsobem, takže napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl relevantní argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
10. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Tyto závěry, týkající se primárně stanovení běžného výživného, lze přiměřeně použít rovněž ve vztahu k dlužnému výživnému.
11. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že z napadených rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se obecné soudy řídily při stanovení výše dlužného výživného. Závěr, že nedoplatek na výživném nebude snížen započtením plateb příležitostného plnění, resp. plateb, které stěžovatel hradil z jiných právních důvodů (např. hrazení dluhů spjatých se společným jměním manželů) nelze považovat za nepřiléhavý či excesivní a Ústavní soud jej tudíž nehodlá (a vzhledem ke svému shora vymezenému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže) rozporovat.
12. Krajský soud rovněž srozumitelně vysvětlil, proč přistoupil ke změně způsobu úhrady dlužného výživného, když nepovažoval za vhodné zaslání dlužného výživného na účet stavebního spoření, a to mj. z důvodu šestileté vázací lhůty omezující nakládání s naspořenými finančními prostředky. Současně stanovil, že polovina dlužného výživného má být zasílána na účet, k němuž bude mít dispoziční oprávnění nejen matka, ale rovněž stěžovatel (srov. rozsudek krajského soudu, bod 10). Na takto zvoleném způsobu úhrady dlužného výživného nespatřuje zdejší soud nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
13. Za nepřiměřenou nelze vzhledem ke stěžovatelovým příjmům (srov. rozsudek okresního soudu ze dne 24. 9. 2020, s. 12) považovat ani lhůtu splatnosti dlužného výživného [ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 979/13 ze dne 30. 7. 2013 (N 139/70 SbNU 305)]. Ostatně, stěžovatel svůj argument poukazující na nemožnost uhradit dlužné výživné nikterak nerozvíjí a nespecifikuje, když se v tomto ohledu omezuje toliko na povšechné konstatování. Stejný závěr lze učinit ve vztahu k nepřipuštění úhrady dlužného výživného formou splátek.
14. Nelze rovněž přehlédnout, že nedoplatek na výživném je výsledkem toho, že stěžovatel ve vymezeném období nehradil nezletilým výživné ve výši odpovídající jeho majetkovým poměrům (srov. rozsudek okresního soudu, body 15-16). Stěžovatel tedy mohl těžit z toho, že disponoval prostředky, které po právu náležely nezletilým. V obecné rovině navíc stěžovateli mohla být uložena povinnost uhradit nedoplatek na výživném jako celek do tří dnů od právní moci rozsudku (srov. §160 odst. 1 občanského soudního řádu), což znamená, že splatnost ve lhůtě tří/šesti měsíců je možno považovat za určité beneficium ze strany obecných soudů.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu