ECLI:CZ:US:2021:3.US.3069.21.1
sp. zn. III. ÚS 3069/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2021 č. j. 5 Tdo 636/2021-609, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 9 To 296/2020-572, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 6. 2020, č. j. 15 T 157/2018-558, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), byla jimi porušena zásada "žádný zločin bez zákona" podle čl. 39 Listiny a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že nyní napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník" nebo "trestní zákoník"), za který mu byl podle téhož ustanovení a za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 30 000 Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil mu okresní soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. V adhezním řízení okresní soud odkázal společnosti BONTONFILM, a. s., a AQS, a. s. (dále také "poškození"), podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád" nebo "trestní řád") s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Uvedeného přečinu se podle zjištění okresního soudu stěžovatel dopustil ve stručnosti tím, že v době od 25. 1. 2014 do 24. 7. 2017 na diskusním fóru http://www.warforum.cz pod přezdívkou "Shadow" v sekci "Movie" uveřejnil odkazy na chráněná audiovizuální díla, která neoprávněně umístil na tzv. filehostingové servery (dále také "uložiště" nebo "diskusní forum"), konkrétně na www.fastshare.cz a www.webshare.cz. Takto stěžovatel v posuzovaném období volně zpřístupnil a neoprávněně šířil rozmnoženiny filmů a seriálů vyjmenovaných ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu, aniž by mu však držitelé autorských práv (poškození), případně jejich zástupce Česká protipirátská unie, k takovému jednání udělili souhlas. Tím stěžovatel umožnil libovolnému počtu dalších osob stažení audiovizuálních děl bez potřebných souhlasů nositelů či držitelů práv k audiovizuálním dílům, která jsou autorským dílem ve smyslu §2 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), a tím porušil právo na rozmnožování děl podle §12 odst. 1, 4 písm. a), §13, a §80 odst. 2 písm. a) autorského zákona a právo na sdělování díla veřejnosti podle §12 odst. 1, 4 písm. f), §18 odst. 1, 2 a §80 odst. 2 písm. e) autorského zákona.
4. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, o němž Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl rovněž nyní napadeným usnesením tak, že je zamítl jako nedůvodné. Odůvodnění okresního soudu považoval krajský soud za přesvědčivé a ztotožnil se s ním. Okresní soud se podle krajského soudu podrobně zabýval námitkami stěžovatele a krajský soud na jeho závěry pro stručnost odkázal, neboť okresní soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu v dané věci nedostatky svého rozhodnutí napravil (srov. k tomu dále).
5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost. Z hlediska právní kvalifikace se okresní soud podle Nejvyššího soudu správně zaměřil na důkladnější posouzení otázky intenzity zásahu do zákonem chráněných práv, jak to předpokládá základní skutková podstata přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Zohlednil tedy dobu, po kterou stěžovatel šířil a volně zpřístupňoval rozmnoženiny dotčených audiovizuálních děl, zohlednil jejich počet, pokračování v trestné činnosti i navzdory opakovaným varováním ze strany provozovatele úložiště (diskusního fóra) a smazání stěžovatelových odkazů z důvodu porušení autorských práv, a přihlédl též k motivu stěžovatele k páchání trestné činnosti. Na základě všech těchto skutečností dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel do práv poškozených podléhajících autorskoprávní ochraně zasáhl nikoliv nepatrně, přičemž jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém. Nadto Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel ve svém v pořadí druhém dovolání jen opakuje námitky, s nimiž se Nejvyšší soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí již vypořádal, neshledal je důvodnými a jeho předchozí právní závěry jsou tak i pro něj samotného závazné. Okresnímu soudu pak nelze podle Nejvyššího soudu vytýkat, pokud k závěru o vině stěžovatele dospěl na základě nepřímých důkazů. Ty totiž tvoří v posuzované věci ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících.
6. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud Nejvyšší soud v dané věci již jednou rozhodoval [usnesením ze dne 18. 3. 2020 č. j. 5 Tdo 211/2020-544 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/)], pak důvodem pro předchozí zrušení rozhodnutí obou nižších soudů bylo především nedostatečné vyjádření naplnění kvalifikačního znaku objektivní stránky přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího v nikoliv nepatrné intenzitě zásahu do autorských práv třetích osob. Ve svých navazujících rozhodnutích však oba soudy nižších stupňů na námitky Nejvyššího soudu podle jeho názoru řádně reagovaly a dostatečně se s nimi vypořádaly.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Při respektování shora uvedeného postavení Ústavního soudu v systému orgánů ochrany práva a možnosti jeho přezkumu rozhodnutí obecných soudů uvádí Ústavní soud k námitkám stěžovatele následující.
11. V prvé řadě nutno konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích, zvláště po kasačním zásahu ze strany Nejvyššího soudu, dostatečně vypořádaly.
12. Nadto si stěžovatel v ústavní stížnosti hned v jejím úvodu poněkud protiřečí, pokud uvádí, že v řízení nebyl předložen jediný důkaz svědčící o tom, že by to byl právě on, kdo díla podléhající autorskoprávní ochraně v rozporu se zákonem na servery umožňující sdílení jejich obsahu umístil, aby ale sám na jiném místě ústavní stížnosti (srov. závěr bodu VIII) výslovně konstatoval, že zpřístupňoval jen upravené soubory umožňující rychlejší stahování. Rovněž v ústavní stížnosti uvádí, že mu za zveřejnění (sdílení) některých děl byla na bankovní účet připsána odměna. Pokud za takové situace obecné soudy vyšly i z výpovědi pracovníka České protipirátské unie (který sám úspěšně zkušebně z jednoho z odkazů zveřejněných stěžovatelem stáhnul autorským právem chráněný obsah) a dále ze znaleckého zkoumání stěžovatelova počítače (v němž znalec - i přes jím zjištěnou reinstalaci systému a přemazání paměti počítače - zjistil komunikaci mezi stěžovatelem a uložištěm, kam byl audiovizuální obsah nahráván) a neměly na základě nepřímého řetězce důkazů relevantní pochybnosti, že to byl právě stěžovatel, kdo páchal jimi popsanou trestnou činnost, pak tento jejich závěr je i podle Ústavního soudu a s ohledem na jeho roli ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů plně akceptovatelný.
13. Jen pro úplnost ke zhodnocení stěžovatelova základního argumentačního východiska, že nebylo prokázáno, že to byl právě on, kdo páchal popsanou trestnou činnost, když k jeho počítači měl údajně přístup mimo jiné i jeho (dnes již mrtvý) kamarád, Ústavní soud nepřehlédl samotným stěžovatelem uváděnou skutečnost, že odměna za zveřejnění autorským zákonem chráněných děl byla posílána právě na stěžovatelův účet (její stěžovatelem tvrzená bagatelní výše přitom není pro zhodnocení stěžovatelova podílu na trestné činnosti podstatná). Logický je v této souvislosti i závěr obecných soudů, že stěžovatelem na úložiště umisťované soubory obsahovaly svému názvu odpovídající obsah (tedy nikoliv například jen ukázky z filmů, nýbrž celé filmy), neboť v opačném případě by stěžovateli byly ostatními uživateli úložiště adresovány negativní komentáře. Ani Ústavní soud pak nemá důvod pochybovat, že stěžovatel byl provozovateli úložiště několikrát upozorněn na to, aby zákonem chráněný obsah nevkládal. I kdyby tomu tak však nebylo, v kontextu dlouhodobosti, rozsahu stěžovatelem páchané činnosti i toho, že za ni částečně dostával odměnu, by zjevně nepostačovalo, aby jednání stěžovatele bylo hodnoceno jen jako přestupek.
14. Trestněprávní rozměr stěžovatelovy trestné činnosti tedy nebyl - v souladu s předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným v jeho věci - dovozován (toliko) z výše škody nárokované poškozenými [proto také k naplnění skutkové podstaty stěžovateli za vinu kladeného trestného činu není podstatné, zda již (případně jakou) škodu začali poškození po stěžovateli v občanskoprávním řízení vymáhat]. Na druhou stranu i jen z počtu stěžovatelem uložených děl a (hlavně) z počtu jejich stažení, Ústavní soud nevidí důvod zpochybňovat závěr obecných soudů, že stěžovatel naplnil znak skutkové podstaty vymezené v §270 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v nikoliv nepatrném zásahu do zákonem chráněného zájmu; naplnění tohoto znaku vyjadřujícího samostatné vymezení principu subsidiarity trestní represe pak bylo i v nyní posuzovaném případě hodnoceno individuálně (srov. k tomu také stěžovatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 196/2014). I jen ze skutkové věty výrokové části rozsudku okresního soudu přitom nevyplývá, že by stěžovatel porušoval autorské právo toliko krátkodobě a jen pro svoji potřebu (srov. k tomu stěžovatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1271/2016) a ve stěžovatelově případě rovněž nebyl sporný výklad sousloví "oprávněný uživatel počítačového programu" ve smyslu rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. července 2012 ve věci C-128/11, UsedSoft GmbH proti Oracle International Corp. Stěžovatel také sám netvrdí (byť odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010), že by neměl dostatečné znalosti k tomu, aby chráněna díla na úložiště vložil.
15. Dovozuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti nezákonnost provedení domovní prohlídky, při níž byl zajištěn stěžovatelův počítač, z okolnosti, že údajně neexistoval jediný důkaz, který by osvědčil důvodné podezření, že docházelo k páchání trestné činnosti, pak i jen shora bylo vysvětleno, že důkazů svědčících o páchání trestné činnosti stěžovatelem byla celá řada [včetně ztotožnění IP adresy využívané síťovým rozhraním stěžovatelova počítače - není tak přiléhavý ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 2142/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 141/70 SbNU 323; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), neboť ústavní stížností napadená rozhodnutí nestojí na jediném usvědčujícím důkazu proti stěžovateli]. Navíc, na základě znaleckého zkoumání, byly ve stěžovatelově počítači zjištěny stopy po spáchání trestné činnosti [srov. k tomu v podrobnostech odst. 26 odůvodnění kasačního usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 211/2020].
16. Obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích také správně poukázaly na to, že stěžovatel porušil autorskoprávní ochranu i u těch děl, s nimiž bez zákonného dovolení manipuloval, byť tato byla za splnění podmínek definovaných oprávněnými subjekty autorskoprávní ochrany na internetu volně dostupná - srov. k tomu stěžovatelovu argumentaci k seriálu Vinaři. Stěžovatel se v ústavní stížnosti v této souvislosti nepokouší důsledně a konzistentně vysvětlit, na základě čeho mohl jednat v negativním skutkovém omylu, když vědomě umisťoval autorské dílo na úložiště, ač k tomu neměl svolení oprávněného subjektu; stěžovatel rovněž netvrdí, že by mu něco bránilo v tom, aby si u držitele autorských práv ověřil, zda s tímto veřejně dostupným dílem může nakládat jím zamýšleným způsobem. Konečně sám stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí cokoli, z čeho by bylo možno dovodit, že se mohl domnívat, že s dílem může nakládat.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že i podle jeho názoru stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky jemu za vinu kladeného trestného činu (včetně naplnění jeho objektivní a subjektivní stránky), kdy i výše uloženého trestu je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná. Přitom platí, že Ústavní soud by do rozhodnutí soudů o výši uloženého trestu mohl zasáhnout jen tehdy, byla-li by tato zjevně excesivní. Nic takového však Ústavní soud nezjistil.
18. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu