ECLI:CZ:US:2021:3.US.40.21.1
sp. zn. III. ÚS 40/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců a Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace ROZKVĚT, stavební bytové družstvo, sídlem Havlíčkova 4481/44, Jihlava, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti výroku II. a III. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2020 č. j. 8 Cmo 64/2020-474, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Blanky Morávkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení o úhradu členského podílu ve výši 850 000 Kč Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") výrokem I. usnesení ze dne 19. 11. 2020 č. j. 8 Cmo 64/2020-474 odmítl odvolání vedlejší účastnice řízení (navrhovatelky) proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 10. 2019 č. j. 19 Cm 72/2014-426, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku ve výši 121 033 Kč (výrok I.) a vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před krajským soudem částku ve výši 224 205 Kč (výrok II.). Výrokem II. změnil usnesení krajského soudu tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před krajským soudem nepřiznává. Výrokem III. (zjevně nesprávně označeným jako výrok II.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž vyšel z okolností celého sporu. Vzal přitom do úvahy zejména vývoj judikatury ohledně stanovení výše vypořádacího podílu za členství v bytovém družstvu ve vztahu k tržní hodnotě bytu. K tomu podotknul, že vedlejší účastnice řízení mohla být dosavadní existující judikaturou ohledně stanovení výše vypořádacího podílu ovlivněna při tom, že předchozí zamítavý výrok krajského soudu ze dne 6. 3. 2018 č. j. 19 Cm 72/2014-342 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 4. 2018 č. j. 19 Cm 72/2014-357 (co do částky 728 967 Kč) nenapadla odvoláním.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by okolnosti uváděné vrchním soudem byly důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř. Vyslovuje přesvědčení, že změna judikatury (v daném případě ve prospěch vedlejší účastnice řízení) nemůže být důvodem zvláštního zřetele hodným pro uplatnění §150 o. s. ř. Nadto připomíná, že vedlejší účastnice řízení je aktivní advokátkou a její procesní postup (neodvolání se proti meritornímu výroku ohledně zamítnutí její žaloby co do částky 728 967 Kč) nemůže jít k tíži stěžovatelky. Vrchnímu soudu vytýká, že se dopustil svévole a jeho rozhodnutí je překvapivé, neboť stěžovatelce nesdělil, jakkoliv jí dal příležitost vyjádřit se k změněnému náhledu na právní posouzení náhrady nákladů řízení, jaké důvody jej ke zvažovanému postupu vedou. Stěžovatelka závěrem poukazuje na to, že je družstvem, které není založeno za účelem dosahování zisku, a náklady vynaložené na právní zastoupení znamenají značný zásah do jejího hospodaření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí rozhodnutí, jímž jí s odkazem na §150 o. s. ř. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, ačkoliv byla v řízení z větší části úspěšná. Z hlediska námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 ].
7. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
9. V nyní posuzované věci považuje Ústavní soud zdůvodnění nutnosti použití §150 o. s. ř. provedené vrchním soudem za dostačující. Ze strany stěžovatelky jde pak o pouhou polemiku s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje. Jakkoliv se totiž stěžovatelce může rozhodnutí vrchního soudu jevit jako nesprávné, z pohledu standardů nastolených pro rozhodování o nákladech řízení nepřekračuje meze, které by již odůvodňovaly zásah ze strany Ústavního soudu. Úvahy stěžovatelky směřující k tomu, že vedlejší účastnice řízení je praktikující advokátkou a mohla by tedy dosahovat adekvátních příjmů, jsou pak mimo rámec hodnocení Ústavního soudu.
10. V napadeném rozhodnutí nelze spatřovat ani prvky překvapivosti. Ostatně i sama stěžovatelka připouští, že byla o změně náhledu vrchního soudu předem informována. V tom, že vrchní soud jí nesdělil konkrétní důvody, pro které hodlá aplikovat §150 o. s. ř., nelze spatřovat porušení práva na předvídatelnost rozhodnutí. O překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)] jde totiž pouze tehdy, když soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala, neboť vedlejší účastnice řízení sama v odvolání proti usnesení krajského soudu navrhla, aby byl aplikován §150 o. s. ř.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu