ECLI:CZ:US:2021:3.US.302.20.1
sp. zn. III. ÚS 302/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, proti II., III. a IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 44 Co 561/2018-86, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a B. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), a to pro jejich rozpor čl. 1 odst. 1 Ústavy a s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 20 C 274/2017 se podává, že vedlejší účastník se v řízení u uvedeného soudu domáhal po stěžovatelce odškodnění v souvislosti s jeho trestním stíháním, které skončilo zprošťujícím rozsudkem; konkrétně se domáhal náhrady škody ve výši 3 051 Kč (cestovné) a nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč. Městský soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2018 č. j. 20 C 274/2017-46 rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3 051 Kč s příslušenstvím (I.), žalobu v částce 300 000 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 1 500 Kč (III. výrok).
3. Proti rozhodnutí městského soudu podali odvolání oba účastníci řízení - stěžovatelka napadla I. a III. výrok, vedlejší účastník napadl II. a III. výrok. Krajský soud rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu v I. a II. výroku potvrdil (I. výrok); ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 1 500 Kč a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 5 200 Kč (II. výrok). O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3 146 Kč a že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce částku 600 Kč (III. a IV. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí výhradně proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu uvedeného soudu, který rozhodl o nákladech řízení zcela nepředvídatelným způsobem a v rozporu s rozhodovací praxí obecných soudů i Ústavního soudu - především v rozporu s nálezem ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3277/18 (N 107/94 SbNU 305). Krajský soud zvolil zcela nový přístup, když jednotlivé nároky oddělil a vůči každému z nich rozhodoval zvlášť, v důsledku čehož i přes neúspěch vedlejšího účastníka rozhodl o nákladech řízení fakticky tak, jakoby tento účastník byl v řízení z většiny úspěšný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud ustáleně vychází z předpokladu, že stát může být nositelem základních práv, nevystupuje-li v pozici subjektu veřejného práva čili jako nositel veřejné moci [viz stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372) či body 45 až 47 nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61); rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka přitom v nyní posuzované věci vystupovala jako účastník v řízení před civilním soudem a rozporuje způsob určení výše nákladů řízení. K témuž závěru se Ústavní soud přiklonil v řízení o ústavní stížnosti téže stěžovatelky v bodu 14 jí odkazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 3277/18.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené v §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť za stěžovatelku vystupuje jí k tomu pověřený orgán (§30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Lze připomenout, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1466/21, kterým ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Závěry vyslovené v uvedeném usnesení lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, přičemž stěžovatelčiny argumenty uplatněné v obou ústavních stížnostech se navíc do značné míry shodují.
9. Předně nelze přehlédnout, že ústavní stížností napadené výroky rozsudku krajského soudu se týkají peněžité povinnosti v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
10. Jde-li o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka by měla být - s ohledem na svoje majetkové poměry, případně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím podstatně dotčena na svém majetku.
11. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Věc se týká nákladů řízení, k nimž Ústavní soud přistupuje rezervovaně. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14).
12. Stěžovatelka odvozuje ústavněprávní rozměr své věci především od tvrzeného rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jmenovitě s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3277/18. Uvedený nález však vychází ze specifických okolností dané věci, které v nynější věci nebyly dány. Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že Ústavní soud v odkazované věci shledal porušení ústavně zaručených práv téže stěžovatelky v situaci, kdy obecný soud v tehdy napadeném rozhodnutí nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi o výpočtu nákladů řízení a napadený výrok se týkal peněžité povinnosti v tzv. bagatelní výši. V dalších - podstatných - okolnostech se však nynější věc od odkazované věci odlišuje.
13. Předně nešlo o totožnou problematiku. Zatímco v nyní posuzované věci jde o posouzení tzv. poměru úspěchu účastníků řízení, v odkazované věci šlo o určení tarifní hodnoty sporu a posouzení, zda je tarifní hodnota určena podle žalované částky, nebo "paušálně" podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
14. Zásadním pro závěr Ústavního soudu o důvodnosti ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3277/18 pak bylo zjištění, že odvolací soud změnil nákladový výrok soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatelky, aniž by se proti němu kterákoliv ze stran vůbec odvolala a aniž by stěžovatelce poskytl možnost vyjádřit se k dotčené otázce (srov. body 22 a 23 odkazovaného nálezu). V nynější věci však taková situace nenastala, neboť odvolání proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu podala jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník.
15. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka nepředložila žádné okolnosti povyšující její věc do ústavněprávní roviny. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat konkrétní způsob soudem zvoleného výpočtu nákladů řízení, případně určovat, který z možných způsobů je "správnější". Relevantním hlediskem pro posouzení Ústavního soudu je to, zda postup soudu a jeho rozhodnutí nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. zda soudem přijatý výklad není protiústavní; z tohoto hlediska přitom v záhlaví uvedené výroky rozhodnutí krajského soudu obstojí.
16. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu