ECLI:CZ:US:2021:3.US.3436.20.1
sp. zn. III. ÚS 3436/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 62 Co 134/2020-458, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačí uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživného stěžovatelových dcer M. a H., jejichž matkou je D. B.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 12. 2019, č. j. 0 P 52/2017-373, bylo k návrhu matky ze dne 7. 9. 2016 zvýšeno výživné pro nezletilou H., naposledy stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2008, č. j. 32 P 14/2006-108, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č. j. 62 Co 217/2009-149, a to na částku 6 200 Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2017 (výrok I.). Obvodní soud dále určil, že nedoplatek na výživném pro nezletilou H. za období od 1. 12. 2017 do 10. 12. 2019 ve výši 5 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do 31. 3. 2020 (výrok II.). Výrokem III. byl zamítnut návrh na zvýšení výživného pro dceru M.
4. Obvodní soud dospěl k závěru, že u nezletilé H. byly splněny podmínky pro zvýšení výživného s tím, že oproti původnímu rozhodnutí, jímž jí bylo přiznáno výživné ve výši 5 000 Kč, se zvýšily její potřeby již prostým plynutím času. Současně však nebyl prokázán nárůst mimoškolních aktivit, které by znamenaly zvýšené finanční náklady.
5. Návrh na zvýšení výživného pro dceru M. obvodní soud zamítl s tím, že "v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel dceři hradí výživné ve výši 6 000 Kč a že byť od posledního zvýšení výživného došlo k plynutí času, neshledal na její straně podmínky pro zvýšení výživného s argumentací, že stěžovatel nad rámec výživného poskytl M. od roku 2013 dárky v celkové hodnotě 58 175 Kč." Obvodní soud současně zdůraznil, že M. nastoupila již čtvrtou střední školu, prozatím se jí však podařilo dokončit jen druhý ročník, přičemž poukázal na to, že je již zletilá a měla by být schopna postarat se o sebe sama.
6. K odvolání matky i zletilé dcery M. ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem (výrok I.) rozhodnutí obvodního soudu změnil ve výroku I. a III. tak, že od 7. 9. 2013 do 31. 8. 2015 se výživné pro tehdy nezletilou M. zvyšuje na částku 7 000 Kč měsíčně a pro nezletilou H. na částku 6 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2015 do 31. 8. 2017 na částku 8 000 Kč měsíčně pro tehdy nezletilou M. a 7 000 Kč měsíčně pro nezletilou H., od 1. 9. 2017 do 30. 11. 2017 na částku 9 000 Kč měsíčně pro tehdy nezletilou M. a 8 000 Kč měsíčně pro nezletilou H. a od 1. 12. 2017 nadále na částku 10 000 Kč měsíčně pro nezletilou H. Městský soud dále rozhodl, že výživné pro H. za období od 1. 10. 2020 nadále je splatné k jejím rukám vždy do každého 15. dne v měsíci předem.
7. Městský soud změnil rovněž výrok II. rozsudku obvodního soudu o dlužném výživném tak, že nedoplatek na zvýšeném výživném za období od 7. 9. 2013 do 30. 11. 2017 ve výši 50 800 Kč pro tehdy nezletilou M. a nedoplatek na zvýšeném výživném za období od 7. 9. 2013 do 30. 9. 2020 ve výši 186 800 Kč pro nezletilou H. je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do 12 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).
8. Městský soud dále potvrdil výrok III. rozsudku obvodního soudu v rozsahu návrhu na zvýšení výživného pro zletilou M. za období od 1. 12. 2017 (výrok III.).
9. Městský soud v odůvodnění zdůraznil, že o zvýšení výživného bylo rozhodováno za období bezmála sedmi let (od 7. 9. 2013, tj. za období tří let zpětně od podání návrhu na zvýšení výživného), přičemž považoval za přiměřené, aby výživné pro obě dcery bylo zvyšováno o částku 1 000 Kč za každé dva roky. Ve vztahu k dceři M. městský soud rozhodl o zvýšení výživného toliko po dobu nezletilosti, když přihlédl k jejímu předchozímu opakovaně neúspěšnému středoškolskému studiu. Odvolací soud zhodnotil, že M. je schopna se samostatně živit, což dokládá okolnost, že dne 24. 1. 2020 uzavřela pracovní smlouvu s 30 hodinovým úvazkem týdně. Ve vztahu k dceři H., v době rozhodování odvolacího soudu stále nezletilé, pak uvedl, že "je namístě do budoucna nadále zvážit, zda zákonná vyživovací povinnost rodičů k ní i nadále trvá, a to v podstatě ze stejných důvodů jako v případě dcery M." Protože však odvolací soud rozhodoval na základě skutkového stavu ke dni rozhodnutí, tuto úvahu označil za předčasnou. Při stanovení nedoplatku na zvýšeném výživném pak odvolací soud přihlédl k plnění vyživovací povinnosti stěžovatele nad rámec běžného výživného v naturální formě a nedoplatek snížil o paušální částku 30 000 Kč u každé z dcer.
10. Stěžovatel s těmito závěry městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně poukazuje na tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, z něhož není patrné, který rozsudek soudu I. stupně se jím mění, neboť zde zcela chybí identifikace tohoto nalézacího rozsudku datem a číslem jednacím. Poukazuje na nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí (zejména v souvislosti s pojímáním středoškolského studia jakožto povinné školní docházky). Odkazuje na rozhodnutí zdejšího soudu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591) ze dne 30. 9. 2014 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz], a to zejména v souvislosti s opakovaně neúspěšným středoškolským studiem obou dcer. Ve vztahu k dceři H. namítá, že městský soud rozhodl o vyživovací povinnosti nadále částkou 10 000 Kč, aniž by měl v době vyhlášení rozsudku, pouhé tři dny před nabytím její zletilosti, "jakékoliv konkrétní údaje o započatém studiu a nemohl tak pro futuro znát konkrétní okolnosti daného případu." Stěžovatel závěrem rozporuje použití paušálního odpočtu při stanovení dlužného výživného, resp. poukazuje na nepřiměřenost lhůty jeho splatnosti. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
11. Ústavní soud vyžádal vyjádření městského soudu, které následně předal stěžovateli k replice.
12. Městský soud přisvědčil stěžovateli v námitce týkající se identifikace přezkoumávaného rozsudku soudu I. stupně, když uvedl, že označení tohoto rozsudku v záhlaví ústavní stížností napadeného rozhodnutí skutečně chybí, resp. chybělo. Tuto zřejmou nesprávnost však městský soud odstranil vydáním opravného usnesení podle ustanovení §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ze dne 19. 1. 2021. Ve zbývající části však městský soud považoval ústavní stížnost za neopodstatněnou, přičemž zdůraznil, že se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal s veškerými námitkami uplatněnými účastníky v odvolacím řízení a vysvětlil, z jakých důvodů napadený rozsudek soudu I. stupně částečně změnil a částečně potvrdil.
13. Stěžovatel v replice potvrdil, že mu bylo zmíněné opravné usnesení doručeno prostřednictvím jeho právního zástupce. Uvedl, že proto nepožaduje, aby Ústavní soud posuzoval námitku chybějící identifikace odvoláním napadeného rozsudku nalézacího soudu. Současně však zdůraznil, že s ohledem na ostatní shora předestřenou argumentaci na ústavní stížnosti nadále trvá.
14. Po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
16. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
17. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
18. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry městského soudu týkajícími se vyživovací povinnosti k jeho dvěma dcerám, jež v průběhu řízení o zvýšení výživného nabyly zletilosti (jak přitom plyne již z provedené rekapitulace, napadené rozhodnutí městského soudu bylo vydáno tři dny před nabytím zletilosti mladší dcery H.).
19. Ústavní soud odkazuje na své předchozí závěry obsažené ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14, jehož se dovolává rovněž stěžovatel, z nichž se podává (bod 32), že "je třeba odlišit případy rozhodování o výživném, kdy se jedná o nezletilé dítě, resp. dokonce o dítě vykonávající povinnou školní docházku. V těchto případech musí být přiznávání výživného odpovídajícího odůvodněným potřebám dítěte samozřejmě pravidlem. U dětí již zletilých je však třeba na vyživovací povinnost nahlížet optikou výrazně odlišnou: zletilý jedinec by měl být zásadně schopen se postarat sám o sebe, a důvod pro stanovení vyživovací povinnosti by proto měl být odůvodněn konkrétními okolnostmi daného případu. Úkolem soudů je proto vyjádřit se též k tomu, zda daný typ vzdělání představuje ještě přípravu na budoucí povolání, anebo jde již jen o nadstandardní doplňování znalostí bez této návaznosti."
20. Městský soud tyto závěry v ústavní stížností napadeném rozhodnutí zohlednil, nadto poměrně striktním způsobem, když starší dceři M. přiznal výživné toliko po dobu nezletilosti, resp. zhodnotil, že po nabytí zletilosti je již schopna samostatně se živit, což dokládá rovněž okolnost uzavření pracovní smlouvy a s tím související vznik pracovního poměru (srov. rozsudek městského soudu, bod 26). Jak dále vyplývá ze shora provedené rekapitulace, městský soud zhodnotil středoškolské studium starší dcery, přičemž je označil za účelové. Řečeno jinak, městský soud se nespokojil jen s tím, že M. studuje, ale zabýval se rovněž tím, jak studuje. Městský soud zde, byť spíše jen okrajově, zmiňuje, že studijní neúspěchy mohou být způsobeny zdravotními důvody. Nelze tedy přehlédnout, že napadené rozhodnutí - celkově vzato - vyznívá ve prospěch stěžovatele, když důsledně zohledňuje závěr plynoucí z citované nálezové judikatury zdejšího soudu, že pokud studium, tak jako v nyní posuzovaném případě, nenese znaky řádnosti, soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte. Ústavní soud proto na těchto závěrech neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
21. Obdobně pak městský soud přistoupil rovněž k určení výživného ve vztahu k mladší dceři H., které vzhledem k věku přiznal výživné navzdory dosavadním neuspokojivým studijním výsledkům. Ani tento závěr nemůže zdejší soud označit za ústavně vadný, a to též s přihlédnutím k dalším okolnostem nyní posuzovaného případu (viz duševní problémy jako příčina školní absence). Městský soud současně poukázal na to, že do budoucna je na místě zvážit, zda vyživovací povinnost rodičů nadále trvá, a to ze stejných důvodů jako u starší dcery M. Tyto úvahy však městský soud správně považoval za předčasné, pamětliv zákonného příkazu zohlednění skutkového stavu existujícího v době rozhodování (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3104/16 ze dne 15. 11. 2016, bod 9).
22. Ústavní soud dále připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci, v níž bylo v souladu se zákonnou úpravou rozhodováno o výživném zpětně za dobu tří let od podání návrhu na zvýšení výživného, přičemž bylo rozhodnuto o jeho zvýšení o částku 1 000 Kč za každé dva roky, však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
23. Ústavní soud nepřisvědčil ani ostatním námitkám (týkajícím se paušálního odpočtu či lhůty splatnosti dlužného výživného), neboť v nich neshledal nic, co by věc vzhledem k okolnostem případu posunulo do ústavní roviny. Obecné soudy totiž nemají povinnost ponížit částku nedoplatku za zvýšené výživné o každé (naturální) plnění, které je poskytnuto nad rámec běžného výživného, a to již z toho důvodu, že se může jednat o prostý příležitostný dar, předaný rodinnému příslušníkovi bez nároku na následné uplatnění zápočtu. Za nepřiměřenou nelze vzhledem ke stěžovatelovým příjmům a jeho "mandatorním" výdajům (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 7 - spis, č. l. 374) považovat ani lhůtu splatnosti dlužného výživného [ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 979/13 ze dne 30. 7. 2013 (N 139/70 SbNU 305)]. Nedostatek stran identifikace odvoláním napadeného nalézacího rozsudku byl napraven citovaným opravným usnesením městského soudu, což ostatně v replice uznává i stěžovatel (srov. vyjádření městského soudu, bod 11 tohoto usnesení).
24. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o výživném patří mezi rozhodnutí clausula rebus sic stantibus, což ostatně naznačil rovněž městský soud. I v nyní posuzovaném případě tudíž platí, že ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu může být změněno ve smyslu ustanovení §163 o. s. ř., dojde-li k podstatné změně poměrů, a to ať už na straně stěžovatele jako povinného nebo též na straně jeho dcer jako oprávněných.
25. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
26. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se Ústavní soud již samostatně nezabýval, jelikož by to bylo za situace, kdy neprodleně rozhodl o samotné ústavní stížnosti, bezpředmětné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu