ECLI:CZ:US:2021:3.US.345.21.1
sp. zn. III. ÚS 345/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Dana Jalůvky, zastoupeného advokátkou Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, sídlem Masná 4/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2020 č. j. 24 Cdo 2290/2020-466, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2019 č. j. 11 Co 149/2019-383 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 17 C 3/2017-277, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení, a 1) Moniky Jalůvkové, 2) Michaely Jalůvkové a 3) Markéty Jalůvkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") se stěžovatel domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 4. 12. 2015, uzavřené mezi ním a první vedlejší účastnicí na straně dárců, a druhou a třetí vedlejší účastnicí na straně obdarovaných. Předmětem smlouvy bylo darování nemovitostí zapsaných v katastru nemovitosti u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, v katastrálním území L., na listu vlastnictví č. X, a to ze společného jmění manželů (dárců) do podílového spoluvlastnictví druhé a třetí vedlejší účastnice. Stěžovatel se dále domáhal určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. V žalobě zejména tvrdil, že darovací smlouva je pro něj jednostranně nevýhodná, svým obsahem nemravná, a že předsmluvní jednání proběhlo rychle, některým ustanovením smlouvy nerozuměl, advokát mu obsah smlouvy nevysvětlil a nepředal mu ani její stejnopis či kopii. Okresní soud provedl ve věci obsáhlé dokazování (str. 5 až 24 napadeného rozhodnutí) a neshledal žádnou skutečnost, která by vedla k neplatnosti smlouvy. Podle okresního soudu měl stěžovatel možnost všechny důvody a výhrady, které uplatnil v žalobě, zvážit před podpisem smlouvy a svobodně se rozhodnout, zda ji uzavře, a to i bez zřízení služebnosti bydlení v darované nemovitosti. Podle okresního soudu je darovací smlouva právním jednáním, které je v jistém slova smyslu pro dárce vždy "jednostranně" nevýhodné, neboť dárce převádí majetek na obdarovaného bez jakékoliv protihodnoty. Namítal-li stěžovatel, že v darovací smlouvě pro něj nebyla zřízena služebnost bydlení, je třeba také zdůraznit, že tato skutečnost byla stěžovateli před uzavřením smlouvy známa. Okresní soud proto zamítl jak žalobu stěžovatele na určení neplatnosti darovací smlouvy (výrok I.), tak i na určení vlastnictví (výrok II.). Dále rozhodl o tom, že stěžovatel je povinen zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 85 906 Kč (výrok III.), druhé a třetí vedlejší účastníci pak částku 23 389 Kč (výroky IV. a V.).
3. O odvolání stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") tak, že změnil toliko jeden z nákladových výroků (výrok III.), ve zbytku rozsudek okresního soudu podle §209 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), potvrdil jako věcně správný. V návaznosti na jednu z námitek stěžovatele uvedl, že není podstatné, že třetí vedlejší účastnice učinila podpis na úředně ověřené kopii darovací smlouvy, a nikoliv na jejím stejnopisu. Namítal-li v návaznosti na to stěžovatel údajnou nesprávnost postupu katastrálního úřadu, mohl podle krajského soudu tyto své výhrady "vyjádřit adekvátním způsobem po linii správního řízení". Podle krajského soudu neexistuje žádný důvod, proč shledat předmětnou darovací smlouvu neplatnou.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť v něm stěžovatel nevymezil jediný důvod jeho přípustnosti. Nejvyšší soud zdůraznil, že "z obsahu podaného dovolání vyplývá, že žalobce vede skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by v dovolání shora označeným způsobem, respektive vůbec vymezil některou z možných čtyř variant předpokladů přípustnosti dovolání", pročež toto neúplné dovolání znemožňuje, aby se Nejvyšší soud vůbec mohl zabývat jeho přípustností. Ve vztahu k nákladovým výrokům rozhodnutí krajského soudu pak poznamenal, že dovolání je objektivně nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že s darováním nemovitostí nesouhlasil, resp. že darovací smlouvu podepsal po naléhání vedlejších účastnic, a to v advokátní kanceláři a pouze v jednom vyhotovení. Uvádí, že "kdyby věděl, že k tomu, aby nemohly být nemovitosti převedeny a zatíženy věcným břemenem, je třeba uzavřít smlouvu o zákazu zcizení a zatížení nemovitostí, nikdy by darovací smlouvu nepodepsal". Darovací smlouva je tak "neplatná pro nedostatek vůle ji uzavřít". Podle stěžovatele spočívá neplatnost smlouvy i v tom, že třetí vedlejší účastnice "připojila svůj podpis a uvedla, že souhlasí se smlouvou na kopii, nikoliv na originálu darovací smlouvy". Když na základě takové smlouvy provedl katastrální úřad vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, porušil tím zákon. Krajský soud pak nesprávně vyčíslil náklady řízení, když bezdůvodně vycházel z tarifní hodnoty 100 000 Kč. Usnesení Nejvyššího soudu pokládá stěžovatel za svévolné, neboť "deklarovaný důvod nepřípustnosti nebyl naplněn". V petitu ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny, které podle jeho názoru soudy porušily.
6. Podáním ze dne 16. 2. 2021 stěžovatel doplnil ústavní stížnost tak, že vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož v dovolání nevymezil, v čem spatřuje slnění předpokladů jeho přípustnosti. Stěžovatel uvádí, že "veškerá pochybení byla v průběhu řízení specifikována", přičemž z textu dovolání je podle něj zřejmé, že dovolání "podával pro všechny čtyři důvody". Následně stěžovatel opakuje, že třetí vedlejší účastnice připojila svůj podpis toliko na kopii darovací smlouvy, načež se "z jedné darovací smlouvy rázem staly dvě...". Tím, že krajský soud tento postup toleroval, rozhodl v rozporu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jakož i s judikaturou Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno toto napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový prostředek proti tomuto usnesení neměl. Proti zbývajícím napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, jelikož jde o návrh nepřípustný.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8 až 10), následně proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu (body 11 a 12).
9. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním, aniž v něm však vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud současně nepřehlédl, že podaná ústavní stížnost (odhlédnuto od jejího stručného doplnění ze dne 16. 2. 2021) v převážné části představuje pouhé "překopírování" obsahu dovolání, resp. podání označeného jako "doplnění a odůvodnění dovolání" ze dne 3. 10. 2019, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci - za tu nelze považovat pouhé odkazy na uvedené články Listiny.
10. Ústavní soud si ověřil, že dovolání stěžovatele nenaplňuje povinnou náležitost stanovenou v §241a odst. 2 o. s. ř., když stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Stěžovatel se v dovolání a jeho doplnění omezil pouze na doslovnou citaci celého §237 o. s. ř., aniž vůbec uvedl (natož dále konkretizoval), který z tam uvedených předpokladů přípustnosti byl v jeho případě naplněn. Citace §237 o. s. ř. nemůže bez dalšího představovat náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (shodně viz SVOBODA, K. Opravné prostředky. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 429). Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že v dovolání řádně vymezil všechny předpoklady přípustnosti dovolání. Ústavní soud také připomíná, že za splnění náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. zpravidla "nelze považovat jakýkoli odkaz na judikaturu, který se v podání dovolatele objeví, a že úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval, jeho náležitosti domýšlel a složitě bádal nad tím, které podmínky přípustnosti asi tak považoval dovolatel za naplněné" [nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247), bod 20 odůvodnění]. Argumentace stěžovatele je také do značné míry nekonzistentní, když nyní tvrdí, že se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a současně, že (patrně tatáž otázka) nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, popř. že tato otázka má být řešena odlišně. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2875/20, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad institut dovolání určí, a zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem.
11. Ústavní soud proto shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná (viz bod 6 tohoto usnesení), avšak je zjevně neopodstatněná. Pokud totiž dovolání neobsahuje náležité vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale zákonem předvídaným procesním postupem Nejvyššího soudu [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nebo usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2875/20]. Tento přístup Ústavního soudu je rovněž souladný s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z toho důvodu, že v něm stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu (obdobně např. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 nebo ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2875/20).
13. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podání vadného dovolání, v němž stěžovatel nevymezí předpoklady jeho přípustnosti, pak "přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby bylo třeba podáno opožděně, resp. nebylo podáno vůbec, což nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu" (usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu, která předcházejí rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, proto Ústavní soud musí odmítnout jako nepřípustnou.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, a to ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a ve vztahu k napadeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu