ECLI:CZ:US:2021:3.US.323.21.1
sp. zn. III. ÚS 323/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jana Veselého, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti I. výroku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 13 Kss 2/2020-146, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a předsedy Okresního soudu v Mělníku Mgr. Oldřicha Kajzra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 2, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl napadeným výrokem uznán vinným, že podle §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb."), jako soudce Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") nahlížel do dokumentů spisů okresního soudu ve věcech sp. zn. 20 C 168/2018 a sp. zn. 16 Nc 4482/2007, čímž zaviněně ohrozil důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování soudů a spáchal kárné provinění podle §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb.") za což mu bylo uloženo podle §88 odst. 1 písm. b) téhož zákona kárné opatření snížení platu o 20 % na dobu 6 měsíců.
3. Nejvyšší správní soud vyšel při svém rozhodování z toho, že nahlížet do spisů, které soudci nebyly přiděleny k rozhodnutí, je přípustné pouze z pracovních či studijních důvodů, tyto však nebyly při nahlížení stěžovatelem do spisů sp. zn. 20 C 168/2018 a sp. zn. 16 Nc 4482/2007 shledány. Kárný návrh stál na zjištění, že jeden z účastníků řízení (T. M.) byl z hlediska stěžovatele zájmovou osobou (v minulosti od něho stěžovatel koupil nemovitost). Stěžovatel doznal, že po doručení soudní obsílky pro T. M. na adresu této nemovitosti zjistil nahlížením do systému ISAS, o jakou věc se jedná, a jmenovaného o tom informoval do zahraničí. Nejvyšší správní soud měl za prokázané, že stěžovatel do spisu sp. zn. 20 C 168/2018 nahlížel opakovaně (6x v průběhu sedmi měsíců), a to i do konceptu rozhodnutí a konceptu protokolu o jednání. Osoby T. M. se týkalo i nahlížení do spisu zn. 16 Nc 4482/2007. Nejvyšší správní soud přisvědčil kárnému návrhu, že stěžovatel systematicky sledoval průběh řízení vedených s osobou z jeho hlediska zájmovou, úmyslně nahlížel do elektronického systému z nepřípustných důvodů, a tím zaviněně ohrozil důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování soudů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jakou zákonem uloženou povinnost soudce ve vtahu k nahlížení do systému ISAS porušil, ani se v něm neuvádí žádné konkrétní důvody, v čem skutkem, za nějž byl uznán vinným, porušil důvěru v nestranné rozhodování soudů. Stěžovatel poukazuje na nález ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 13/12 (N 126/70 SbNU 147; 259/2013 Sb.), podle něhož ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu a vyloučil sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v momentu přijetí zákona. Stěžovatel upozorňuje, že v době přijetí zákona č. 6/2002 Sb. systém ISAS ještě neexistoval, a posléze nebyla přijata žádná zákonná úprava, která by řešila používání tohoto systému v rámci justice. Stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší správní soud při rozhodování o druhu kárného opatření nevzal v potaz skutečnost, že se stěžovatel k tomuto skutku sám doznal, přičemž nebýt tohoto doznání, skutek by mu nebyl prokázán. Podle stěžovatele je nutno přihlédnout k okolnostem dané věci, kdy adresáta písemnosti nalezené ve schránce toliko informoval o obsahu této písemnosti, nikterak mu však neradil, ani za něj v dané věci neintervenoval. V širším kontextu tak nemohla být důvěra v rozhodování soudů ohrožena. Stěžovatel připomíná, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2021 č. j. 11 Kss 7/2020-42 byla v případě opakovaného nahlížení do systému ISAS schválena dohoda o vině a kárném opatření, jímž byla důtka. V kontextu s tímto rozhodnutím se stěžovateli uložené kárné opatření jeví jako exemplární, přičemž není vyloučeno, že jím kárný senát nepřímo kompenzoval skutečnost, že ohledně skutku, za který stěžovateli hrozilo odvolání z funkce, jakož i dalších skutků, byl kárného návrhu zproštěn. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo-li ve dvou skutkově shodných kárných věcech rozhodnuto odlišně, pak byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a byla porušena zásada právní jistoty. Napadené rozhodnutí považuje stěžovatel za do značné míry překvapivé, neboť za předpokladu, že by byl například již dříve zproštěn kárného návrhu, o němž bylo rozhodováno ve druhém výroku, nabízela by se, a to zejména, pokud by řízení proběhlo poprvé v lednu 2021, např. i dohoda o vině a kárném opatření. Za předpokladu, že by kárný senát předběžně vyjádřil svůj právní názor, mohl by tomu stěžovatel přizpůsobit svou obhajobu. Podle stěžovatele nelze přehlédnout ani okolnost, že kárné řízení je toliko jednoinstanční, což je České republice opakovaně vytýkáno Benátskou komisí Rady Evropy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozhodnutí zákon procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele neposkytuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
7. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť Nejvyšší správní soud postupoval ve věci řádně, pečlivě a s důrazem na ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupu Nejvyššího správního soudu tedy není z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
8. Ústavní soud zejména nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že z obsahu napadeného rozhodnutí není zřejmé, čím konkrétně stěžovatel porušil povinnost soudce. Nejvyšší správní soud odkázal na svou judikaturu (rozhodnutí ze dne 10. 5. 2012 č. j. 13 Kss 13/2011-169, ze dne 5. 10. 2017 č. j. 11 Kss 4/2017-49 a ze dne 22. 5. 2014 č. j. 16 Kss 12/2013-139) a uvedl, že informační systém ISAS není nástrojem, který by měl sloužit účastníkům řízení nebo případně širší veřejnosti k nahlížení do soudních spisů podle §44 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, či §65 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nýbrž jde o softwarovou pomůcku pracovníků soudu určenou k plnění pracovních úkolů, jež má především přispívat k zefektivnění jejich nejrůznějších pracovních postupů. Nahlížení do soudních spisů (resp. jejich jednotlivých složek - dokumentů), které by se uvedenému účelu tohoto informačního systému zpronevěřovalo, je tudíž v zásadě nepřípustné (zde odkázal Nejvyšší správní soud na čl. 3 Vnitřního předpisu Okresního soudu v Mělníku k implementaci zákona č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti, a instrukce MSP-53/2015-OI-Sp ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. 70 Spr 934/2016). Jako výjimku z výše uvedené nepřípustnosti nahlížení označil Nejvyšší správní soud situace, kdy soudce prostřednictvím ISAS nahlédne do spisu (jenž mu není přidělen rozvrhem práce k vyřízení) ve věci, v níž byl sám účastníkem řízení.
9. Stěžovatel sám přiznal, že ve věcech sp. zn. 20 C 168/2000 a 16 Nc 4482/2007 nahlížel opakovaně do spisů prostřednictvím systému ISAS nikoli z výše uvedených důvodů, ale mimo jiné proto, aby zjistil obsah soudní obsílky doručované T. M., od nějž koupil nemovitost, a informoval jej o něm. Jakkoli stěžovatel tvrdí, že obstaral-li by si souhlas T. M. k otevření doručované písemnosti, mohl by zjistit její obsah přímo, a prostřednictvím systému ISAS tedy zjistil stejné skutečnosti, k jejichž zjištění by nepochybně získal souhlas obesílaného, nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel nahlížel i do konceptu rozhodnutí a seznámil účastníka řízení s předmětem řízení a jeho průběhem. Tvrzení stěžovatele, že "celá věc tedy zůstala jenom mezi námi", tj. mezi stěžovatelem a T. M., nemůže vést k závěru, že by v takovém stěžovatelem přiznaném profesním pochybení, které podle jeho názoru nevedlo v širším kontextu k ohrožení důvěry v rozhodování soudů, nemělo být spatřováno kárné provinění. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že v době přijetí zákona č. 6/2002 Sb. sytém ISAS neexistoval, a ani později nebyla přijata žádná zákonná úprava vztahující se k používání tohoto systému. Povinnost stěžovatele používat informační systém soudu pouze k pracovním účelům a s veškerými z něho získanými informacemi zacházet jako s důvěrnými, a nezneužít je k výhodě pro svůj soukromý zájem, ukládá nejen shora citovaný vnitřní předpis okresního soudu ze dne 1. 4. 2016 týkající se kybernetické bezpečnosti, nýbrž i Etický kodex soudců a zaměstnanců Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 70 Spr 694/2014, podle kterého soukromý zájem zahrnuje jakýkoli neoprávněný prospěch či výhodu pro pracovníka nebo jeho rodinu, blízké a příbuzné osoby a právnické nebo fyzické osoby, se kterými pracovník měl nebo má obchodní nebo politické vztahy.
10. Stejně tak nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že se uložené kárné opatření jeví exemplárním. V posuzované věci kárný navrhovatel požadoval uložení nejpřísnějšího kárného opatření - odvolání z funkce. Nejvyšší správní soud postupoval ústavně souladným způsobem, kdy vzal v úvahu jak okolnosti polehčující, tak i okolnosti přitěžující. Zejména nahlížení do konceptu rozsudku bylo hodnoceno jako jednání velmi závažné, kdy stěžovateli přitěžuje, že s výsledkem nahlížení seznámil jinou osobu. Na druhou stranu Nejvyšší správní soud bral (jakkoli stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti opak) jako polehčující okolnost, že stěžovatel tuto skutečnost doznal. Výrazně v neprospěch stěžovatele svědčilo pracovní hodnocení stěžovatele co do výkonnosti, zájmu o výkon soudcovské funkce a o odborný růst. Nejvyšší správní soud vzal při určení druhu a výše kárného opatření v úvahu i dobré majetkové poměry stěžovatele. S ohledem na shora uvedené nelze považovat uložení kárného opatření spočívajícího ve snížení platu o 20 % na dobu šesti měsíců za exemplární, a to ani ve vztahu ke stěžovatelem uváděnému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2021 č. j. 11 Kss 7/2020-42, které bylo vydáno až po rozhodnutí ve věci stěžovatele. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud schválil dohodu o vině a kárném opatření mezi kárným navrhovatelem a kárně obviněným, jehož působení u Okresního soudu v Ústí nad Labem bylo hodnoceno na rozdíl od věci stěžovatele pozitivně, a jehož provinění považoval kárný senát za méně závažné za situace, kdy informace, které kárně obviněný zjistil ze systému ISAS, nebyly nijak zneužity. Jak již bylo shora uvedeno, v nyní posuzované věci kárný senát zejména nahlížení do konceptu rozsudku ve věci samé shledal jednáním velmi závažným, přičemž stěžovateli přitěžuje, že seznámil jinou osobu s předmětem řízení a jeho průběhem. Podstatným rozdílem od poukazované věci je také to, že ve věci stěžovatele rozhodoval kárný senát o dvou kárných návrzích téhož kárného navrhovatele, které byly spojeny ke společnému projednání, přičemž za oba skutky (kdy kárným návrhem ze dne 30. 3. 2020 byl stěžovatel obviněn z nedovoleného podnikání a kárným návrhem ze dne 10. 7. 2020 z nedovoleného nahlížení a využívání systému ISAS ve věcech 39 spisových značek) požadoval kárný navrhovatel odvolání stěžovatele z funkce. Ve věci sp. zn. 11 Kss 7/2020 kárný navrhovatel uvedl, že kárně obviněný soudce dosud nebyl kárně postižen ani mu nebyla udělena výtka, a soudní oddělení, v němž kárně obviněný působí, netrpí průtahy a vykazuje jeden z nejnižších počtů nevyřízených věcí. Proto kárný navrhovatel navrhl, aby kárný soud uznal kárně obviněného vinným ze spáchání výše vymezeného kárného provinění a uložil mu důtku, eventuálně aby schválil uzavřenou dohodu o vině a kárném opatření. Stěžovateli nelze s ohledem na jmenované odlišnosti obou právních věcí přisvědčit v tom, že by napadeným rozhodnutím byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zásada právní jistoty. Úvahy stěžovatele, že napadený výrok rozhodnutí byl překvapivý a Nejvyšší správní soud jím nepřímo kompenzoval skutečnost, že ohledně skutku, za který mu hrozilo odvolání z funkce, jakož i dalších skutků, byl kárného návrhu zproštěn, jsou spekulativní a nemají oporu v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá také okolnost, že kárné řízení je toliko jednoinstanční. Touto problematikou se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), a dospěl k závěru, že kárné řízení se soudci obecných soudů není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 a čl. 7 odst. 2 Úmluvy, neboť jde z hlediska systematiky právního řádu o řízení nikoliv trestní, na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že zákon č. 7/2002 Sb. umožňuje subsidiární aplikaci trestního řádu. Řízení se soudci je tak řízením svou povahou disciplinárním, a nikoliv trestním; je v něm sice rozhodováno o odpovědnosti za nesplnění povinnosti stanovené právním předpisem, avšak týká se pouze specifických povinností soudce. Ústavní soud proto konstatoval, že za situace, kdy právo podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí je garantováno (čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě) pouze v případech, v nichž se jedná o "trestní obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na odvolání proti rozhodnutí kárného senátu explicitně v ústavním pořádku garantováno není, a z ústavního pořádku je nelze dovodit ani jiným způsobem. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí zákonodárce o vyloučení možnosti odvolání není svévolné či nelogické a nepopírá principy, na nichž je český právní řád vystavěn. Lze je totiž podepřít objektivně existujícími specifiky kárného řízení, mezi něž patří i skutečnost, že kárná řízení jsou vedena před zvláštním senátem Nejvyššího správního soudu a nejde z hlediska jeho povahy o běžné občanskoprávní či trestní řízení, nýbrž o řízení s osobami, jež jsou ke státu ve služebním (či obdobném) poměru. Právní úpravu, jež kárně obviněnému soudci neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, plénum Ústavního soudu neshledalo v citovaném nálezu protiústavní, a Ústavní soud, který je tímto závěrem vázán, proto ani v nyní posuzované věci nemohl přisvědčit obdobné argumentaci stěžovatele.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu