ECLI:CZ:US:2021:3.US.485.21.1
sp. zn. III. ÚS 485/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství olomouckého, sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2020 č. j. 28 Cdo 1408/2020-131, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2019 č. j. 1 Co 32/2019-100 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2019 č. j. 23 C 65/2016-63, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 27. 5. 2016 sp. zn. SPU-139242/2013/R456/RR19378 č. j. SPU265633/2016/21/Na tak, že se stěžovateli vydávají pozemky parc. č. 1792/9, parc. č. 1791/2, parc. č. 1791/3, parc. č. 1792/12 a parc. č. 1792/36 v katastrálním území Adolfovice a pozemek parc. č. 6922/6 v katastrálním území Domašov u Jeseníka. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že předmětné pozemky nelze stěžovateli jako oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.") vydat pro překážku jejich zastavěnosti podle §8 odst. 1 písm. a) tohoto zákona jednak proto, že na nich byly zřízeny stavby lanových drah a lyžařských vleků coby stavby trvalého či relativně trvalého charakteru spojené se zemí pevným základem, jež jsou ke svému účelu dosud i užívány a jsou ve vlastnictví jiné osoby než státu či oprávněné osoby, a jednak proto, že jejich nezastavěné části slouží jako sjezdové tratě, jež jsou funkčně spojeny se stavbami, spolu s nimiž tvoří ucelené lyžařské areály.
3. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na kritérium veřejného zájmu není výjimečně vyloučeno vydání některých pozemků, byť jsou součástí určitého funkčního celku, avšak pouze po pečlivém zvážení konkrétních místních podmínek a skutečnosti, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez dotčení funkční propojenosti staveb či ostatních pozemků, obdobně je pak výjimečně možné v případě toliko volného spojení pozemků se stavbou zvážit, zda by určitý areál mohl plnit svou funkci i v redukované míře po vydání některých pozemků. V posuzované věci však ze skutkových zjištění vyplývá, že předmětné pozemky, resp. jejich nezastavěné části, slouží výlučně jako sjezdové tratě a nelze učinit závěr o jejich toliko volném spojení se stavbami a ani uvažovat o tom, že by lyžařské areály mohly plnit svou funkci v redukované míře.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, týkající se taktéž vydání sjezdových tratí a nevydání pozemků zastavěných lanovkami a vleky, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že nebrání-li tomu veřejný zájem, je třeba upřednostnit vydání věci, tedy směřovat k maximálnímu naplnění účelu restituce. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení shledal individuální skutkové okolnosti případu v tom, že nárokované pozemky nejsou bezprostředně zastavěné, slouží jako sjezdová dráha a jsou od okamžiku zřízení lyžařského vleku jeho vlastníkem, odlišným od povinné osoby, užívány na základě nájemní smlouvy. V důsledku toho dospěl Nejvyšší soud k závěru, že veřejný zájem na zachování vlastnického práva povinné osoby nad restitučním zájmem oprávněné osoby nepřevažuje. Stěžovatel upozorňuje, že taktéž v posuzované věci jsou předmětné pozemky zastavěné vleky a lanovou dráhou pouze z menší části, z převážné části tvoří pozemky sjezdové tratě, a pozemek parc. č. 1791/3 v k. ú. Adolfovice není vůbec zastavěn lanovkou ani vlekem a slouží jako sjezdová trať. Všechny tyto pozemky jsou pronajaty třetím subjektům, pozemek parc. č. 6922/6 v k. ú. Domašov u Jeseníka je dokonce přenecháván do podnájmu dalšímu subjektu. Podle stěžovatele jsou tedy skutkové okolnosti v obou případech prakticky totožné a obecné soudy pochybily, když řádně neodůvodnily, proč závěry citovaného usnesení na posuzovanou věc nedopadají. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem obecných soudů, které tzv. černou sjezdovku na Červenohorském sedle (část pozemku parc. č. 6922/6) označily za nezbytně nutnou k užívání stavby lanové dráhy. Podle stěžovatele bylo v řízení prokázáno, že tato sjezdovka není v současné době užívána. Závěr vrchního soudu o tom, že v případě příznivých sněhových podmínek je i černá sjezdovka k dispozici lyžařské veřejnosti, je podle stěžovatele pouhou spekulací nemající oporu v dokazování. Stěžovatel uvádí, že vrchní soud prováděl dokazování neaktuální mapou skiareálu, na které se dosud zobrazuje dnes již neexistující vlek na černé sjezdovce. Uvádí-li vrchní soud ve vztahu k tzv. černé sjezdovce, že tato část pozemku se k ničemu jinému než jako sjezdová trať nehodí, přehlíží, že je věcí stěžovatele, jak bude své vlastnické právo k pozemku užívat, a také to, že pozemek parc. č. 6922/6 je v katastru nemovitostí evidován jako lesní pozemek a odnětí pozemku z lesního půdního fondu je pouze dočasné. Stěžovatel dále namítá, že se obecné soudy měly zabývat i tím, že lyžařský vlek byl na uvedeném pozemku povolen jako stavba dočasná a vedlejší účastník byl povinen domáhat se po 31. 12. 2015 odstranění této stavby. V důsledku postupu vedlejšího účastníka, který tak neučinil a naopak těží z protiprávního stavu, je nyní akcentována ochrana podnikatelského zájmu státního podniku, který sám pozemky neužívá, ale komerčně je pronajímá třetím subjektům. Byla-li za nositele veřejného zájmu označena lyžařská veřejnost, stěžovatel poukazuje na v řízení prokázanou pluralitu provozovatelů skiareálů, tedy stěžovatel by se mohl stát dalším z nich a byl by nadále vázán aktuálními smluvními vztahy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. platí, že věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby. Ústavní soud se otázkou výkladu citovaného ustanovení opakovaně zabýval, a ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že je jeho úkolem toliko zkoumat, zda obecnými soudy provedený výklad není v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Tak by tomu bylo zejména v případě, že by se obecné soudy v rámci svého právního hodnocení dopustily svévole nebo vybočení z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních norem (srovnej usnesení ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 1979/19, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5144/2017 a neodůvodnily, proč je nelze použít na danou věc. Tomuto tvrzení stěžovatele nemůže Ústavní soud přisvědčit. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že v posuzované věci jde o nezbytnou funkční souvislost sjezdových tratí a bezprostředně souvisejících pozemků zastavěných lyžařskou infrastrukturou, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu na věc dopadající, mimo jiné i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, jehož závěry citoval, a konstatoval, že právní názor, k němuž dospěl, není s tímto usnesením v rozporu. Konkrétně vrchní soud vysvětlil, že v případech areálů Červenohorské sedlo a Filipovice je z pohledu veřejného zájmu hodnocení pozemků jako funkčního celku a zachování jejich stávajícího využití významné, že se jedná o tradiční přírodní skiareály v horské oblasti užívané obvykle k těmto účelům, sjezdové trasy se nalézají převážně na pozemcích odlesněných právě za účelem provozování lyžařských areálů, a naopak jsou z velké míry obklopeny zalesněnými pozemky. Okolnost, že vedlejší účastník sám pozemky neužívá k provozování skiareálu, a za tím účelem je pronajímá třetím osobám, dle přesvědčení vrchního soudu sama o sobě neznamená nemožnost aplikace restituční výluky. Vrchní soud zdůraznil, že předpokladem běžného funkčního provozování skiareálu je pokud možno jednotnost osoby mající užívací práva k celé lyžařské infrastruktuře - lanovkám, vlekům, sjezdovkám, osvětlení, zasněžovacím technologiím, apod., jak je to nastaveno i v posuzovaném případě (viz nájemní smlouvy ohledně dotčených pozemků, lanovky a vleky vlastní osoby odlišné od státu a oprávněné osoby). V daných reáliích si lze podle vrchního soudu jen obtížně představit, že by vedlejší účastník jakožto státní podnik měl komerčně provozovat horské lyžařské středisko, a za tím účelem si vyjednávat s vlastníky lanovek a vleků podmínky užívání jejich technických zařízení.
9. Vrchní soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele týkající se tzv. černé sjezdovky na Červenohorském sedle. Vrchní soud uvedl, že předmětný pozemek byl v minulosti odlesněn právě pro účely sjezdové trasy včetně vytvoření přístupového koridoru od horní stanice lanovky. Vrchní soud poukázal na nezbytnost užívání i této části pozemku p. č. 6922/6 se stavbou lanovky a vleků nalézajících se na tomtéž pozemku s ohledem na charakter a tvar pozemku, umístění páteřní lanovky a napojení této sjezdovky na nástupní i výstupní bod lanovky. K námitce stěžovatele, že vlek Tatrapoma F12 na pozemku p. č. 6922/6 u Jeseníka je pouze dočasnou stavbou, vrchní soud odkázal na názor krajského soudu o charakteru takových staveb (lyžařské infrastruktury) jako relativně trvalých s předpokládaným prodlužováním jejich povoleného užívání s tím, že podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2697/2018) časové hledisko a obsah rozhodnutí vydaných ve stavebním řízení nejsou rozhodující.
10. Uvádí-li stěžovatel, že vrchní soud při svých závěrech vycházel z nikoli aktuální mapy skiareálu, bylo na stěžovateli, aby předložil důkazy k prokázání svých žalobních tvrzení, tedy např. i tvrzení o neexistenci vleku na tzv. černé sjezdovce na pozemku parc. č. 6922/6. Z obsahu napadených rozsudků krajského soudu a vrchního soudu vyplývá, že krajský soud provedl dokazování mimo jiné mapou areálu Červenohorské sedlo pořízenou z webových stránek (předloženou vedlejším účastníkem), výtiskem letecké mapy z portálu mapy.cz zachycující oblast Červenohorského sedla s vyznačením lanových a sjezdových drah (předloženým vedlejším účastníkem), snímky ortofoto map pořízených z veřejně dostupné aplikace ohledně polohy a umístění předmětných pozemků a vleků v předmětném skiareálu (předložených stěžovatelem). Vrchní soud částečně zopakoval dokazování obsahem ortofoto map.
11. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým byly provedené důkazy soudy vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se krajský soud ani vrchní soud nedopustily při zjišťování skutkového stavu takového pochybení, neboť vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn.
12. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném rozsudku dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
13. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, pro které je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž nejsou dány důvody k jinému posouzení již dovolacím soudem vyřešených právních otázek. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že závěry vrchního soudu nejsou v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, ve kterém vycházel z odlišných skutkových zjištění, jež vedla k závěru o tom, že předpoklady §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nejsou naplněny v takové míře, aby veřejný zájem sledovaný tímto ustanovením převýšil zájem restituční. Nejvyšší soud zdůraznil, že při posuzování funkční souvislosti požadovaných pozemků se stavbami, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu je nutno hodnotit konkrétní skutková zjištění učiněná v dané věci, a dovodil, že v posuzované věci vrchní soud logicky vyložil důvody, jež jej vedly k závěru, že ani nezastavěné části předmětných pozemků nelze stěžovateli vydat.
14. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že Nejvyšší soud stěžovatelem uplatněný dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení prezentoval ve svém usnesení jako rozporování zjištěného skutkového stavu, a proto odmítl dovolání jako nepřípustné. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu a vrchního soudu o funkčním propojení předmětných pozemků (včetně pozemku parc. č. 6922/6) s ostatními prvky lyžařského areálu, a závěr o nepřípustnosti dovolání odůvodnil konformitou rozsudku vrchního soudu se svou judikaturou.
15. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již dříve v průběhu řízení, a obecné soudy se s ní ústavně souladným způsobem vypořádaly. Ústavní soud proto nemá důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, při svém rozhodování aplikovaly platnou právní úpravu a jejich skutková zjištění vycházela z provedeného dokazování.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu