ECLI:CZ:US:2021:3.US.483.21.1
sp. zn. III. ÚS 483/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Jelínka, zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 12. 2020, č. j. 15 Co 292/2020-167, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává následující.
3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 11. 2020, č. j. 3 EXE 1596/2020-153, byl zamítnut návrh stěžovatele jako povinného v exekučním řízení, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Napadeným usnesením krajského soudu bylo toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a není tak namístě mu ustanovit zástupce z řad advokátů. Odvolací krajský soud dovodil, že stěžovatel má dostatek prostředků k tomu, aby si náklady, spojené s řízením o zastavení exekuce, hradil sám.
4. S těmito závěry soudů však stěžovatel nesouhlasí. Namítá, že soudy nepřihlédly k tomu, že je vyššího věku, jeho jediným příjmem je nízký starobní důchod a po exekuční srážce mu zbývá jen nezabavitelné minimum. Při uhrazení nejnutnějších nákladů na bydlení pak stěžovateli nezbývají prostředky na úhradu jakékoliv právní pomoci. Stěžovatel také nerozumí tomu, proč mu v jiném soudním řízení byl advokát ustanoven, zatímco v nyní probíhajícím řízení soudy dospěly k závěru, že stěžovatel podmínky pro osvobození od soudních poplatků nesplňuje, a to aniž by tyto své závěry náležitě odůvodnily. Za daných okolností tak byla soudy porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Základním východiskem nyní posuzovaného případu je ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř., podle kterého může předseda senátu účastníkovi, u nějž jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků podle §138 o. s. ř., na jeho žádost ustanovit zástupce, jestliže je to nezbytné k ochraně jeho zájmů. Účastníku řízení lze tedy ustanovit zástupce jen tehdy, jsou-li u něj splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a zároveň to vyžaduje ochrana jeho zájmů.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků (v nyní posuzovaném případě stanovených v §138 odst. 1 o. s. ř.) a ustanovení právního zástupce spadá do výlučné působnosti obecných soudů. Ačkoliv se výsledek těchto sporů může dotknout účastníků řízení, nedosahuje obvykle intenzity porušení základních práv a svobod, a tudíž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů o důvodnosti žádostí a skutkových tvrzeních v nich obsažených [srov. např. nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Z uvedeného ovšem nelze dovodit, že rozhodování obecných soudů o splnění zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce nepodléhá žádným ústavněprávním limitům. Proto se také Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval způsobem, jakým obecné soudy posuzují podmínky pro osvobození od soudních poplatků [viz např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)], resp. pro ustanovení právního zástupce [srov. např. nález ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 684/05 (N 149/42 SbNU 209)], v nichž v rámci rozhodovací činnosti obecných soudů k této otázce shledal již natolik závažná pochybení, kdy obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, že v konečném důsledku vedla k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). Proto Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 684/05 shrnul, že "není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny zákonné podmínky" (shodně viz např. též usnesení ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1764/12; ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1090/16 či ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 3918/17).
10. Ústavní soud proto prizmatem výše uvedených kritérií přezkoumal způsob rozhodování obecných soudů o stěžovatelem uplatněné žádosti o ustanovení právního zástupce v nyní posuzovaném případě, přičemž ovšem neshledal, že by obecné soudy, resp. soud krajský, při svém rozhodování o této žádosti jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti. V daném případě obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel jakožto povinný v exekučním řízení nesplnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř., nadto krajský soud v napadeném usnesení vzal v úvahu i výši vymáhané částky, která je dosažitelná i při nízkých příjmech povinného. Jestliže pak obecné soudy neshledaly u stěžovatele naplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, nebylo možné vyhovět ani jeho žádosti o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. (srov. str. 2 napadeného usnesení krajského soudu). S těmito závěry se Ústavní soud beze zbytku ztotožňuje.
11. Závěrem je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
12. Taková pochybení ale Ústavní soud v této věci neshledal, když odůvodnění napadeného usnesení považuje z ústavněprávního hlediska za dostatečně přesvědčivé. Ostatně ani sám stěžovatel žádnou relevantní argumentaci proti parafrázované části odůvodnění krajského soudu, se kterou by bylo nutno se vypořádat, nenabízí, když pouze opakuje svoje odvolací námitky, se kterými se však již krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení dostatečně vypořádal.
13. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Za daných okolností Ústavní soud neshledal důvody, pro něž by vyhověl návrhu, aby stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení totiž umožňuje uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi "v odůvodněných případech podle výsledků řízení", aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, což se však nemůže vztahovat na stěžovatele, jehož ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu