ECLI:CZ:US:2021:3.US.34.21.1
sp. zn. III. ÚS 34/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dany Dratvové, zastoupené advokátem JUDr. Miroslavem Valou, sídlem Jesenická 1757/5, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2020 č. j. 57 Co 104/2020-647, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a Milana Foltýna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že krajský soud při posuzování jejího nároku na náhradu nákladů soudního řízení porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 11. 2019 č. j. 6 C 215/2013-580 rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (výroky I. a II.) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení stěžovatelce (výrok III.) a České republice - Okresnímu soudu v Opavě (výrok IV.). Krajský soud rozhodl napadeným rozhodnutím o odvolání vedlejšího účastníka tak, že odvolací řízení o jeho odvolání co do I. a II. výroku rozsudku okresního soudu zastavil (výrok I.) a výroky III. a IV. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a každý z nich je povinen na účet okresního soudu zaplatit na nákladech řízení částku 15 009 Kč (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Proti výroku II. a III. usnesení krajského soudu (tj. proti výrokům o náhradě nákladů řízení) podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 10. 2020 č. j. 22 Cdo 2503/2020-698 odmítl jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. Jak správně uvedl Nejvyšší soud v usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelky, šlo o dovolání objektivně nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Měla-li stěžovatelka za to, že výroky usnesení krajského soudu o nákladech řízení byla porušena její ústavně zaručená práva, měla se obrátit na Ústavní soud s ústavní stížností, a to v zákonem stanovené lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí krajského soudu. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí přímo ze zákona (objektivně) nepřípustného dovolání totiž nelze považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, neboť §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustnost takového dovolání výslovně zapovídá.
6. Ústavní soud si ověřil, že usnesení krajského soudu bylo stěžovatelce (resp. jejímu právnímu zástupci) doručeno dne 26. 5. 2020, což ostatně uvádí i sama stěžovatelka na kopii tohoto usnesení přiloženého k ústavní stížnosti. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak uplynula dnem 27. 7. 2020 (pondělí). Posuzovaná ústavní stížnost však byla podána až dne 6. 1. 2021, tj. zjevně po uplynutí výše uvedené lhůty, jejíž zmeškání nemůže Ústavní soud prominout. Z toho důvodu je také naplněn důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
7. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že i kdyby počítal lhůtu k podání ústavní stížnosti až ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí ze zákona nepřípustného dovolání [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a považoval toto usnesení za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, musel by ústavní stížnost i tak odmítnout, a to pro její nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. V petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3)] totiž stěžovatelka napadá toliko usnesení krajského soudu, nikoliv též usnesení Nejvyššího soudu, které patrně považuje za poslední přípustný procesní prostředek k ochraně práv podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě by však meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí krajského soudu vedlo k tomu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty [srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95 (U 2/7 SbNU 331), ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 764/18, ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 3449/18 nebo ze dne 7. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2642/20].
8. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh opožděný [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2021
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj