ECLI:CZ:US:2021:3.US.631.21.1
sp. zn. III. ÚS 631/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Bc. Martinou Šotkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Krkonošská 1557/8, Praha 2 - Vinohrady, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2020, č. j. 67 To 375/2020-44, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 46 PP 60/2020, a ve věci znovu rozhodl tak, že zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS"). Stěžovatel má za to, že byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 citovaným usnesením vyhověl stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 3 roků za současného vyslovení dohledu a rovněž povinnost řádně platit běžné výživné a podle svých sil hradit dlužné výživné. Napadeným usnesením městského soudu však bylo ke stížnosti státního zástupce usnesení obvodního soudu podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů zrušeno a podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a contrario byla žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS zamítnuta.
3. Stěžovatel namítá, že usnesením městského soudu byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, jelikož jeho věc nebyla projednána veřejně, v jeho přítomnosti, nebyla mu dána možnost seznámit se s obsahem stížnosti státního zástupce a vyjádřit se k ní, případně navrhnout důkazy a uvést nové skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Stěžovatel se domnívá, že měl právo se ke stížnosti vyjádřit i v případě, že nebyla odůvodněna a bylo-li mu toto právo upřeno, byl porušen princip rovnosti před zákonem. Možnost vyjádřit se mu měla být poskytnuta tím spíše, že městský soud při rozhodování zaujal zcela opačný právní názor než soud obvodní.
4. Dále stěžovatel namítá, že městský soud postupoval v rozporu se zákazem dvojího přičítání, který vyplývá z principu ne bis in idem zakotveného v čl. 40 odst. 5 Listiny, a to zejména při hodnocení prognózy vedení řádného života na svobodě jako zákonné podmínky pro podmíněné propuštění. Její splnění totiž městský soud posuzoval toliko s ohledem na stěžovatelovo chování v minulosti, zejména pak na jeho předchozí odsouzení a soudem tvrzenou "speciální recidivu". Naopak při svém rozhodování nepřihlédl a nijak se nevypořádal s výpovědí stěžovatele před obvodním soudem, s poskytnutými zárukami, s hodnocením věznice a se zajištěným zaměstnáním či bydlištěm. Nedostatečné odůvodnění vytýká stěžovatel městskému soudu rovněž v souvislosti s hodnocením podmínky polepšení se v důsledku VTOS. Soud vzal za přitěžující, aniž by to však náležitě odůvodnil, zařazení stěžovatele do II. prostupné skupiny vnitřní diferenciace odsouzených, a to přesto, že stěžovatel upozorňoval, že pro krátký časový úsek strávený ve výkonu trestu nebylo prakticky možné, aby byl zařazen do I. skupiny. Z obdobného důvodu měl stěžovatel ztíženu možnost získat kázeňskou odměnu. Podle stěžovatele proto nelze tyto skutečnosti hodnotit jako nesplnění podmínky pro podmíněné propuštění, resp. v neprospěch stěžovatele, jak učinil městský soud. Stěžovatel dodává, že pokud by existovala zákonná podmínka, že odsouzený žádající podmíněné propuštění musí být zařazen v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace odsouzených a zároveň, že odsouzený musí být kázeňsky odměněn, pak by nebyly splněny podmínky pro podání žádosti a bylo by logické její zamítnutí; tak tomu však není. Bylo proto na městském soudu, aby náležitě odůvodnil, proč posoudil tyto skutečnosti k tíži stěžovatele a v této souvislosti zhodnotil, zda vůbec bylo v možnostech stěžovatele být zařazen do I. skupiny či získat pochvalu.
5. Stěžovatel shrnuje, že městský soud rezignoval na řádné a přezkoumatelné odůvodnění a nezohlednil ani dopady svého rozhodnutí na nezletilé děti stěžovatele, který tak nadále nebude moci plnit svoji vyživovací povinnost ani splácet dluh na výživném. Městský soud nepředestřel, jakým konkrétním způsobem má stěžovatel jednat, aby prokázal polepšení a aby bylo od něj možno očekávat, že povede řádný život tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Zamítavé usnesení odvolacího soudu neobsahuje žádný návod pro stěžovatele, jaké konkrétní změny se od něj očekávají, což je v zásadním rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.
8. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16].
9. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
10. Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.
11. Z výše uvedeného vyplývá, že si stěžovatel nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Městský soud při posuzování žádosti sice shledal, že stěžovatel splnil formální podmínku spočívající ve výkonu alespoň poloviny uloženého trestu, avšak druhé a třetí podmínce, tedy prokázání polepšení v důsledku výkonu trestu i k prognóze vedení řádného života po propuštění na svobodu, již nedostál.
12. Jak se podává ze shora uvedeného, rozhodnou v nyní posuzované věci je především okolnost, že městský soud napadené rozhodnutí odůvodnil způsobem, který považuje zdejší soud za ústavně konformní, přičemž vycházel i z judikatury Ústavního soudu. Jakkoliv je totiž možno si samozřejmě představit i odůvodnění pečlivější a přesvědčivější, není úkolem Ústavního soudu obecné soudy "edukovat", nýbrž zasahovat pouze v těch případech, kdy zjistí pochybení ústavní intenzity. K takovému deficitu odůvodnění však v této věci nedošlo.
13. K námitkám stěžovatele lze uvést, že skutečně nedoložil, že by v jeho případě došlo k jeho "polepšení", tzn. že by mu např. byly uděleny kázeňské odměny, když pouze vysvětluje, proč k tomu zatím ani nemohlo dojít. Přitom ani v případě udělení kázeňských odměn či zařazení do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace odsouzených by mu nebylo možné automaticky zaručit, že jeho žádosti bude vyhověno. Městskému soudu proto nelze důvodně vytýkat, že jej hodnocení stěžovatele nepřesvědčilo o završení účelu výkonu trestu, jehož dosavadní průběh označil za "naprosto průměrný", a že byl značně skeptický ke stěžovatelem předloženým zárukám.
14. Ústavní soud rovněž nesouhlasí, že by se městský soud dopustil porušení zákazu dvojího přičítání. Je samozřejmě pravdou, že při posuzování splnění podmínek pro podmíněné propuštění nelze vycházet pouze z okolnosti spáchaného trestného činu a jeho povahy - pak by totiž skutečně k porušení ústavní zásady ne bis in idem došlo. V nyní posuzované věci tak ale městský soud neučinil, jelikož z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že informaci o tom, že od roku 2002 byl stěžovatel již 8x soudně projednáván a že v minulosti byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu a přestože se ve lhůtě podmíněného propuštění osvědčil, nezabránilo mu to, aby krátce poté nezačal páchat další trestnou činnost, použil nikoliv za účelem nepřípustného dvojího potrestání, nýbrž v kontextu hodnocení osoby stěžovatele, což Ústavní soud považuje za zcela logické a případné. Je totiž zcela namístě v těchto případech hodnotit osobu odsouzeného komplexně, neboť samozřejmě jinou věrohodnost může vykazovat osoba, která se dopustí trestného činu poprvé, a naopak osoba, která se dopouští trestné činnosti opakovaně. V tomto druhém případě je věrohodnost tvrzení této osoby nižší a chce-li proto docílit podmíněného propuštění, měla by doložit skutečně významnější indicie, ze kterých bude možno reálně usuzovat na splnění zákonných podmínek polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody a na předpoklad vedení řádného života.
15. K námitce nemožnosti vyjádřit se ke stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí obvodního soudu postačí uvést, že tato stížnost nebyla odůvodněna a stěžovatele proto nebylo z obsahového a argumentačního hlediska ani s čím seznamovat, a ze stejného důvodu nebylo nezbytné vyžádat si jeho vyjádření. Městský soud měl při svém rozhodování všechny relevantní podklady k dispozici a stěžovatel s nimi byl seznámen a dospěl-li na jejich základě k jiným - a dle Ústavního soudu nikoliv zjevně nespravedlivým - závěrům než prvostupňový soud, stalo se tak pouze v důsledku dvouinstančního rozhodování. Argumentace stěžovatele stran změny výsledku řízení před prvostupňovým soudem v jeho neprospěch proto nemá ústavněprávní rozměr. Z napadeného rozhodnutí městského soudu je patrné, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS zabýval řádně a své závěry dostatečně odůvodnil. Jak je již uvedeno výše, Ústavní soud při jeho rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu