ECLI:CZ:US:2021:3.US.7.21.1
sp. zn. III. ÚS 7/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Blahoslava Ciniburka, zastoupeného advokátem Mgr. Ondřejem Lakomým, sídlem Lidická 26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2020 č. j. 30 Cdo 2506/2020-280, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2020 č. j. 17 Co 155/2019-262 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. února 2019 č. j. 6 C 48/2018-137, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení, a České republiky - Českého úřadu zeměměřického a katastrálního jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 112 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem"). Škoda měla stěžovateli vzniknout tím, že v katastru nemovitostí nebylo vyznačeno zástavní právo k zajištění pohledávek obchodní společnosti Komerční banka, a. s. ve výši 5 600 000 Kč vůči obchodní společnosti Kadlec, s. r. o. k nově vzniklým pozemkům parc. č. X1, X2 a X3 v katastrálním území Nové město na Moravě, ačkoliv v něm vyznačeno být mělo, což zapříčinilo, že nabyvatel nemovitostí, obchodní společnost WAPA, spol. s r. o. o jeho existenci nevěděla a v důsledku toho vůči ní zástavní právo nepůsobí. Právě tato pohledávka Komerční banky, a. s. zajištěná předmětným zástavním právem přitom byla úplatně postoupena stěžovateli, který se tak stal zástavním věřitelem. Okresní soud napadeným rozhodnutím žalobu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se vedlejší účastnice sice dopustila nesprávného úředního postupu, nicméně že mezi tímto nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Podle okresního soudu nebyl nesprávný úřední postup jedinou příčinou vzniku škody. K té by totiž nedošlo, "pokud by nabyvatel předmětných pozemků nebyl prohlášením prodávajících v kupní smlouvě ujištěn, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy, zástavní práva ani věcná břemena" (bod 23 in fine odůvodnění rozsudku).
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v odvolacím řízení potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Ten podle krajského soudu nepochybil, dovodil-li, že postup vedlejší účastnice, resp. Katastrálního úřadu pro Vysočinu představuje nesprávný úřední postup podle §13 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zdůraznil přitom, že k tomu, "aby bylo možno shledat vznik odpovědnosti státu za škodu, je ovšem nutné přistoupení dalších nezbytných předpokladů, včetně samotného vzniku škody", jejíž existenci krajský soud neshledal, s výjimkou částky 180 000 Kč, kterou stěžovatel zaplatil společnosti Komerční banka, a. s. za postoupení pohledávky. Zbývající částka, která měla představovat ušlý zisk stěžovatele spočívající v obvyklé ceně předmětných pozemků, zůstala podle krajského soudu "pouze v rovině ničím nepodložených tvrzení".
4. Dále krajský soud upozornil na to, že stěžovatel nabyl předmětnou pohledávku za obchodní společností Kadlec, s. r. o. až poté, co byl konkurz prohlášený na tuto obchodní společnost zrušen pro nedostatek majetku. Ve smlouvě o postoupení pohledávky, kterou stěžovatel uzavřel v roce 2001 s Komerční bankou, a. s., bylo uvedeno, že pohledávka je zajištěna zástavním právem, šlo však o "zástavní právo druhého pořadí, jemuž předcházelo zástavní právo Komerční banky, a. s. zajišťující pohledávku ve výši 96.422.400 Kč", pročež mohl stěžovatel v době odkoupení pohledávky "jen stěží očekávat, že bude uspokojen i z toho důvodu, že konkurz prohlášený na společnost Kadlec, s. r. o. byl již v srpnu 1999 zrušen pro nedostatek majetku. Koupě pohledávky ve výši 5.165.310 Kč za částku 180.000 Kč žalobcem tak mohla mít i spekulativní charakter. Nelze též přehlédnout skutečnost, že žalobce podal žádost o opravu chyby v katastru nemovitostí až dne 5. 11. 2004, tedy s odstupem více jak tří let od postoupení pohledávky". Krajský soud rovněž uvedl, že výkon zástavního práva mohl být stěžovateli "znemožněn také jednáním MUDr. Zdeňka Kadlece (popř. dalších spoluvlastníků zastavených nemovitostí), který se jako zástavce podle zástavní smlouvy... zavázal k tomu, že se zdrží jakékoli dispozice s předmětem zástavy. Přesto byl ... na straně prodávající účasten převodu nově oddělených pozemků (parc. č. X1, X2 a X3) na obchodní společnost WAPA, spol. s.r.o.". Stěžovatel se navíc později stal jednatelem, společníkem i likvidátorem dlužníka, obchodní společnosti Kadlec, s. r. o. Nedomohl-li se ani přesto po něm stěžovatel úhrady své pohledávky, nelze to dávat s ohledem na výše uvedené do příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem.
5. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Konstatoval, že stěžovatel byl již při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky obeznámen s tím, že na předmětných pozemcích vázne "zástavní právo ve prospěch třetí osoby zajišťující pohledávku ve výši 96 422 400 Kč s příslušenstvím, tedy pohledávku, co do možnosti jejího uspokojení, zajištěnou zástavním právem s lepším pořadím", pročež se "nemohl, bez ohledu na to, zda zástavní právo jiného věřitele k předmětným nemovitostem bylo v katastru nemovitostí vyznačeno či nikoli, při obvyklém sledu událostí, objektivně domoci uspokojení své pohledávky, neboť na předmětných pozemcích vázlo dřívější zástavní právo s lepším pořadím, a to k pohledávce, jež svou výší značně přesahovala hodnotu předmětu zástavy. Vztah příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou proto není na základě zjištěného skutkového stavu dán". Tento závěr, který stěžovatel v dovolání kvalifikovaně nezpochybnil, pak byl sám o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby. Na dalších stěžovatelem vymezených otázkách pak rozhodnutí krajského soudu výlučně nezáviselo. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž krajský soud nevyhověl nároku stěžovatele, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť "ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným".
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že ty svým postupem porušily čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že v minulosti Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 23. 4. 2010 č. j. 30 C 146/2006-326 ve shodě s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011 č. j. 13 Co 438/2010-386 "v zásadě nárok... na náhradu škody uznaly jako důvodný, nicméně jeho tehdejší žalobu zamítly s tím, nechť se nejdříve pokusí vymoci pohledávku prostřednictvím zpeněžení zástavy vůči obchodní společnosti WAPA, spol. s. r. o., a teprve poté případně nastoupí odpovědnost státu. Poté, co stěžovatel tento postup realizoval a žaloba proti obchodní společnosti WAPA, spol. s r. o. byla pravomocně zamítnuta... soudy v nově zahájeném řízení dospějí ke zcela odlišným závěrům". Pokud jde o zástavní právo společnosti Komerční banka, a. s. jako "první v pořadí", to bylo zřízeno podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nemělo věcněprávní účinky a nemohlo mít jakýkoliv vliv na možnost stěžovatele domoci se uspokojení pohledávky. K této námitce se však soudy vůbec nevyjádřily. Soudní rozhodnutí nejsou podle stěžovatele náležitě odůvodněna.
8. V ústavní stížnosti dále poukazuje stěžovatel na to, že závěry "o neexistenci škody nemohou obstát ani s odkazem na možný spekulativní charakter nákupu pohledávky..., jak dovozují obecné soudy", neboť "smyslem obchodních transakcí s pohledávkami je vždy úplatný převod pohledávky s cílem pozdějšího zisku v rámci vymáhání pohledávky". Závěry soudů jsou podle stěžovatele "v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování", zejména pak ve vazbě na předchozí soudní řízení, v nichž se stěžovatel domáhal uspokojení své pohledávky. Jde-li o převod pozemků na nového vlastníka ze strany MUDr. Zdeňka Kadlece, ten byl realizován až poté, co došlo v důsledku nesprávného úředního postupu k absenci zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí. Krajský soud dále nezohlednil, že "zcela prvotní a elementární" příčinou nemožnosti stěžovatele domoci se své pohledávky, byl nesprávný úřední postup katastrálního úřadu. Z toho důvodu také krajský soud neposoudil příčinnou souvislost komplexně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který se s ohledem na své ústavní postavení řídí zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Úkolem Ústavního soudu není zajišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti soudů, ale pouze přezkoumat (a kasačním rozhodnutím vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení [srov. nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, sama o sobě nevede k porušení ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Namítá-li stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv v důsledku nepřiznání náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, může být z ústavněprávního hlediska posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory soudů jsou ústavně slučitelné, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod (srov. např. usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 1559/19 nebo ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2164/20). Takto zásadní nedostatky napadených rozhodnutí však Ústavní soud neshledal.
13. Ústavní stížnost je v zásadě pokračováním polemiky se závěry obecných soudů. Stěžovatelem je argumentačně zpochybňována věcná správnost rozhodnutí okresního soudu a zejména pak krajského soudu v závěrech o (ne)existenci škody a příčinné souvislosti mezi touto škodou a nesprávným úředním postupem. Okresní soud i krajský soud dospěly ústavně souladným způsobem k jednoznačnému závěru, že se vedlejší účastnice, resp. Katastrální úřad pro Vysočinu, dopustila nesprávného úředního postupu podle §13 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Mezi tímto nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, která nebyla co do ušlého zisku představujícího převážnou část vymáhané částky ani náležitě prokázána (viz bod 15 odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, který stěžovatel ani v ústavní stížnosti výslovně nezpochybňuje), však nebyla shledána příčinná souvislost.
14. Nad rámec námitek stěžovatele Ústavní soud uvádí, že s ohledem na dobrou víru nabyvatele pozemků ve stav zápisu v katastru nemovitostí (srov. §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v tehdy účinném znění) sice nelze akceptovat jako důvod zamítnutí žaloby ten argument okresního soudu (viz bod 2 in fine tohoto usnesení), že nabyvatel byl o neexistenci zástavního práva váznoucího na předmětných pozemcích ujištěn též v kupní smlouvě (když tím fakticky došlo toliko k "utvrzení" nabyvatele ve správnost stavu zapsaného v katastru nemovitostí), krajský soud nicméně založil své rozhodnutí na jiných (dalších) důvodech.
15. Přestože možný spekulativní nákup pohledávky stěžovatelem sám o sobě též nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby, nelze přehlížet skutečnost, že stěžovatel nabyl pohledávku za 3,48 % její nominální hodnoty, a to poté, co byl konkurz na obchodní společnost Kadlec, s. r. o. zrušen pro nedostatek majetku, pročež stěžovatel nemohl při obvyklém sledu událostí reálně očekávat uspokojení své pohledávky. Zásadní přitom je, že na předmětných nemovitostech navíc vázlo zástavní právo obchodní společnosti Komerční banka, a. s. pro pohledávku ve výši 96 422 400 Kč s lepším pořadím, přičemž výše této pohledávky podstatně přesahovala hodnotu předmětu zástavy. K námitce stěžovatele ohledně povahy zástavního práva obchodní společnosti Komerční banka, a. s., se pak vyjádřil již okresní soud (srov. bod 24 in fine odůvodnění rozsudku). Ústavní soud je toho názoru, že konkrétně krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě ozřejmil, jaké okolnosti, za něž vedlejší účastník nenese odpovědnost, stěžovateli znemožnily řádné uspokojení pohledávky, resp. výkon zástavního práva. S ohledem na obecnost námitky stěžovatele týkající se "nekomplexního" posouzení příčinné souvislosti coby podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, může Ústavní soud pouze obecně konstatovat, že tato podmínka "není naplněna tam, kde sice k nesprávnosti došlo, ovšem na výsledné újmě se podílela již jen nepřímo, zprostředkovaně..." (VOJTEK, P. In VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 145.).
16. Konečně nelze přisvědčit ani argumentu stěžovatele, že soudy již v minulosti uznaly nárok stěžovatele na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu jako důvodný, kdežto v napadených rozhodnutích dospěly ke zcela odlišným závěrům (viz shora bod 7). Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011 č. j. 13 Co 438/2010-386, který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, vyplývá, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta již pro pochybení ve způsobu, jakým byl nárok uplatněn. Vedle toho přitom soud konstatoval, že v době, kdy rozhodoval o uplatněném nároku, škoda vůbec neexistovala (viz str. 8), pročež se nezabýval příčinnou souvislostí mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Právě absence příčinné souvislosti byla přitom důvodem pro zamítnutí žaloby v nyní posuzovaném případě.
17. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, v čem přesně spatřuje jeho protiústavnost, resp. nerozporuje ani samotný závěr Nejvyššího soudu o naplnění důvodů pro odmítnutí dovolání. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, pokud toto rozhodnutí nevykazuje rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění (usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18, usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12). Napadené usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání přitom obsahuje zřetelný a náležitě vysvětlený důvod, proč je dovolání považováno za nepřípustné.
18. Jelikož Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu